Automobilové stěrače: V Japonsku je montovali i na hodně nečekaná místa

Jak zajistit řidiči automobilu, aby měl nerušený výhled i za deště či hustého sněžení? Samozřejmě použitím stěračů skla v kombinaci s ostřikovači. Stěrače byly poprvé patentovány v Anglii na začátku první dekády 20. století. Šlo však o ryze mechanické zařízení, které se tomu modernímu příliš nepodobalo.

Stěrače tak jak je známe dnes, tedy s elektromechanickým pohonem, si nechal patentovat v roce 1923 Američan Raymond Anderson. Následovala další četná vylepšení a také různé koncepce stěračů čelního skla, od tandemových až po takzvaná motýlí křídla, která mají v oblibě zejména francouzské značky od dob Peugeotu 307. Už mnohem dříve v 60. letech je ale použil Mercedes-Benz u sedanů řady W114/W115.

Jeden musí stačit

Později někteří výrobci nabídli pouze jediný stěrač čelní skla. Králem mezi nimi byl Mercedes-Benz, jehož jediný stěrač se ale současně posouval na principu paralelogramového mechanismu. Díky tomu, že se při svém pohybu současně podélně vysouval, dokázal setřít převážnou část plochy čelního skla. Toto změnil až Mercedes-Benz třídy S W140, přezdívaný mamut, u něhož výrobce po dlouhé době použil opět dva stěrače čelního skla. K hlavnímu s paralelogramovým mechanismem se přidal ještě jeden pomocný stěrač malých rozměrů.

S jedním stěračem čelního skla si museli dlouhá léta vystačit také řidiči citroënů. Posledním modelem této značky s jediným stěračem bylo ZX vyráběné v letech 1991 až 1998. Na rozdíl od mercedesů měly citroeny stěrač pouze jednoduchý a tedy jen průměrně účinný.

Automobilové stěrače: Kde se vzaly? A co stálo za jejich vznikem?

Specifické řešení pak mají některé autobusy, které mají na hlavní velký stěrač připevněný ještě jeden malý. Opět z důvodu snahy setřít co největší plochu jejich rozměrného čelního skla.

Kolik to má stěračů?

Přesným opakem starších citroënů a mercedesů byla některá japonská auta vyráběná v 80. letech výhradně pro asijské, australské či novozélandské trhy. Jak dokazují dobové japonské prospekty, Japonci zamýšleli použít stěrače i tam, kde byste to možná ani nečekali. Zatímco stěrače hlavních světlometů se postupně zabydlely i u evropských značek - například u volva, saabu či mercedesu a samozřejmě u vozů z USA, stěrače skel předních bočních dveří nabídly opravdu pouze a jen japonské značky. Po četných experimentech s tím jako první přišla Toyota u velkého sedanu Mark II (X80) z let 1988 až 1995.

Dalším japonskou značkou, která experimentovala s neobvyklými stěrači, se stal Nissan s modely Cima (Y31), případně Leopard (F30). U těchto vozů byly nabídnuty dokonce stěrače vnějších zpětných zrcátek. Jiní výrobci zase počítali s tlakovými ostřikovači zrcátek, podobné těm, co se používají na světlomety. A dále se bylo možné setkat dokonce se zdvojeným stěračem zadního skla. Pokud by bylo auto vybaveno všemi stěrači, které se používaly, mělo by jich na své karoserii až deset!