Bugatti Typ 37 a 37A (1926–1930): Půl osmiválce pod kapotou
Sportovní a závodní automobil Bugatti Typ 37 navrhl francouzský automobilový designér a konstruktér italského původu Ettore Bugatti (1881–1947). Zadní kola typu 37 poháněl řadový čtyřválec s rozvodem OHC, doplněný u verze 37A mechanicky poháněným kompresorem.
Ve dvacátých a třicátých letech minulého století patřil Bugatti Typ 37 k nejúspěšnějším vozům v kategorii do 1,5 litru (Voiturette). Byl nástupcem sportovního vozu Bugatti Typ 13, prvního automobilu této značky, vyráběného v letech 1910 až 1920. Byl také levnější alternativou k závodnímu vozu Bugatti Typ 35 z roku 1924 s osmiválcovým motorem. Byly to jediné závodní vozy Bugatti se čtyřválcovými motory. Sportovně založení zákazníci si mohli vůz doplnit světly a blatníky. Soukromí závodníci se s vozy Bugatti T37 a T37A zúčastňovali mimo jiné slavných závodů sportovních vozů Mille Miglia, Targa Florio a Le Mans.
Uvádí se, že Bugatti vyrobil 212 vozů T37 a 67 vozů typu T37A, údaje z různých zdrojů se však liší. První Bugatti Typ 37 bylo dodáno v listopadu 1925 britskému automobilovému závodníkovi Malcolmu Campbellovi. Svoje závodnické začátky absolvovali na Typu 37 i další slavní závodníci Louis Chiron, René Dreyfus a další. Také prvorepublikové Československo se stalo zemí zaslíbenou pro vozy Bugatti. Vozů z alsaského Molsheimu se zde prodalo kolem 150. Bugatti Typ 37 z roku 1928 například renovoval E. Jegorov z VCC Praha. Šlo přitom o sportovní verzi s blatníky a světlomety. Přes deset let strávil při renovaci závodního modelu Bugatti Typ 37A Jiří Šilha. Koupil jej jako torzo s motorem ze Spartaku a přivedl jej do původního stavu z roku 1928, včetně motoru s kompresorem.
Podvozek a karoserie
Rámový podvozek Bugatti T37 (foto) měl obě tuhé nápravy. Přední byla odpružená podélnými poloeliptickými listovými pery a zadní čtvrteliptickými listovými pery s třecími tlumiči. Zvláštností byly kované duté přední nápravy, kterými procházela listová pera. Bubnové brzdy na všech kolech byly mechanické, ovládané ocelovými lanky. Kola s drátovým výpletem (nebo také paprsková kola z hliníkové slitiny) byla obuta pneumatikami o rozměru 4,50 x 19". Síla motoru se přenášela přes lamelovou spojku a manuální čtyřstupňovou převodovku na zadní poháněnou nápravu.
Bugatti Typ 37 je považován spolu s osmiválcovým typem T35 za jedny z nejhezčích závodních automobilů meziválečného období. Dvoumístné sportovní a závodní roadstery měly rozvor náprav 2400 mm a rozchod kol vpředu i vzadu 1210 mm. Vozy dlouhé 3680 mm, široké 1450 mm a vysoké jen 1060 mm měly klasickou závodní karoserii bez dveří, s volantem umístěným vpravo a zašpičatělou zádí (foto). Sklopný větrný štítek byl zpravidla umístěn jen před volantem, často ale i před sedadlem spolujezdce. Karoserie sportovních a závodních vozů Bugatti byly téměř výhradně nalakovány modrou barvou, s odstínem, jaký měly francouzské závodní automobily v závodech Grand Prix.
V roce 1926 si brazilský velvyslanec ve Francii koupil podvozek T37A a na něj si nechal v karosárně Million-Guiet vyrobit dvoudveřové dvoumístné kupé nazvané Bugatti La Mouche 37A (foto). Jeho hranatá nástavba s odnímatelným horním dílem střechy se stala předzvěstí pozdějších modelů Bugatti Royal Coupe de Napoleon. Vzácný exemplář La Mouche 37A je součástí sbírky historických vozidel Samohýl Motor Veterán ve Zlíně.
Řadový čtyřválec
Zadní kola vozu Bugatti Typ 37 poháněl kapalinou chlazený řadový čtyřválcový motor (foto), odvozený z řadového osmiválcového motoru z modelu Bugatti Typ 28 z roku 1920. Motor měl zdvihový objem 1496 cm3 (vrtání/zdvih: 69/100 mm), rozvod SOHC a jediný vačkový hřídel ovládající tři ventily na válec (2 sací, 1 výfukový). Klikový hřídel byl usazen v pěti kluzných ložiskách. Směs benzinu a vzduchu dodával do motoru karburátor Zenith nebo Solex. Zapalování využívalo baterii a dynamo, kompresorové Bugatti Typ 37A mělo zapalování magnetem.
Bugatti Typ 37 mělo nejvyšší výkon 60 k (44 kW) při 4500 ot/min a s pohotovostní hmotností kolem 700 kg dosahovalo nejvyšší rychlost 140 km/h. Silnější Bugatti Typ 37A mělo stejný 1,5litrový čtyřválcový motor, vybavený ale mechanicky poháněným kompresorem Roots, se kterým měl maximální výkon 90 k (66 kW) při 5000 ot/min. Díky tomu dosahoval T37A i při vyšší hmotnosti nejvyšší rychlost 175 km/h. Stejné motory byly později použity v osobním automobilu Bugatti Typ 40/40A.
Bugatti 37 na závodech
Závodní Bugatky T37 a T37A patřily ve druhé polovině dvacátých let mezi nejlepší. V roce 1927 vyhrál Antonio Caliri a Philippe Auber Velkou cenu Messiny s vozem Bugatti T37 Grand Prix a o rok později to Eduard Probst zopakoval s typem 37A. Úspěšný byl i René Dreyfus. V roce 1928 obsadil s typem T37A třetí místa v Cannes a na Velké ceně Antibes a v roce 1929 byl v Cannes druhý a ve třídě do 1,5 litru (Voiturette) první ve Velké ceně Monaka. Vozy Bugatti Typ 37A vítězily i na závodech v Austrálii.
Závodní Bugatti T37 a T37A byly často vidět i v předválečném Československu. Za volantem těchto vozů se například proslavili jezdci Jiří Kristián Lobkowicz, Miloš Bondy, Bruno Sojka, Florian Schmidt, Zdeněk Pohl, ing. Jaroslav Hausmann a další. Schmidt vyhrál v roce 1931 třídu Voiturette v Brně a na Nürburgringu skončil druhý. Bruno Sojka byl v roce 1931 ve třídě Voiturette druhý ve Lvově a v Brně a třetí na Masarykově okruhu (1931 a 1932). Zdeněk Pohl na T37A vyhrál v roce 1931 třídu závodních vozů na mistrovství Evropy v závodech automobilů do vrchu Zbraslav–Jíloviště a v roce 1932 byl třetí Avusu. Miloš Bondy vyhrál v roce 1928 na Bugatti T37A 8. ročník závodu Ecce Homo a vytvořil rekord třídy.
