Čech, který v Las Vegas postavil umělecké ocelové vozidlo, co bere dech

Ve Spojených státech žije již třiadvacet let. Za tu dobu toho zažil spoustu. „Já si vždycky zásadní události spojuju s motorismem. Třeba při teroristickém útoku 11. září 2001 jsem byl ráno v New Jersey vyzvednout nové pneumatiky na své iveco se vzduchem chlazeným naftovým pětiválcem a slyšel od Manhattanu výbuch. Od té chvíle jsem všeho nechal a čtyři měsíce pomáhal Červenému kříži,“ nahrává první hlasovou zprávu do aplikace Messenger Tomáš Toulec. Šestapadesátiletý muž aktuálně přebývající v Las Vegas, který několik let po nárazu letadel do Světového obchodního centra postavil automobil, jenž se nejen v Americe stal hitem. „A prosím, tykejme si,“ žádá hned v druhé zvukové stopě vynikající češtinou.

Do Spojených států ses přestěhoval v roce 1997. Popiš své začátky „za velkou louží“.

Prvních jedenáct let jsem se pohyboval v New Yorku a New Jersey. Pracoval jsem v zábavním průmyslu. Opravoval jsem pouťové atrakce a současně se jim kompletně staral o vozový park. S kočovným životem jsem poté pokračoval i v dalších letech.

Rozhovor s největším odborníkem na Škodu 1203: Dokonce je i vyráběl

Jak?

Na podzim 2003 jsem si pořídil podvozek pick-upu GMC Top Kick 4500, a navíc dostal pět metrů dlouhou nabouranou skříň. Spojil jsem to a udělal pojízdnou dílnu. V podstatě všechny vydělané peníze jsem vrážel do nového nářadí a brázdil Státy. Rád proto říkám, že za nejlepší televizi života považuju přední sklo svého auta. Už v Čechách jsem totiž sedm let vozil hotelbusem kapely a příležitostně si střihl i delší výlet po Evropě. Byl jsem tak kupříkladu v Normandii při padesátém výročí od vylodění.

Do širšího povědomí ses ale dostal stavbou vozu na festival Burning Man. Představ v krátkosti čtenářům, co je to za akci.

Týden trvající festival na přelomu srpna a září, jehož se účastní až 80.000 lidí. Odehrává se na dně vyschlého jezera v severní Nevadě. Absolutně mimo civilizaci s všudypřítomným prachem. Právě na něj jsem připravil auto, které připomíná plující saně po obloze. Každý pozorovatel v něm ale vidí něco jiného. Což na tom považuju za nejkrásnější.

Svět motorů 01/2021

Počítám, že to nebylo zčistajasna. Co tomu předcházelo?

V New Yorku jsem se seznámil s designérem Davidem Grazianem, kterému jsem připravoval umělecké kovové dekorace. Nejsem tedy jen automechanik, ale i svářeč. S Davidem jsme si padli do oka, a tak za mnou přišel, jestli bych mu nepostavil Balance Ville – čili to auto, které má připomínat sáňky na obloze. Tehdy jsem vůbec netušil, že nějaký Burning Man existuje. O to větší překvapení pak bylo, když mě tam vzal s sebou. Graziano tak představuje první klíčovou osobu.

Která je další?

Kamarád Henry, jehož jsem potkal až na festivalu. S ním se podílím na stavbě aut z nerezových trubek. Vozy mu kvůli vibracím praskaly, a tak jsem ho naučil správně svařovat, pomohl mu s designem, elektronikou i nabíjením. A v jeho dílně podnikl zásadní přestavbu ocelové Balance Ville, jíž přezdívám Moje Princezna.

Jaromír Jágr slaví 50 let! Jaký je to řidič?

O co přesně šlo?

Koupil jsem hasičský vůz Pierce vyrobený roku 1988, jenž měl za sebou přes 161.000 kilometrů a který stál přibližně 130.000 korun. Dlužno dodat, že se nacházel v perfektním stavu. A co jsem s ním udělal? Nic menšího, než že jsem ho přeřízl napůl, zbavil se pumpy s cisternou, vestavěl do něj nůžkový zdvihák poháněný hydraulickým čerpadlem a ozdobil ho ocelí.

To s tím jezdíš normálně po silnici, nebo jak vypadá transport do pouště?

Mám to přihlášené jako veterán, normálně se značkami, pojištěné. Jak jsem dělal dlouho s kolotoči, nastudoval jsem si pečlivě systémy sklápění, takže to teď hravě složím a můžu s tím kamkoliv.

Kolik se do těch saní naskládá lidí?

Do vzduchu se jich dostane přibližně třináct. Záleží na tom, jak moc jsou tlustí.

Není to nebezpečné? O jaké výšce se vlastně bavíme?

V hydraulice je pojistka, takže pokud se zdvihák přetíží, nahoru se jednoduše nedostane. Stejně tak je odolný vůči větru, nijak jsem ho tedy neupravoval. Stříška saní dosahuje necelých dvaceti metrů. Mimochodem držíme primát nejvyššího uměleckého auta festivalu. Konkurence je vysoká. Každý rok se jich tam vyloupne přes tisíc.

Rozhovor s exministrem dopravy Vladimírem Kremlíkem: Za elektronickou dálniční známkou si stojím!

Nejdelší a největší nejste?

Ne, najdeš tam i delší. Napadá mě torzo přestavěného Boeingu 747, které našich dvanáct metrů o dost překonává.

Jakou rychlostí se Balance Ville pohybuje?

V areálu festivalu je rychlost omezena na pět mil za hodinu, což v přepočtu na kilometry činí nějakých osm. Bezpečnost vážně nikdo nepodceňuje. Vždyť od nejbližšího města jsme vzdáleni přes dvě stě kilometrů…

Rozhovor s Thomasem Schäferem, novým šéfem Škodovky: Levnější verze opravdu přibudou

Kolik vymáčkneš z Princezny na normální komunikaci?

Na doraz nikdy nejedu, ale kolem 100 km/h na silnicích a dálnicích v pohodě zvládnu.

Celou dobu mluvíš, jako by přestavba byla snadné sousto. S něčím přece musely být trable?

Aby auto jelo rovně, na zaměření jsem musel použít laser. Taky jsem se bál, aby se nám při cestě nikde nezlomilo. Byly to hodiny výkresů, výpočtů, svařování.

Rozhovor s dovozcem ojetin: Proč jezdí do Dánska a Švédska?

A určitě mraky peněz.

David Graziano, který to celé financuje, mi nedávno říkal, že už do toho vložil v přepočtu téměř jedenáct milionů korun. Pořád je ale co vylepšovat, posouvat hranice. Vzpomínám například na to, jak jsem Balance Ville oblékl do světel LED. Nedávno jsme ji nalakovali, aby mimo festival dělala parádu v Las Vegas.

Přitom nic z toho nemuselo být…

Jo, v říjnu 1981 jsem na motokárových závodech na Petříně dělal traťového komisaře a špatně dopadl. Srazila mě motokára s prasklým řízením. Výsledkem byl rozdrcený kotník a proražená lebka. Na dvaadvacet hodin jsem se ocitl v bezvědomí. Na několik dnů mi ochrnula polovina těla, měsíce jsem se pral s ochrnutým obličejem a ztratil chuť. Rozříznout obří hasičské auto a do něj dát zdvihák se saněmi je v porovnání s tím vážně brnkačka.