Delahaye 235 (1951–1954): Poslední pokus o záchranu
Šestiválcové luxusní vozy Delahaye 235 byly poslední, pro které vyráběla pařížská automobilka podvozky a na kterých specializované karosárny stavěly svoje kreace.
Francouzskou automobilku Delahaye založil v roce 1894 v Tours Emile Delahaye (1843–1905). První vozy Delahaye měly jednoválcové nebo dvouválcové motory a řemenový pohon. V roce 1898 byla výroba přemístěna do Paříže a v roce 1902 debutoval dvouválcový typ 10B s řetězovým pohonem. První čtyřválec 13B se objevil o rok později a pokračování našel v typech 16 a 21. V letech 1927–33 stavěl Delahaye ve spolupráci s firmou Chenard & Walker robustní vozy střední třídy. Rok 1933 byl v historii značky přelomový. Delahaye převzal výrobce aut Chaigneau-Brasier a hlava rodinného podniku, Madame Léon Desmaraisová, jej nasměrovala k výrobě prestižních sportovních vozů. Na pařížském autosalonu v roce 1933 představil Delahaye typ 138 Superluxe s nezávislým zavěšením předních kol. Jeho pohon zajišťoval nový robustní 3,2litrový řadový šestiválec. Dalším důležitým krokem bylo převzetí automobilky Delage v roce 1935.
Po skončení druhé světové války byla výroba luxusních automobilů obnovena, ale počet prodaných vozů Delahaye a Delage postupně klesal. V roce 1948 se jich prodalo ještě 573, o rok později 511 a v roce 1950 jen 235. V roce 1951 klesla výroba podvozků pro typy 135 a 175 na pouhých 77 kusů a hrozilo, že výroba osobních vozů bude ukončena a Delahaye se zaměří jen na užitková vozidla.
Na pařížském autosalonu, konaném v říjnu 1951, prezentovala francouzská automobilka Delahaye model 235, vycházející z předválečného typu 135. Na autosalonu soupeřil s luxusními vozy Hotchkiss Grégoire a Anjou a stal se hlavní hvězdou. Hlavní designér Philippe Charbonneaux dohlížel nad konstrukcí a moderním vzhledem v pontonovém stylu. Za mechanické díly odpovídal Fernand Lacour. Celkem vzniklo v letech 1951 až 1954 84 vozů typu 235.
Zadní kola poháněl řadový šestiválec
Delahaye 235 poháněl zážehový, kapalinou chlazený řadový šestiválec (foto) s rozvodem OHV a objemem válců 3558 cm3 (vrtání x zdvih: 84 x 107 mm). Se třemi spádovými karburátory Solex a kompresním poměrem 8:1 měl nejvyšší výkon 152 koní (112 kW) při 4200 otáčkách a točivý moment 304 Nm při 2500 otáčkách. Točivý moment se přenášel na zadní kola přes čtyřstupňovou elektromagneticky řazenou převodovku Cotal s předvolbou. Vozy Delahaye 235 s pohotovostní hmotností kolem 1450 kg dosahovaly maximální rychlost 170 km/h a na stovku zrychlily za 11,5 s.
Motor byl uložený vpředu podélně v rámovém podvozku, vycházejícím z předválečného typu 135MS. Přední kola byla nezávisle zavěšena na příčných závěsech a odpružena příčným listovým pérem s tlumiči nárazů. Vzadu měl Delahaye 235 tuhou nápravu s podélnými listovými péry a tlumiči nárazů. Přední a zadní brzdy byly bubnové.
Chapron, Saoutchik a mnoho dalších
Malá automobilka Delahaye neměla kapacity a zařízení k výrobě vlastních karoserií, a proto požádala francouzskou karosárnu Letourner & Marchand, aby v co nejkratším čase zhotovila první vůz. Požadovaný termín dokončení však nebyla schopna splnit, a tak karoserii na první vůz zhotovila italská karosárna Motto z Turína v rekordním čase kolem tří týdnů. Karosárna Letourner & Marchand ale pokračovala v práci a mnohem precizněji vyrobenou karoserii odevzdala právě včas, aby mohl být Delahaye 235 vystaven na pařížském autosalonu. Stejný vůz později získal Velkou cenu na francouzské výstavě průmyslového designu. Brzy poté následovaly kabriolety Delahaye 235 s karoserií Chapron, Saoutchik a Figoni & Falaschi a kupé s karoserií Faget & Varnet a Antem.
Delahaye 235 se původně prodával výhradně v podobě plně vybaveného podvozku a karoserie na ně zhotovovaly specializované karosárny. Dílny automobilky Delahaye na ulici Banquier v Paříži nebyly vybaveny k výrobě karoserií, ale v roce 1953 se Delahaye rozhodlo podpořit váznoucí prodej uvedením standardizovaného „továrního“ kupé s karoserií Chapron (foto). Kupé mělo rozvor náprav 2950 mm, rozchod kol 1408/1482 mm a vnější rozměry 4810 x 1750 x 1510 mm (délka x šířka x výška). Prodávalo se za 2,7 milionu franků, což znamenalo téměř třicetiprocentní úsporu proti kupé se zakázkovou karoserií.
Přehlídku vozů Delahaye 235 se zakázkovými karoseriemi najdete v galerii. Za pozornost stojí například dvoumístné roadstery s karoserií Saoutchik (foto) s typickou elipsovitou maskou chladiče a svisle uspořádanými páry hlavních světel. V roce 1952 postavil Saoutchik také jediný exemplář čtyřmístného kupé se splývavou zádí a velkým panoramatickým třídílným zadním oknem.
Hlavním dodavatelem karoserií pro typ Delahaye 235 byla francouzská karosárna Chapron, dodávající kromě výše uvedených „továrních“ kupé také čtyřmístné dvoudveřové kabriolety s plátěnou stahovací střechou a elegantní dvoumístná kupé (foto) s kapkovitými blatníky a drátovými koly (ty měla naprostá většina vozů Delahaye 235).
Hodně odlišnou karoserií se mohl pochlubit dvoudveřový Delahaye 235M Pillarless Saloon (foto) s karoserií Ghia. Vůz měl zakrytá zadní i přední kola, jednodílné přední okno a masku chladiče se zabudovanými pomocnými světlomety. Byl to jeden z prvních hardtopů bez pevných středových střešních sloupků.
Typ 235 nahradil na trhu větší typ 175, zatímco menší 135M se dál prodával až roku 1954. Častou kritiku sklízely slabé brzdy a vysoká spotřeba benzinu, částečně způsobená vysokou vahou zakázkových karoserií. Delahaye 235 přišel příliš pozdě, aby zachránil značku před zánikem a byl enormně drahý. Například kupé s karoserií Chapron stálo pětinásobek ceny Citroënu 15CV a dvojnásobek rychlejšího Jaguaru XK120. Neblaze také působilo vysoké zdanění luxusních vozů v poválečné Francii. Posledním hřebíkem do rakve bylo rozhodnutí francouzské armády přestat kupovat vojenská vozidla Delahaye VLR a přejít na licenčně vyráběné Jeepy od firmy Hotchkiss. Vozy Delahaye 235 se naposled objevily na pařížském autosalonu v roce 1954 a doprodávaly se poslední skladové vozy. Tím skončila bohatá historie této velké francouzské značky.
