Fiat Uno má 30 let, vyrábí se stále dál

Hranaté Uno se poprvé světu ukázalo v lednu 1983 na neobvyklém místě: americkém mysu Canaveral. Hned od začátku prodeje byl výsledek projektu 145 k mání coby hatchback s výklopnou zadní stěnou a jedním, či dvěma páry bočních dveří. Výbavy byly k dispozici tři (Base, S a ES), také napříč uložených motorů bychom našli v útrobách celou trojici. Označení 45, 55 a 70 dávalo tušit, kolik koňských sil se v nich skrývá. Základem byl čtyřválec OHV 903 cm³/33 kW, výkonnější benzinový agregát s rozvodem OHC 1116 cm³ poskytoval 41 kW a nejsilnější 1301 cm³ měl 52 kW. Záhy se objevila i vznětová jednotka s totožným a na dnešní dobu trochu zvláštním objemem. Výkon 33 kW dával tušit, že turbodmychadlo bychom pod kapotou hledali marně.

Prostor v malém

Poháněna byla pochopitelně přední kola, stejně jako u předchůdce, a to přes čtyř- a pětistupňové převodovky. Podvozek s rozvorem 2362 mm tvořily vpředu vzpěry McPherson, vzadu vlečená ramena spojená torzně poddajnou příčkou. Hranaté, jen těsně přes 3,64 m dlouhé malé auto disponovalo dostatkem prostoru i na zadních sedadlech a ani přístup na ně u třídveřové varianty nebyl nejhorší, dozadu se vešel bez problémů takřka dvoumetrový dlouhán. Tvary karoserie se součinitelem odporu vzduchu 0,34 měl na svědomí Giugiarův Ital Design. Evropští novináři Uno ocenili titulem Automobil roku 1984 a nadšená byla i laická veřejnost, což se odrazilo v poptávce. Tentýž rok debutovala zatím nejluxusnější verze SX, která vycházela z modelu 70 S a Uno se začalo vyrábět dokonce v Brazílii. Poznáte ho na první pohled podle odlišné kapoty motoru, která zasahuje do boků karoserie, ale při pohledu na zadní část podvozku lze najít i výraznější konstrukční odlišnost: listová pera.

FIRE

Sezóna 1985 znamenala příchod nového litrového (999 cm³) motoru FIRE (Fully Integrated Robotised Engine), který nahradil předchozí poněkud dýchavičnou devítistovku. Měl sice stejných 45 koní, ale jeho reálná spotřeba klesla. Uno 55 vystřídala verze 60, která měla ve skutečnosti 58 k, tedy 43 kW. Doma v Itálii přibyly také výbavové stupně ES a SL. To ale ještě nebylo vše. Premiéru si odbylo hlavně nabroušené Turbo i.e. s „dopovanou“ vstřikovací třináctistovkou (měla přesně 1301 cm³, jak jinak), která poskytovala famózních 77 kW (105 k). Dnes je má kdekdo, ale moderní auta s malými přeplňovanými motory rozhodně neváží pod 850 kg... Turbodmychadlo nasávalo od roku 1986 vzduch konečně i v dieselu, tentokrát s objemem 1367 cm³ a výkonem 52 kW. Větší Ritmo se stalo dárcem orgánů pro Uno 60 D, konkrétně šlo o naftový čtyřválec 1,7 litru (43 kW/58 k). V osmdesátém sedmém přišly na řadu čistší výfukové plyny, motor verzí 75 S a SX měl objem 1498 cm³ a výkon 55 kW.

Logo

Obchodní úspěch znamenal překonání hranice tří milionů vyrobených kusů, to se psal rok 1988. V září toho následujícího se na IAA ve Frankfurtu ukázalo modernizované Uno druhé série. Jeho příď připomínala větší Tipo, zakulatila se záď i přístrojová deska. Odpor vzduchu klesl na 0,30. U nás se pro něj vžil název Logo. Uno 60 dostalo motor Fire 1108 cm³/42 kW (57 k) právě z Tipa, silnější sedmdesátka se chlubila čtrnáctistovkou (1372 cm³) s 53 kW (72 k) a špičkové Turbo posílilo od té doby na celých 118 koní, tedy 87 kW. Jeho dmychadlo už neneslo značku IHI, ale Garrett, elektronika LH Jetronic pocházela od Bosche. Objem naftových motorů nakonec dosáhl až na 1929 cm³. Z varianty 60 S odvozená Selecta byla zase vybavená bezestupňovým ústrojím CVT. V Itálii kariéra hranatého bestselleru skončila v září 1995, necelé dva roky se o turínské linky dělilo s první generací Punta (176). V Evropě se vyrobilo přesně 6.272.796 aut.

Mimo Itálii

Uno se vyrábělo také v Polsku (1995-2002), v jihoafrickém Kapském Městě jej produkoval licenčně dokonce Nissan (!). Znají jej důvěrně Turci, Ekvádorci, Maročané, Srbové, Pákistánci a Indové. Odvozené sedany Duna a kombi Duna Weekend, které jsme coby ojetiny mohli vídat i u nás, pocházely pro změnu z Argentiny. A již zmíněná Brazílie? Tam se narodilo například tříprostorové Premio a kombi Elba. Z užitkových verzí (mimo jiné i pickupy a dodávky se zaplechovanými bočními okny) je nejznámější ta „s batohem“, tedy zvýšenou střechou a jménem Fiorino.

Momentálně zde od roku 2010 sice vzniká druhá generace Una s kódem 327, která má skelet společný s nám dobře známou třetí Pandou, to však neznamená, že by hranatý předchůdce z nabídky zmizel. Jen mu již dlouho říkají Mille a umí jezdit i na bioethanol z cukrové třtiny. Brazilci si mohou koupit dokonce drsně vypadající oplastovanou verzi. Uno v této jihoamerické zemi prošlo několika vzhledovými modernizacemi a už jich z továrny v Betimu vyjelo přes dva miliony, celosvětová produkce za tři dekády se pak blíží devíti milionům. Mimochodem, Uno s atmosférickou naftovou třináctistovkou ročníku 1985 bylo úplně prvním vozem autora článku.