GM Firebird III: Dvoumístná stíhačka v dobovém propagačním filmu

Při vyslovení jména Firebird se všem vybaví sporťák od Pontiacu. Ale ptáka Ohniváka nesla v názvu už trojice konceptů General Motors z padesátých let, čtvrtý pocházel z pozdější doby a jednalo se o nefunkční maketu. Všechny připomínaly proudové stíhačky či rakety na kolech. Firebird II z roku 1956 byl dokonce čtyřmístný, představoval rodinné auto zítřka. Koncern futuristickou studii navrhl pro jízdu v automatizovaných dálničních pruzích. Ne, samořiditelné dopravní prostředky jedoucí po „chytrém“ asfaltu nejsou myšlenkou posledních dejme tomu dvou dekád. Jenže před celými šesti nebyly ještě technika a elektronika na takové úrovni, na jaké jsou dnes, takže podobnou myšlenku bylo těžké uvést do praxe. Povedlo se díky drátům v povrchu silnice...

Navíc konstruktérům nebyly cizí ani úvahy o alternativním pohonu. Jaderná energie, které se věnoval Ford, představovala zajímavou, nicméně zcestnou ideu. Od konce druhé světové války až do začátku 70. let však experimentovali hlavně Britové a Američané (Rover, Chrysler, Lotus...) s plynovými turbínami. Největší automobilka světa se k nim přidala, turbína poháněla Firebird I, II i III. Ten vznikl v roce 1958 a stejně jako jeho předchůdci byl extrémní a odvážný. Oddělená místa pro dva pasažéry s průhlednými kapkovitými kryty doplňovala sedmička křídel, ploutví ocasních ploch. Ke stříbřité kupoli technického a stylistického centra General Motors se hodila jeho titanová karoserie náramně! Podvozek s lichoběžníkovými závěsy měl extrémní rozvor 3,02 m.

Za posádkou umístěný plynový agregát Whirlfire GT-305 s výkonem 168 kW doplňoval vpředu celohliníkový benzinový dvouválec o 7 kW, který poháněl příslušenství. Firebird III byl vybaven tempomatem, klimatizací, protiblokovacím zařízením brzd a leteckými vzduchovými klapkami, které jej zpomalovaly. Nechybělo ultrazvukové dálkové otevírání kokpitu a samočinný systém zabraňující střetu s jiným vozidlem. 6,3 m dlouhé a 1,14 m nízké auto (pokud jej tak vůbec lze nazvat) se řídilo joystickem, mohl jej ovládat i spolujezdec! Nebo automaticky palubní počítač, který znovu přijímal signály z elektrického vodiče zabudovaného do vozovky. Prostě letadlo na kolech. Řízení postrádalo mechanickou vazbu na kola, hydrauliku posilovačů měla na starosti elektronika.

Propagační film „Experiment for Tomorrow“ (pro zítřek) vznikl kvůli popularizaci těchto vozidel, pochopitelně i „trojka“ byla na míle vzdálena tehdejší sériové produkci a ani se o ní neuvažovalo. Plnila roli imagemakera, představovala budoucí techniku a inovace. Stříbrný přízrak s kódem XP-73 z firemní výstavy Motorama 1959 nenavrhl Harley J. Earl, jak se všeobecně traduje, v dobovém snímku se objevují jiná jména... Pohled pod pokličku vývoje a vzniku včetně všech technických detailů a testů dřevěné makety ve větrném tunelu nadchne. Záběry ze zkoušek prototypu v Arizoně prozradí, že skutečně jezdil a zněl jako proudová stíhačka. Pohybovaly se ostatně všechny tři tehdy existující Firebirdy.