Historici, nebo bastardi? Úžasná čtveřice monster s leteckými motory!

Britové měli závodní dráhu v Brooklands, dlouhou dobu jediný pořádný autodrom. Konaly se tam nejrůznější závody i pokusy o světový rekord, na širokém klopeném oválu se dal vytvořit silniční okruh s mnoha zatáčkami. Prohánělo se po něm skoro vše, co mělo kola. Místní specialitou se po Velké válce staly závodní stroje s leteckými motory. Armáda už je nepotřebovala... Nevznikaly na čistém papíře, mnozí konstruktéři jimi nahradili původní agregáty ve starších šasi, mnohdy koupili třeba havarované závoďáky bez motorů...

A překvapivě tak činí i v moderní době, posledním dejme tomu čtvrtstoletí. Autodromů je po Albionu daleko víc, takže je kde se ukázat. Pojďme si představit čtveřici z nich. Nejde o nějaké repliky či kopie, mají dobový základ a závodí coby historické vozy. Napadá vás třeba německý Brutus? Ale ten mezi ně právě nepatří...

Fiat-Isotta Fraschini LSR Special (1905)

Fiat-Isotta Fraschini skutečně nese obě značky, což dokazuje i logo. Od té druhé pochází motor. Zkratka LSR znamená Land Speed Record, jedná se totiž o nedokončený projekt dvoumotorového dvousetkoňového Fiatu z roku 1905, původní výkresová dokumentace se dochovala. Čtyřválce nakonec raději Turínští použili pro Velké ceny... Řadový šestiválec Isotta Fraschini V6 (V znamená volo, italsky let, létání) s objemem 16,5 l pochází z mladšího bombardéru z roku 1917, montoval se i do válečných vzducholodí. Bývalý vlastník Graham Rankin jej před takřka čtvrtstoletím koupil z pozůstalosti závodníka s motorovými čluny, Američana Gara Wooda.

Překvapí rozvod OHC i mazání se suchou klikovou skříní, základní parametry vrtání a zdvihu 140 x 180 a nizounká komprese 5,1 už tolik ne. Dává 186 kW (253 koní) v 1650 otáčkách a 4.068 N.m točivého momentu (jiné zdroje uvádějí mnohem skromnějších 1.112 N.m). Sílu přenáší na zadní kola masivní řetěz, klasický kardan, který by se dokázal bez problémů postarat o takovou obrovskou sílu, ještě v té době nikdo vyrobit neuměl. Maximální rychlost 204 km/h nikoho dnes nevzruší, jenže rudý stroj nemá přední brzdy... Na tom není nic neobvyklého, mnohem známější Fiat Mefistofele Ernesta Eldridge, který vznikl podobným způsobem a chvíli dokonce byl nejrychlejším autem na Zemi, je také postrádal.

Ručně vyrobená měděná nádrž má objem 205 l, odpružení obstarávají klasická půleliptická pera.

Renovaci 5,18 m dlouhého auta dokončil současný majitel Mike Vardy před čtyřmi lety, kdy také dostalo převodovku, rekordní speciál přece nic takového nepotřeboval. Ústrojí Dennis pochází z roku 1912 a ovládá se pákou na pravé straně. Všechny komponenty jsou tedy skutečně dobové!

Monarch Racer (1913)

Monarch Motor Car Company Josepha Blooma fungovala v americkém Detroitu pouhé čtyři roky (1913-1917), byla tedy jednou z těch značek, které měly jepičí život. Zajímavostí rozhodně je to, že vozy navrhoval Bloomův bratranec Robert Craig Hupp, zakladatel přece jen známějšího výrobce Hupmobile. Monarchy měly čtyřválcové motory, později přišly vidlicové osmiválce, ale na jaře 1916 bankrot. Firmu koupili bratři Carterové z Marylandu, chvíli ještě používali původní značku, ale záhy vozy včetně dvanáctiválců přejmenovali na C.B.

Závodní automobil pochází právě z prvního roku výroby a má výrobní číslo MM68. Je pochopitelně opět vybaven pouze zadními brzdami, bubny na předních kolech byly horkou novinkou až poslední předválečné Grand Prix, té v Lyonu 1914. Řetězový převod byl u velkých monster také běžný. Zelený vůz pohání letecký vidlicový osmiválec Curtiss OX5 s objemem 9,5 l, který bestii na uzounkých pneumatikách rozvášní na 160 km/h... Auto vlastní Brit Duncan Pittaway, což je velmi zajímavý muž, který nedávno oživil monstrózní rekordní Fiat S76 se čtyřválcem 28,4 l!

GN JAP V8 (1914)

Britská automobilka GN fungovala v Londýně mezi lety 1910-1925, založili ji Henry Ronald Godfrey a Archibald Frazer-Nash, jako značku tedy zvolili písmena svých příjmení. Stavěli cyclecary, lehounké vozíky s motocyklovými motory, vesměs vidlicovými dvouválci a řemenovým pohonem zadních kol.

GN JAP ročníku 1914 má, ač se to na první pohled nezdá, v útrobách skutečně pohonnou jednotku z továrny Johna Alfreda Prestwiche, kterou nejvíce proslavila plochá dráha. Ale mnohem větší, konkrétně prototypový letecký vzduchem chlazený pětilitr V8 OHV o výkonu 60 kW při 1500 otáčkách, maximum leží ještě o tisícovku výše. Srdce je dokonce starší než vůz samotný, ze závěru roku 1908 a dodnes přežily čtyři! Komponenty včetně vačkového hřídele vystavuje pěkně na odiv a je úžasné pozorovat, jak pracují.

Richard Scaldwell si jízdu s jednoduchým a lehounkým vozítkem (ono neváží víc než 470 kg!) opravdu užívá hlavně při závodech do vrchu. Jde vlastně také o částečnou novostavbu, pracoval na ní od konce 90. let minulého věku. Místo původního karburátoru JAP použil dvojitý Zenith z vidlicového osmiválce Curtiss, nový je klikový hřídel, ale starý má doma na poličce... Z původního vozu zbylo to, co šlo, spojka a brzdy, dřevěný podvozek překvapivě přežil, tedy část, beztak potřebovala oživit. Převodovka mí čtyři stupně a opět řetěz, ten se u GN ovšem objevil až později. Prý je tahle čtyřkolová motorka se zadní tuhou nápravou i na pneumatikách 4,00 x 19 hodně předvidatelná, ale na přidání plynu zároveň extrémně citlivá. Věřím...

GN Thunderbug (1922)

Černožlutý GN Thunderbug (1922) Marka Walkera s člunovitou zádí pohání motor 4228 cm³ spojený se čtyřmi převody a znovu řetězem. Základ agregátu pochází z roku 1908, konkrétně z vidlicového dvouválce Riley. Walker ovšem před třinácti lety použil válce z leteckého motoru Salmson a klikovou skříň a ojnice daroval pro změnu slavný letoun De Havilland Tiger Moth z třicátých let. Pěkný slepenec, který však funguje znamenitě!

Pánové Godfrey a Frazer-Nash se mimochodem věnovali automobilům také později, kdy se jejich cesty rozešly, každý si založil vlastní firmu, první jmenovaný trochu zapomenutou HRG (jeho vlastní iniciály), druhý tu mnohem slavnější pojmenoval po sobě...

Řízení monster vyžaduje notnou dávku odvahy a i pro případného spolujezdce je jízda neuvěřitelným zážitkem. I lehké cyclecary nají trochu více výkonu než originály... Jízdní vlastnosti takových peklostrojů jsou velmi dobrodružné a korunu všemu nasazuje jejich zvuk! Angličané mají pro takto stará auta vlastní pojmenování, říkají jim The Edwardians, protože původně pocházejí z doby vlády krále Eduarda VII. (1901-1910).

Ano, jsou to vlastně bastardi, mají agregáty, které je původně nepoháněly. Ale po takřka století (nebo i delší době) se jedná s trochou dobré vůle o historické kousky. Zmíněnou čtveřici uvidíme v akci Goodwoodu. V pořadí 74. Goodwood Members' Meeting se koná letos v březnu a dostanou se na něj rovněž normální smrtelníci, nečlenové tamního klubu, ale počet vstupenek pro ně je pochopitelně velmi omezený.

Foto: Flickr, Pete Taylor, Jonathan Moore/Speedhunters, MyClassicUK.com, deviantart.net, Straight Eight Logistics, Jalopnik. Flickriver, YTImg.com, Wikipedia, ClubRoadster.net, Pinterest, AntiqueMotorcycle, Andy Carter/Wikidi, Simon Hodson