Autobiografie Jaromíra Jágra je i o rychlých autech! A tučňákovi místo espézetky…
Autobiografie JÁ68 není jen nová kniha o jednom z nejlepších hokejistů všech dob Jaromíru Jágrovi. Je to příběh člověka, který se nebál žít naplno. Nejen na ledě, ale i na silnici. Nejen v NHL, ale i v českých devadesátkách, kde platilo, že kdo měl rychlé auto, ten byl někdo — a kdo měl odvahu, ten mohl všechno. Jágr měl obojí.
Kapitoly rozsáhlé autobiografie naznačují, že život především mladého Jaromíra Jágra byla jedna nekončící jízda. „Byla to divočina. Horská dráha, která občas neměla brzdy, za to spoustu zatáček,“ vzpomíná.
A zatímco jiní v devadesátkách především objevovali svět podnikání bez hranic, on se každé léto vracel z Pittsburghu do Česka s černým, nadupaným mitsubishi, které na venkovských silnicích působilo jako zjevení. Bylo to auto, které si nešlo splést. A bylo jedním z jeho poznávacích znamení.
Na svou první „černou střelu“ vzpomíná v knize s nadsázkou i nostalgií: „Něco mezi klukovskou posedlostí a touhou po útěku.“
220 na tachometru? Klidně i do kopce
O pár let později si přivezl domů ještě větší extrém — Dodge Viper, který podle něj vypadal jako „něco mezi netopýrem a formulí“. V českých devadesátkách, kdy u silnic stávaly především Felicie a Favority, byla jeho auta skoro až z jiného světa.
A Jágr je také podle toho řídil. Bez zpomalování, bez obav a v tempu, které ještě dnes působí skoro neuvěřitelně. „Česko jsem během léta projezdil jako šílenec. Dvě stě jsem měl na tachometru prakticky pořád.“ Dodává, že díky silným turbům nebyl problém držet vysokou rychlost ani při stoupáních: „I do kopce jsem z nich dostal klidně i přes 220 kilometrů v hodině.“
A policie? Ta v té době mívávala pro hokejovou hvězdu často pochopení. „Když jsem zahlídl hlídku v těch jejich starých škodovkách sto pětkách, už jsem někdy ani nezpomaloval. A oni mě nejspíš znali a často jen mávli rukou, ať jedu.“
Když už pak ke klasické silniční kontrole došlo, byla to svým způsobem komická scénka. Policisté tehdy nejslavnějšího hokejistu světa žádali o autogramy a ani jim při tom tolik nevadilo, že jeho černý klenot nemá na přední masce klasickou espézetku.
„Místo poznávací značky jsem si totiž na mitsubishi přidělal logo Pittsburgh Penguins. Já měl na té káře místo espézetky normálně tučňáka,“ přiznává v knížce.
Policistovi hodil pokutu pod nohy a byl průšvih
Zatímco v Česku Jágrovi prošlo kdeco, v Pittsburghu naopak přišla na silnicích tvrdá lekce. A patří k nejbarvitějším pasážím celé knihy. Začalo to nevinně: pár mil v hodině navíc na úseku se sníženou rychlostí. Kontrola, která dříve končila úsměvem a domluvou, se tentokrát protáhla. Policista hokej evidentně nesledoval – a rozhodně neměl v úmyslu být benevolentní.
„Nejprve mě zastavil v úseku, kde byla snížená rychlost na 25 mil. Už předtím mě tam párkrát chytili, ale většinou mě policajt poznal a všechno končilo maximálně domluvou.“ Tentokrát to bylo jiné. „Chlapík nevěděl, kdo jsem. A hrozně dlouho mě kontroloval. Pojistku, bydliště, řidičák. Všechno. Strašně dlouho.“
Jágr seděl za volantem, bubnoval prsty do kůže a čekal. Minuty se táhly. A když policista konečně přišel s pokutou, bouchly v něm saze: „Zmuchlal jsem mu to před očima, hodil na zem pod jeho nohy a odjel.“
Byl to moment mladické nerozvážnosti, který ho v Americe stál víc než jen jednu pokutu.
Policisté si informaci o incidentu rychle předali. A pak už to mělo jasný průběh: „Stačilo, abych jel o míli rychleji, a stavěli mě.“ Za rok a půl tak nasbíral tolik pokut, že přišel o řidičák — nejdřív na čtrnáct dní, potom na měsíc a nakonec na půl roku. „Musel jsem dělat znovu zkoušky. A nakonec mě začal na zápasy a tréninky vozit kamarád Čužák,“ dodává s humorem, ale mezi řádky je cítit i určitá pokora.
Je to historka, která má v sobě všechno: rychlost, adrenalin, střet dvou světů i moment, kdy se člověk musí zastavit a říct si, že tudy cesta nevede. Přesně tak, jak to dělá dobrá autobiografie. „A dnes? Jsem naopak ten nejukázněnější řidič. Jezdím pomalu a podle předpisů. Tu divokou dobu mám už dávno za sebou. Někdo v devadesátkách kradl, jiný vraždil, já jsem jen machroval za volantem auta,“ říká s nadsázkou.
Kniha, která jde hlouběji než jen po asfaltu
Kniha JÁ68 ale není jen sbírka automobilových historek a vzpomínek na divoké devadesátky. Je to portrét člověka, který se nebál žít intenzivně – a který zároveň přiznává své slabosti, hledání a popisuje neopakovatelnou cestu, která ho dovedla k triumfům i uznání.
Otevřeně mluví i o vztahu k penězům, víře, slávě i ženám. Popisuje psychologickou válku, kterou vede každý vrcholový sportovec. A především odhaluje tajemství svého těla a tréninku – to, co mu umožnilo hrát světový hokej i po padesátce. Vysvětluje, jak se z mladého, neohroženého frajera stal po čtyřicítce komplexní, inteligentní hráč, který musel vyvinout nové zbraně. „Po čtyřicítce jsem byl možná lepší hokejista než v pětadvaceti,“ konstatuje. „Silnější, rychlejší, zkušenější.“
Kniha, kterou napsali novináři deníku Sport Lukáš Tomek a Zdeněk Janda, přitom není nostalgická. Je dynamická, autentická, surová i citlivá. A pro motoristy je fascinující paralela, kterou Jágr sám zmiňuje: srovnává své změny s vývojem supersportů. McLaren F1 z devadesátých let vedle moderního Bugatti Chiron působí pomaleji, i když objektivně nikdy nepřestal být rychlý. Stejně tak nemůže sportovec donekonečna dominovat jen rychlostí. Musí se přizpůsobit, změnit a najít nové motivace i zbraně na soupeře.
Zdroj: Autorský text Foto: Jaromír Jágr a Kia
