Historie hudby v autě: První autorádio se objevilo v roce 1930, co následovalo pak?
Autorádio je dnes jedním z běžných doplňků téměř každého nového vozu. Víte ale, kdy se poprvé objevilo a jakým prošlo vývojem?
Usednout za volant, připojit mobilní telefon k infotainmentu a vyrazit na cestu za zvuku oblíbené hudby. Dnes něco naprosto přirozeného, první autorádia se však v automobilech začala objevovat až v průběhu třicátých let, kdy už byly osobní vozy poměrně rozšířené. Jedno z prvních zdokumentovaných autorádií se navíc stalo i jedním z prvních produktů nesoucích logo dnes světoznámé společnosti Motorola.
Než se ale dostaneme k prvnímu autorádiu, je potřeba vrátit se do druhé poloviny dvacátých let, kdy se v zámoří začalo stávat rádio poměrně známým a dostupným doplňkem. Tou dobou ho údajně mohlo vlastnit již kolem 60 % amerických domácností. Kdo chtěl ale poslouchat hudbu na cestách, musel si do auta vzít poměrně velké bateriové rádio, které nebylo ani moc levné.
Situaci se rozhodli změnit sourozenci Paul a Joseph Galvin, kteří v průběhu 20. let založili společnost Galvin Manufacturing Corporation, jejímž největším objevem byl tzv. „battery eliminátor“. Všechna domácí rádia, zhruba až do roku 1927, totiž potřebovala k napájení speciální a poměrně velké baterie. Tzv. „battery eliminator“ ovšem umožnil napájení rádia z domácí sítě namísto baterií. Koncem dvacátých let se tak společnost zaměřovala na prodej těchto eliminátorů a servis rádií.
Začátkem let třicátých společnost oslovili vynálezci Elmer Wavering a William Lear, kteří přišli s myšlenkou rádia zabudovaného do automobilu. Na pozadí příběhu měl být piknik s jejich partnerkami, během kterého dámy zmínily, že by bylo příjemné poslouchat hudbu při západu slunce. Pánové se tedy dali do práce, úkol to ale rozhodně nebyl snadný. Jednak muselo rádio odolat namáhání při jízdě automobilu po tehdejších cestách, dalším problémem však bylo napájení a rušení.
I ve starých autech z dvacátých let už se totiž objevovaly elektrické obvody, které způsobovaly rušení. Původní rádia přitom poslouchala stanice na vlnách AM, které jsou na rušení citlivé. Z toho důvody byly komponenty rádia rozmístěny různě po automobilu. Součástí sady prvního autorádia byla také speciální baterie, protože baterie v automobilech tehdy nabízely okolo 6 voltů, rádio ale potřebovalo silnější napájení. Lepší signál měla zajišťovat dlouhá prutová anténa.
Konstruktérům se povedlo sestavit první prototyp, se kterým chtěli oslovit banku kvůli poskytnutí úvěru. V rámci prezentace univerzálnosti autorádií se společnost rozhodla umístit rádio do vozu Packard jednoho z bankéřů, což se mohlo zdát jako dobrý nápad. Bohužel však došlo k technické závadě, která automobil zapálila. Nejspíš netřeba dodávat, že z bankovního úvěru nakonec nic nebylo.
Paul Galvin se však odmítal vzdát a se svým Studbakerem vyrazil na 800 mil dlouhou cestu na každoroční setkání asociace výrobců rádií v Atlantic City. Protože však neměl peníze na zaplacení stánku na výstavišti, rozhodl se vůz zaparkovat před halou, pustil rádio naplno a čekal, až přijdou zájemci. A ti skutečně přišli. Galvin se vrátil domů s několika objednávkami na první rádio, přičemž každé stálo asi 130 asi dolarů. Automobil se však dal již tou dobou sehnat za cca 650 dolarů.
Ještě před cestou do Atlantic City navíc došlo k přejmenování společnosti na dodnes známe Motorola. Název vznikl složením slova Motor, tedy odkazu na automobil, a výrazu ola, který měl odkazovat na hudbu. Výraz měl být odvozen od společnosti Victrola, která byla ve své době respektovaným výrobcem fonografů.
Při cenách autorádia a náročnosti jeho montáže, která trvala asi dva dny, je vlastně zázrak, že společnost nezkrachovala. O autorádio by ale takový zájem, že již první rok podnikání byla Motorola v černých číslech. První úspěch s autorádia s označením 5T71 navíc společnosti vydláždil cestu k úspěchům v dalších odvětvích, včetně vývoje tranzistorů, televizních přijímačů, mobilních telefonů, atd.
Od té doby se autorádia spoléhala pouze na AM vysílání (s amplitudovou modulací), v roce 1952 však společnost Blaupunk představila první automobilové rádio, které dokázalo přijímat i FM vysílání (s frekvenční modulací). Dodejme, že FM je dnes standardem, zatímco AM vysílání na středních vlnách ustoupilo do pozadí. O rok později, tedy v roce 1953, pak společnost Becker představila svoje autorádio Mexico, které nabízelo přepínání AM/FM a údajně poprvé umělo i automaticky vyhledávat stanice.
Další výrazný průlom v oblasti poslechu hudby na cestách přišel v roce 1956, kdy automobilka Chrysler představila první gramofon určený přímo pro automobil, umístěný na výsuvném pultíku pod palubní deskou. Automobilka navíc uzavřela spolupráci s nahrávací společností Columbia Records, která vyráběla 7palcové desky přímo pro tento přehrávač. Na svou dobu se jednalo o zajímavou a působivou inovaci, ovšem poněkud nepraktickou. Kvůli pohybům automobilu totiž jehla na desce přeskakovala a poslech tak nebyl zrovna idylický.
S prvním řešením tohoto problému přišel americký obchodník a technik Earl „Madman“ Muntz z Los Angeles, který přišel s kazetami typu 4-track. Ty vycházely ze staršího systému Fidelipac, používaného v rádiích například k přehrávání různých reklam, znělek a jiných materiálů již v padesátých letech. Muntz, který se během padesátých let pohyboval v oblasti prodeje automobilů a audio-přehrávačů, si rychle uvědomil výhody systému a nabízel ho ve svých automobilech. Díky licenčním smlouvám s velkými nahrávacími studii navíc nabízel i tehdy populární hudbu. Jeho přehrávač se jmenoval Autostereo a lacinou výrobu zajišťovali v Japonsku.
Systém 4-track tedy představoval úspěšný krok vpřed, nikdy se však příliš nerozšířil mimo Kalifornii, kde Muntz působil. Navíc mu rychle vyrostla konkurence v systému 8-Track, za kterým stálo konsorcium společností Ampex Magnetic TapeCompany, Lear Jet Company, RCA Records a automobilky Ford Motors, která dokázala systém rychle dostat mezi obrovský počet zákazníků. Systém debutoval v roce 1966 a po jistou dobu byl na trhu společně se systémem 4-track, kazety však nebyly kompatibilní a systém 8-Track byl nakonec obchodně výrazně úspěšnější. Vedle Fordu na něj vsadily i jiné (konkurenční) značky.
Vedle vývoje přehrávaných médií navíc společnosti podnikající v oblasti autorádií vylepšovaly i jinou techniku. V průběhu šedesátých let se na trh dostávala různá rádia s tranzistory namísto elektronek, teprve v roce 1963 ale společnost Becker představila kompletně tranzistorové autorádio Monte Carlo bez jediné elektronky. Během šedesátých let se navíc začaly objevovat první skutečná sterea, kdy byly přední reproduktory na jednom kanálu a zadní reproduktory a druhém kanálu. Nedlouho poté se měly objevit i sterea s možností nastavení reproduktorů na pravé a levé straně.
Vraťme se ale k přehrávaným médiím. Ačkoliv se během šedesátých let napříč USA šířil trend kazetových pásků 8-track, v roce 1963 byla v Berlíně poprvé představena tzv. kompaktní audiokazeta, jejímž vynálezcem byl Lou Ottens, zaměstnanec společnosti Phillips. O rok později dorazila kompaktní audiokazeta také do zámoří, trendům ale ještě dlouho vládly kazety 8-track.
V průběhu sedmdesátých let se situace začala měnit, zásadní změna se však odehrála až v roce 1979, kdy společnost Sony představila svůj první Walkman. Popularita hudebních kazet raketově rostla a lidé si jejich poslech užívali prakticky kdekoliv – doma, v autě i venku. Poslech v automobilech navíc v průběhu sedmdesátých let výrazně zpříjemňovala i další evoluce techniky, včetně širší nabídky reproduktorů, zesilovačů, atd. V roce 1982 pak společnost Bose ve spolupráci s automobilkou GM představila první prémiový zvukový systém pro automobily, který se montoval například do vozů Oldsmobile, Buick nebo Cadillac.
Pokrok byl ve všech směrech výrazný, přesto kvalita hudby přehrávané z audiokazet nebyla nejlepší. Mnozí si pak možná ještě vzpomenou na nepříjemné situace, kdy autorádio začalo pásek z kazety požírat. Během osmdesátých let však přišla další evoluce, za kterou stály společnosti Sony a Phillips: kompaktní disk, tedy CD. V roce 1982 přišel první přehrávač CD pro domácnosti, v roce 1984 představilo Sony první CD přehrávač pro automobily a v roce 1985 nabízel Mercedes-Benz první automobil s továrně zabudovaným CD přehrávačem Becker Mexico Compact Disc. Autorádia s CD přehrávači se rychle stala obrovským hitem, v prémiových vozech je navíc doplňovaly i tzv. měniče, díky kterým bylo možné volit mezi několika CD bez nutnosti je z mechaniky fyzicky vyndat. Během devadesátých let se kompaktní disky staly dominantním médiem.
Další výrazná evoluce přišla s nástupem nového tisíciletí, kdy se v automobilech začaly objevovat komplexní infotainmenty, nabízející například možnost propojení s mobilním telefonem přes kabel či bezdrátově přes bluetooth, pevný disk nabízející prostor pro stovky skladeb nebo GPS navigace, které tou dobou už i v civilním využití nabízely poměrně solidní přesnost. V kombinaci s rozvojem mobilních zařízení, která se stávala primárním hudebním přehrávačem pro stále větší množství populace, tak média jako kazety a CD ztrácela na významu. Toho si všimly i automobilky, které tyto přehrávače pomalu přestaly do svých vozů umisťovat.
V současné době pak celá řada automobilek nabízí moderní infotainmenty s bohatými možnostmi konektivity, ovšem bez tradičních mechanik. Díky službám jako Spotify, Apple Music a konektivitě přes bluetooth, Apple CarPlay nebo Android Auto totiž nyní mají cestující svou oblíbenou hudbu neustále při ruce. Některé moderní vozy s připojením k internetu navíc nabízí i zabudované přehrávače, takže je možné poslouchat oblíbené skladby i bez připojení mobilního telefonu. Kdo si ale stále potrpí na poslech rádia, může kromě FM stanic poslouchat i moderní digitální DAB+ vysílání, slibující vyšší kvalitu.
