Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Jaguar E-Type v převlecích karosářů: Pro Johna Coombse a Raymonda Loewyho

Aleš Dragoun Aleš Dragoun 28. 11. 2022 • 04:06
169
Zobrazit náhledy (169)
Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type by Pinchon-Parat Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua Jaguar E-Type Frua

Jaguar E-Type vznikl ve spoustě verzí. Nejen těch sériových a závodních. Snad nejméně známé jsou vozy modifikované specialisty. Pojďme si představit dva z nich.

Ikonický Jaguar E-Type má takřka dokonalý design, který odborníci i fanoušci uctívají. Obzvláště to platí o první sérii se zakrytými hlavními světly. Je zkrátka považována za jeden z nejhezčích automobilů všech dob. Plným právem. I jeden nepříliš úspěšný meziválečný automobilový závodník o něm prohlásil: „Nejkrásnější auto, které kdy bylo vyrobeno." Enzo Ferrari, tak se jmenoval… Není to úplně klišé. Dokonce i lidé, kteří se o auta moc nezajímají, vědí, co znamená E-Type. A dokážou si vybavit jeho siluetu. Ani notně prorezlé kusy se dnes nenabízejí za mrzký peníz.

Za geniálními tvary legendy stáli zakladatel značky William Lyons a aerodynamik a designér Malcolm Sawyer. Ten ovšem vždy trval na tom, že jeho vozy byly navrženy větrem, nikoli jeho rukou, popřípadě nápadem. Američané mu mimochodem říkali XK-E. Jakýkoli restyling představoval pro návrháře věru nesnadný a nezáviděníhodný úkol, obdivovatelé by je stejně nejraději propíchli vidlemi. Sahat na tak krásné auto? A dokonce jej prznit? Jenže malý počet „éček“ byl skutečně přepracován, co na tom, že měla samonosnou ocelovou karoserii. Pravda, s různým stupněm úspěchu.

Italsko-švýcarská spolupráce

The Coombs Special“ mají na svědomí karosárny Frua a Italsuisse. Proč se mu říká zrovna tak? Nechal jej totiž postavit bývalý závodníka a prodejce značky John Coombs. Ten jezdil s monoposty Cooper a Connaught, ale žádnou velkou hvězdou se nestal. Znal se ale osobně s Lyonsem i manažerem továrního týmu Jaguaru Loftym Englandem, na Browns Lane v Coventry byl častým hostem. Pomáhal při konverzi sedanu Mk2 na úspěšný závodní cesťák a také při vývoji odlehčeného E-Type pro nasazení na okruzích.

Mark dvojky“ dosáhly velkých úspěchů v ostrovním mistrovství (British Saloon Car Championship, přímý předchůdce BTCC), Coombs také nabídl široké možnosti jejich úprav pro běžné zákazníky, ale jeho vyříznuté podběhy zadních kol a charakteristické kapoty mnozí bezostyšně kopírovali. Takže zaměřil svou pozornost jiným směrem.

V polovině 60. let minulého věku se náhodně setkal s Pietrem Frou. A oslovil ho s trochu zvláštním nápadem. Chtěl, aby vytvořil svou verzi „éčka“, kterou pak mohl použít coby předváděcí vzorek. Jeho cílem bylo zvýšit zájem zákazníků o podobné bodykity. A mohl je sám ve svém známém dealerství v Guildfordu nabízet. „Vždy existuje poptávka po něčem jiném. Lidé rádi jezdí v naprosto jedinečných autech,“ řekl tenkrát.

Auto s číslem podvozku 1E21041, které za vlastní peníze koupil, doputovalo do Itálie v roce 1965. Pietro Frua a jeho tým sice možná přidali nádech italského vkusu, ale rozhodně nevytvořili snadno replikovatelné části karoserie, které by mohly být prostě přišroubovány k původnímu vozu. A ty po nich Coombs chtěl. Místo toho uřízli vpředu dvacet a vzadu deset centimetrů, první série „éčka“ přitom měřila z továrny 4,44 m. Některé zdroje uvádějí délku výsledného vozu dokonce jen 3,96 m. Vyboulená kapota dostala dopředu nasávací otvor, po obou stranách přibyly další ozdobné mřížky, ovšem falešné. A podběhy předních kol udělali Italové vroubkované. Od originálu odlišná kulatá hlavní světla připomínající soudobá ferrari uzavřeli čirými kryty.

Je možné, že došlo k nějakému nedorozumění typu „ztraceno v překladu“. Pravděpodobně byl Frua zaneprázdněn jinými projekty pro Maserati, AC, BMW, Glase i Jaguar a on ani jeho lidé prostě neměl čas… Kdo ví? Řadový šestiválec XK 4,24 l se třemi karburátory SU zůstal až na modifikovanou hliníkovou hlavu nezměněn, stále byl dvouventilový s rozvodem DOHC a vačkovými hřídeli poháněnými řetězem. Udává se u něj výkon 198 kW (269 k) v 5400 otáčkách. O čtyřstupňové přímo řazené a plně synchronizované rychlostní skříni to platilo taktéž, ta přenášela dozadu 380 Nm ve čtyřech tisících.

Podvozek s rozvorem 2440 mm, nezávislými závěsy a čtveřicí kotoučových brzd prošel jen minimálními modifikacemi. Coombs nechal ve svých dílnách upravit odpružení a změnit převod zadní nápravy. Připomeňme, že E-Type měl vpředu torzní tyče, zatímco vzadu vinuté pružiny.

Coombs zrovna neskákal radostí, protože kdyby se karosářské úpravy pokoušel aplikovat dle přání zákazníka, představovalo by to spoustu práce a času. Na jeho vkus byl navíc výsledek příliš jemný. Takže poslal vůz s Frou spřízněné karosárně Italsuisse. Ta vytvořila oba nápadné okrasné chromované nárazníky, doprostřed předního přidala robustní mřížku ve tvaru štítu. V zadním se nacházela sdružená koncová světla i místo pro tabulku registrační značky. Hmotnost auta vzrostla na 1350 kg.

Slavnostní odhalení v Ženevě 1966 přestavěné „éčko“ málem nestihlo. Dva dny před debutem stálo pořád u Italsuisse a čekalo na nový lak, kovově stříbrošedý místo původního rudého. V rozhovoru s novinářem Paulem Waltonem později Coombs vzpomínal: „Práce na zakázkovém jaguaru byla odložena na poslední chvíli. Typicky italský způsob, prostě katastrofa. Večer před začátkem salonu jsem večeřel s Bobem Berrym, šéfem oddělení Jaguaru pro styk s veřejností. Zeptal se mě na auto a já mu odpověděl, že nebude připraveno včas. Nicméně druhý den v půl osmé ráno mi zavolal a řekl: Běž dolů, je to tady!“

Ale že by byly reakce nějak nadšené, to se rozhodně říci nedalo. Odborníci měli pocity smíšené, návštěvníci jakbysmet. Prostě kontroverze. „Frua E-Type“ či „Italsuisse E-Type“, jak se také vozu říká, si sice přímo na výstavišti objednalo několik zákazníků, ale Coombs se rozhodl projekt uložit k ledu, náklady na konverzi byly příliš vysoké.

Britové zakázkový E-Type viděli poprvé tentýž rok v Earls Court. Pozornost médií samozřejmě vzbudil, takže se objevil v různých specializovaných časopisech. Na londýnském výstavišti o něj projevil zájem Roy MacCulloch z galanterní firmy MacCulloch & Wallis, který unikátní „kočku“ následně koupil a vlastnil až do roku 1984, kdy zemřel. Kupé zdědila choť Ruth.

Brzy poté jej koupili Weybridge Performance Centre a následně byl prodán Barrie Dempseymu z Totnesu v Devonu. V roce 1989 řekl sám John Coombs novináři Philipu Porterovi: „Myšlenka byla mít novou přední část, kterou by nám dodali už jako kompletní nos a nový ocas, který by se přimontoval na zadní stranu staré zádě. Nemělo dojít k žádné velké operaci,úpravy by zabraly sotva pár dní, abyste mohli zase vyrazit na silnici.“

V prosinci 1996 získal vůz profesionální restaurátor automobilů Terry Rudd, ale měl moc práce, takže plány na rozsáhlou rekonstrukci musel odložit. Po necelém roce jej raději poslal do světa, konkrétně do Belgie, v devadesátém sedmém se majitelem stal Peter Sweggers.

V roce 2000 se auto stěhovalo do Nizozemí. Po třech letech bylo nabídnuto domem Christie's v aukci Paleis Het Loo Concours d'Elegance za 40 až 51 tisíc dolarů (1,13-1,44 mil. Kč v té době), ale bez úspěchu. Následně se objevilo v katalogu dražby Christie's a Interclassics v Maastrichtu 2004. Na začátku roku 2007 si konečně našlo cestu zpět do Velké Británie a poté bylo kompletně zrestaurováno. Před renovací se zdálo, že bude potřebovat větší zásah, lak byl mohutně popraskaný a na první pohled v žalostném stavu.

Jenže karoserie nakonec vyžadovala jen drobné opravy na kapotě a zadních blatnících, protože pod puklinami byla překvapivě zdravá. A samozřejmě nový stříbrný lak. Chromované prvky byly znovu ponořeny do patřičné lázně. Práce trvaly více než rok, drobnou obnovou prošel také interiér, ale byl vlastně jen vyčištěn. Motor fungoval perfektně i na volnoběh díky nepoškozenému a dobře vyváženému setrvačníku, řazení šlo hladce, ovladatelnost byla díky „neunavenému“ hřebenovému řízení pořád špičková, akcelerace více než svižná.

14. března 2009 se auto objevilo v dražbě H and H ve Stoneleigh Parku za vyvolávací rozmezí 85-95 tisíc liber. (2,45-2,74 milionu korun), ale bez úspěchu. Na konci dubna 2009 bylo nabídnuto na aukčním portálu eBay za mnohem nižší částku: pouhých 41.300 dolarů, tedy 831 tisíc korun. Skutečně v amerických dolarech, i když odpočívalo v britské metropoli. Ale tři zájemci za něj chtěli dát ještě méně…28. října 2009 ho nakonec prodala síň RM Auctions v londýnském Battersea Parku za 50.600 liber (1,45 milionu korun). Technickou mělo auto naplánovanou v roce 2010.

V srpnu 2020 byla u Howard Wise Cars vyměněna část výfuku. Poslední technickou kontrolu absolvovalo „italsko-švýcarské éčko“ 2. září 2020 a prošlo napoprvé. O rok později, v září 2021 se objevilo v nabídce společnosti Collecting Cars, šlo o privátní prodej, ale z Manningtree v hrabství Essex k novému majiteli stříbrný klenot neputoval. V té době měl na tachometru 65.894 ujetých mil, tedy 106.046 km.

Nemohou mu chybět pro britský sporťák typická stříbrně lakovaná drátová kola s centrálním upevněním, v tomto případě patnáctipalcová. Interiér čalouněný černou kůží je původní, na rozdíl od exteriéru byla zachována patina včetně prasklin. Tříramenný děrovaný volant s lehce ohmataným dřevěným věncem se nachází na té správné straně, tedy vpravo. Rozsáhlá dokumentace ve dvou pořadačích mapuje jeho historii i renovaci z roku 2008.

Ze země galského kohouta

Druhá kreace měla slavného majitele. Raymond Loewy, americký návrhář, měl talent snad od Boha. Byl opravdovým univerzálem, kreslil všechno: od kancelářského vybavení, domácích spotřebičů a log různých společností až po automobily a vlaky. Proslulá láhev Coca-Coly je jeho dílem, kromě silničních a kolejových vozidel vytvořil interiéry letadel a je také autorem emblémů British Petroleum, Shellu, US Postal Service, cigaret Lucky Strike, Exxonu, busů Greyhound, grafiky exteriéru Air Force One, speciálu pro prezidenta Spojených států a dalších.

Jeho nejznámější automobilové návrhy jsou spojeny s firmou Studebaker, se kterou začal spolupracovat v roce 1939, hlavně šlo o modely Starliner a Avanti. Slavný designér měl také své osobní auto. Možná nebylo krásné, ale zajímavé rozhodně. Navíc nešlo o „ameriku“, nýbrž… opět britský Jaguar E-Type. V polovině 50. let minulého věku už nechal předělat jiný vůz značky, XK140, ten se však nedochoval, v roce 1957 shořel.

Loewy projevil dost odvahy, když se pokusil sáhnout zrovna na „éčko“. Jeho tvary se léty ukázaly být nadčasové. To jeho ale dostalo radikálně upravený vzhled. Vůz výrobního čísla 1E30635 přetvořil dle Američanova návrhu malý ateliér Pichon-Parat z francouzského města Sens v letech 1965 a 1966. Nebyla to pro něj od tohoto muže první zakázka, určitě si leckdo vzpomene na futuristické kupé BMW 507. Technika, tedy opět řadový šestiválec 4,24 l, ani interiér změnami neprošly, ovšem zvenčí se „éčko“ změnilo hodně.

Hlavně je o dost kratší než originál, a to o celkem 37 centimetrů. Dlouhá příď přišla o celý čtvrtmetr, zadní část pak o dvanáct centimetrů. Kupé dostalo „americky“ stylizovanou mohutnou přední mřížku, která určitě přiváděla více vzduchu. Dále svébytná hlavní světla se dvěma dvojicemi reflektorů pod plastovými kryty, průhledný spoiler z perspexu na odtokové hraně střechy, zašpičatělá zadní boční okna a malé kulaté koncové reflektory z Chevroletu Corvair. Dvě koncovky výfuku vybočovaly každá na jednu stranu v úhlu asi pětačtyřiceti stupňů. Za sklem výklopné zadní stěny se nacházela velká „lucerna“. Ve skutečnosti brzdové světlo… Okno samotné zvětšil designér o čtvrtinu. Černý interiér zůstal netknutý, na rozdíl od prvního popisovaného vozu má tento volant vlevo.

Raymond Loewy s unikátním jaguarem jezdil v době, kdy žil ve Francii a v Monaku. Určitě ne moc dlouho, následně jej prodal jednomu Francouzovi. V roce 1970 bylo auto nabídnuto znovu, inzerát se objevil i v amerických novinách The New York Times a The Wall Street Journal. Koupil ho v pořadí třetí majitel, architekt a designér James Murray Hunt. Ten jednu dobu pracoval pod Loewyho vedením, takže se znali. A reklamy se v oněch novinách všiml.

E-Type se stěhoval za Atlantik, tedy konkrétně až na západ USA, do kalifornského San Diega. Jenže Hunt s ním nejezdil, měl ho čtyřicet let schovaný v garáži. Takřka nikdo o tom nevěděl, takže byl unikát považován za ztracený. Po Huntově smrti se, jak už to tak bývá, najednou objevil. 18. srpna 2011 jej rodina prodala za 128 tisíc dolarů, což tenkrát znamenalo ani ne 2,18 milionu korun, dolar stál těsně pod 17 Kč. Aukční síň Bonhams tenkrát uváděla, že potřebuje oživit brzdy. Dražba se konala v Quail Lodge v kalifornském Carmelu při slavném týdnu automobilů v Monterey, jehož součástí je i přehlídka v Pebble Beach.

Čtvrtý majitel zůstal v anonymitě. Nicméně je známo, že se mu nelíbila patina, takže Loewyho E-Type dostal nový lak a byl zrenovován. Je to dobře, nebo špatně? Na jedenáct let starých aukčních fotkách je patrné, jakou měl nádhernou patinu… V roce 2013 se objevil také v dokumentu Die Gunter Sachs Story o životě německého fotografa, spisovatele, průmyslníka a sběratele umění.

Zdroje: Carakoom.com, Silodrome, Collecting Cars, Wikipedia, Bonhams, Raymondloewy.com, IMCDB.org , BringATrailer, Mecanicus.com, Barchetta.cc, Handh.co.uk, Classic Driver, RM Sotheby‘s, Ultimatecarpage.com

Foto: Collecting Cars/Matt Woods Photography, Bonhams, Pendine, Michael Bailee/HandH

Témata