Kudy do Chorvatska, varianta III: Vyhýbáme se slovinským dálnicím

Malebné vesničky a krásná příroda jsou příjemným bonusem, který za těch pár desítek minut navíc strávených objížďkou drahé slovinské dálnice stojí. Vždyť sedmidenní známku pořídíte za 15 eur a na obvyklejší osmidenní pobyt byste museli koupit dvě za třicet. Sto třicet devět kilometrů za Vídní proto ještě v Rakousku sjíždíme z dálnice A2 na Ilz a silnici 66.

Kdybychom pokračovali dál, dojedeme až do Grazu a těžko bychom se pak po silničkách u Mariboru vyhýbali dálnici. Slovinští policisté to prý nevidí rádi, a dokonce pořádají na zahraniční řidiče zátahy, kdy se je snaží přimět k využití předraženého rychlostního tahu.

Cestou na rakousko-slovinský přechod Gornja Radgona mnoho aut nepotkáváme a užíváme si silničky jako cumel – kvalita povrchu většinou vysoce převyšuje vše, co známe z domova. Padesát kilometrů zpestřují výhledy na hrady na kopcích a malebné vesničky.

Žluté, nikoliv zelené

Vystřízlivění přichází po padesáti kilometrech ve Slovinsku. Asfalt je hned o poznání horší, šedesátikilometrová zkratka na hranice s Chorvatskem navíc

vyžaduje předchozí přípravu. Naším rádcem je návod, který jsme přinesli i v čísle 19/2012. Ze všeho nejdůležitější radou je držet se cedulí žlutých, a ne

zelených dálničních. Policisty, kteří by nás tlačili na dálnici, cestou nepotkáváme vůbec. Jenom na šestapůltém kilometru za hranicemi dejte pozor na stacionární radar v obci Spodnja Ščavnica. V krásném městě Ptuj se zdržíme, když se necháme zlákat provozem skoro až do historického centra. Poté co si vystojíme snad všechny semafory ve městě, pokračujeme dál směrem na Záhřeb. Cestou zpátky si na to dáme pozor a na kruhovém objezdu

míříme místo do středu na most, jímž se centru elegantně vyhneme.

Ještě se trochu vystrašíme, když nás silnice navede na dálnici, ale ta je hned za sjezdem cedulí ukončena. Jednou by měla pokračovat až k hranicím, zatím se tu však za ni dá ušetřit. Na přechodu Macelj jsme za 45 minut. Delší trasa po dálnici by nám tak moc neuspořila. Mimoděk objevujeme ještě jednu výhodu objíždění zpoplatněného úseku: u benzinek se za WC neplatí, zatímco v Rakousku chtějí 50 centů. Dát bezmála třináct korun za vyčurání už je nad naší psychologickou hranicí…

Nudu rozbíjí chodec

„Co tady děláte? Passport!“ vyhrkne na vystoupivšího spolujezdce Leoše překvapivě pohledná (a do té doby znuděná) pohraničnice u okénka, když si vykračuje s foťákem na krku přes automobilový přechod Slovinsko-Chorvatsko. Chtěl vyfotit, jak autem projíždíme dálniční čáru. Krátce jí vysvětluje důvody a už bychom mohli pokračovat dál…

Místo toho nás však zastavuje jiný pohraničník a znovu chce vidět pasy. Kolem postávají další – tomu říkáme přezaměstnanost. Na zpáteční cestě

chápeme proč, když chvíli pozorujeme prohlídku mercedesu mladého Němce. Kufr i zadní sedačky má skoro po střechu zaplněné nákupními taškami ze značkových outletů, jichž vidíme za hranicemi s Chorvatskem hned několik. Nechápeme jen bílou klec na ptáky, která se kymácí na vršku hromady…

Šetřením do blázince

Když už, tak už, říkáme si a rozhodujeme se neutratit za celou cestu na poplatcích víc než 300 korun za rakouskou dálniční známku (celoroční českou nepočítáme, beztak bychom ji měli). Cíl proto zní jasně: neplatit ani za mýtné v Chorvatsku!

Hned za hraničním přechodem proto podjíždíme nájezd na dálnici A2 do Záhřebu a míříme po staré silnici vedoucí podél ní – mnozí pamětníci si ji budou ještě pamatovat. Prvních pár kilometrů to jde, ale brzy nabýváme dojmu, že absurdní rychlostní omezení (50 km/h na lesní rovince) mají vytrestat všechny šetřílky. Po půlhodině a příšerných dvaceti kilometrech nevydržíme a míříme na první dálniční nájezd Krapina.

„Přece nejsme takové měkoty,“ nedá nám to před Záhřebem a zkoušíme štěstí s vyhnutím se dálnici ještě jednou. Sjíždíme proto na Zapresic a po silničkách podplouváme Záhřeb směrem na Karlovac.

Nebyl to dobrý nápad. Vesnice střídá vesnici, na úzké silničce se nedá ani předjíždět. Po pár kilometrech rychlostních omezení opět litujeme, že jsme se nechali zlákat vidinou pár ušetřených korun. U Jastrebarsku už to nevydržíme a opět míříme na dálnici, která nás dovede až do cíle cesty. Z Karlovace už se můžete vydat na východ nejblíže k vodě do Rijeky nebo na jih na Zadar. Nám se podaří nad plán uhnout z dálnice ještě jednou u Rijeky za tmy, kde si definitivně potvrdíme, že chorvatské komunikace nejsou k pokoušení zkratek vůbec vhodné.

Kdy se vyplatí ušetřit?

Zkratka přes Slovinsko je vyzkoušená a bez uzardění bychom ji každému doporučili. Ujedete totiž menší vzdálenost než po dálnici, navíc s pocitem

úspor za poplatky. Ale v Chorvatsku už před tím kvůli nekvalitě objízdných komunikací varujeme. Trasa z Macelje od hranic do Karlovace vyjde na poplatcích za mýtné na 195 korun a cestou zpět jsme je rádi zaplatili. Jeden tip pro šetřílky ale přece jen máme. Desetidenní rakouská dálniční známka stojí na české benzince 300 korun a v Rakousku po přepočtu 200 Kč.

Autem do Chorvatska 2012: Speciální příloha Auto.cz

autemdochorvatska

pozn.: od 7.6. 2012 došlo v Chorvatsku ke zdražení určitých úseků dálnic a to o zhruba 10 až 15 %.