Laurin & Klement Voiturette A: Prvnímu automobilu z Mladé Boleslavi je 110 let

Dva Václavové se nepotkali u Kolína, nýbrž v Mladé Boleslavi. Turnovský mechanik Laurin s bývalým slánským (a ve Velvarech narozeným) knihkupcem Klementem. Jeden vynikající technik, druhý zdatný obchodník. Psal se rok 1894 a oba pánové si na periferii středočeského města zřídili opravnu jízdních kol, tedy velocipedů, jak se tehdy říkalo. Ty začali posléze, o rok později, také pod vlasteneckou značkou Slavia sami vyrábět. Na samém konci devatenáctého století přišly na řadu první „motocyklety“ a v úvodu věku dvacátého několik experimentálních quadricyklů.

Právě tehdy se začali oba muži zabývat myšlenkou na změnu orientace své produkce. V tenkrát vydaném oficiálním prospektu stálo: „Laurin & Klement, továrna velocipedů, motocyklů a automobilů Slavia, Mladá Boleslav (Království České).“ Ano, historický název země se podle tehdejších pravidel psal s oběma velkými písmeny. V Praze bylo 1. července 1900 představeno dvoustopé vozidlo, u kterého spolujezdec seděl vpředu o něco níže před řidičem. O rok později se na vídeňské výstavě objevila další čtyřkolka, avšak již s volantem místo řídítek. Kresba možného prvního automobilu se objevila také na zdi mladoboleslavské továrny, a to už v roce 1902, přičemž na září 1903 se pak datuje fotografie zachycující před jejími branami čtyřmístný quadricykl, za jehož volantem seděl podle dobových zdrojů sám Václav Klement.

Litrový motor stačil

Cesta byla dlouhá a vývojových stupňů celá řada. Nejprve během dubnového autosalonu v roce 1905 společnost pánů Laurina a Klementa prezentovala v pražském Průmyslovém paláci svůj nový motor – dvouválec do V, který dával tušit, že výroba vlastního vozu je na spadnutí.

Právě když v kalendáři stálo datum 29. října 1905, firma uvedla první skutečný automobil typu A, navíc zcela samostatné konstrukce. V tisku, konkrétně v dosti renomovaném a prestižním motoristickém časopise Allgemeine Automobil-Zeitung, byla zveřejněna první oficiální fotografie včetně informace o jeho brzkém uvedení na trh. Týdenní periodikum vycházelo v metropoli rakousko-uherské monarchie, ve Vídni.

Francouzské označení „voiturette“ se v pionýrských dobách používalo pro malé a lehké, většinou dvoumístné vozíky. A mladoboleslavské „áčko“ této třídě přesně odpovídalo. Automobil byl poháněn čtyřdobým kapalinou chlazeným vidlicovým dvouválcem se šedesátistupňovým úhlem rozevření. Podélně za přední nápravou umístěný dvouventilový motor s rozvodem SV nemohl zapřít svůj jednostopý původ. Sací ventily byly ovládány samočinně, výfukové pomocí vačkového hřídele.

Při vrtání 80 a zdvihu 100 mm měl na dnešní dobu nezvyklý objem 1005 cm³, ze kterého poskytoval 5,2 kW při 2000 min^-1. Palivo do válců dodával karburátor vlastní výroby. O správnou funkci pohyblivých částí agregátu se staralo rozstřikovací mazání, pokud bylo třeba, byla k dispozici i ruční olejová pumpička. Tu držel v ruce většinou spolujezdec, či šikovná a patřičně zaškolená spolujezdkyně. Akumulátor byl před více než stoletím hudbou budoucnosti, zážeh obstarávalo nízkonapěťové magneto, chyběly i klasické svíčky. Optimální chlazení pak zajišťoval větrák, chladič samotný byl umístěn před pohonnou jednotkou. Jednalo se už o moderní malý automobil nízké stavby, znovu s volantem a skloněným sloupkem řízení, žádný kočár bez koní.

Konstrukční klasika

Třístupňová převodovka nepostrádala zpětný chod, od motoru byla ještě oddělená, nikoli v jednom bloku, nacházela se tedy ve středu vozu. Točivý moment distribuovala pomocí spojovacího hřídele samozřejmě na zadní kola. Spojka měla v té době naprosto běžné kožené obložení. Podvozek s rozvorem 1905 mm byl té nejklasičtější konstrukce: základ tvořily obdélníkový žebřinový rám nýtovaný z ocelových U-profilů a tuhé nápravy, odpružené půleliptickými listovými pery. Nožní provozní brzda působila na hřídel převodovky, pákou, tedy ručně ovládaná parkovací, pak na bubny (či spíše bubínky) zadních kol. Ta měla buď drátové výplety, nebo dřevěné loukotě, a byla obuta do pneumatik rozměru 700 x 80 mm.

Dvoumístný vozík, který mohl být vybaven lehkou plátěnou střechou pro jízdu v nepříznivém počasí, vážil bez posádky od 485 do 550 kg. Dosahoval závratné čtyřicetikilometrové rychlosti, přičemž spotřeboval 7-8 l benzinu na 100 km.

Jen 44 aut

Voituretta získala několik ocenění a medailí na výstavách ve Vídni, Miláně a Londýně. Krátce po zveřejnění prvních fotografií a úspěšném ukončení jízdních zkoušek byl zahájen také její prodej, ovšem během roku 1905 byly zhotoveny patrně pouze dva funkční exempláře. Stejné snímky jako v odborných rakouských novinách se spolu s dalšími doplňujícími informacemi koncem téhož letopočtu objevily také na titulní straně českého týdeníku Sport a hry.

V období 1905-1907 vyjelo z Mladé Boleslavi minimálně 44 vozů tohoto typu. Z nich bylo dvaačtyřicet dvoumístných voiturett s dělenými sedadly, případně spojenou lavicí. Dodávaly se v červené, zelené, hnědé, modré a za příplatek i v bílé barvě. Dále továrnu opustil jeden uzavřený osobní automobil o hmotnosti 600 kg a jeden podvozek určený k dalšímu karosování. Vzniklo ovšem dalších 27 samostatných motorů.