Maserati Shamal (1989-1996): Osmiválcové Biturbo slaví 25 let
Maserati bylo za vlády Alejandra de Tomasa manufakturou, vlastně až donedávna. Technicky zajímavé, ale zpočátku velmi poruchové a nepříliš nekvalitní Biturbo pro malou automobilku znamenalo komerční úspěch, díky němu se přeorientovala z exkluzivních a drahých GT na přece jen levnější modely. Během dlouhého života (1981-1994) se rozvinulo v širokou škálu dvoudveřových a čtyřdveřových verzí včetně otevřených. Pod kapotami bychom našli však „jen“ šestiválce přeplňované dvěma turbodmychadly, jak ostatně říkal prapůvodní název.
Vše se změnilo 16. prosince 1989 u příležitosti 75 let od založení firmy, některé prameny uvádějí o dva dny starší datum, na které toto výročí skutečně připadá. Tehdy modenský výrobce s Neptunovým trojzubcem ve znaku představil opravdu exkluzivní kupé Shamal, ideového následníka Khamsinu. Stále vyznávalo původní tvary Biturba z pera Pierangela Andreaniho, jenže karoserie byla značně modifikovaná. Za změnami nestál nikdo menší než Marcello Gandini. Ten se podílel už na vizuálních změnách celé řady v roce 1988. Shamal šel však ještě dál. Mimochodem, své jméno získal tradičně podle větru: teplého letního, který vane od východního pobřeží Středozemního moře směrem do syrského a iráckého vnitrozemí.
Designem se vůz lišil už na přídi. Čtveřice hlavních světlometů dostala „mračítka“, kterými se šestiválce mohly pochlubit až od druhého faceliftu, tedy sezóny 1991. Upřímně, úplně se nepovedla. Dálkové reflektory byly už projektorové. Pod nárazníkem se nacházela další osmička čtvercových světel, mlhových a přídavných. Výdechy na kapotě nebyly rozhodně falešné, stejně jako vytažené blatníky i výrazné nástavce prahů plnily bezezbytku svou funkci. Efektní asymetrické vykrojení zadních blatníků použil Gandini už kdysi u Lamborghini Countach. Zaujal černý střední sloupek s chromovaným stylizovaným nápisem Shamal, který zároveň sloužil jako ochranný oblouk, i nově tvarovaná vysoká záď s odtokovou hranou a zavazadelníkem o objemu 420 l. Pro dva lidi na palubě stačil.
Auto bylo velmi kompaktní, na délku měřilo pouze 4105 mm a bylo 1270 mm nízké. Šířka 1940 mm mu však přiřkla efektní přikrčenou siluetu. Palubní deska včetně uprostřed umístěných slavných oválných luxusních hodin byla výhradně černá. Svůj původ nezapřela, ale měla kulatou kapličku s přístroji, i ta se v „plebejských“ verzích objevila později. Přednost dostal sport před luxusem, dřevo vyznávala pouze hlavice už šestistupňové přímo řazené převodovky (Biturba měla jen pět rychlostí) a volant. Ten mohl být také pouze v kůži, či za další příplatek nahrazen sportovním značky Momo. Ke stylu hranaté střely se hodil rozhodně více. Posádka si hověla v kožených anatomických nastavitelných sedadlech, boční okna už ovládaly elektromotorky a optimální teplotu vzduchu v kabině udržovala klimatizace.
Důležitá změna se skrývala hlavně pod kabátem. Místo šestiválců trůnil vpředu v podélné ose vozu vidlicový osmiválec Tipo AM479 přísně čtvercové konstrukce (vrtání i zdvih 80 mm) s devadesátistupňovým úhlem rozevření. Celohliníkový čtyřventilový agregát s rozvodem DOHC měl pětkrát uložený klikový hřídel, vačky poháněly ozubené řemeny. Z přesného objemu 3217 cm3 dával 237 kW v nejvyšších 6000 otáčkách. Pochopitelně ani on nepostrádal dvojici japonských turbodmychadel IHI RHB 52 a taktéž duo mezichladičů stlačeného vzduchu. Turba pracovala s maximálním tlakem 0,5 baru. Kromě elektronického vstřikování a zapalování značky Magnetti-Marelli byl Shamal vybaven i katalyzátorem ne výfukovém systému, současné emisní tlaky nejsou rozhodně ničím novým. Zadní kola si musela poradit se 432 N.m při 3000 min-1 přenášených zmíněným ústrojím od Getragu. Trakci však napomáhal i samosvorný diferenciál Ranger vlastní konstrukce, zlí jazykové však tvrdili, že jde vlastně jen o okopírovaný Quaife. Hřebenové řízení podporoval hydraulický posilovač.
Shamal byl postaven na nejkratším podvozku celé série s rozvorem 2,4 m, jeho základ sdílel s otevřeným šestiválcovým Spyderem a kupé Karif. S druhým jmenovaným měl společný i firemní kód Tipo AM339. Všechna kola byla zavěšena nezávisle na příčných ramenech a odpružena vinutými pružinami. Kapalinové tlumiče řídila elektronika, Maserati vyvinulo systém aktivního zavěšení ve spolupráci s Koni, dokázal už tehdy přizpůsobit svou charakteristiku aktuálnímu stavu vozovky. Příčný zkrutný stabilizátor bychom našli pouze vpředu. Šestnáctipalcová litá kola měla sedm paprsků, příplatková ovšem připomínala svým designem klasická drátová, byla od sebe vždy vzdálena 1530, respektive 1550 mm a obouvala pětačtyřicetiprocentní pneumatiky šířek 225 a 245 mm. Ukrývala čtveřici kotoučových brzd, ty přední ochlazoval i zevnitř vzduch.
Dvoumístné kupé s ocelovou samonosnou karoserií vážilo jen 1290 kg. Dokázalo upalovat až 270 km/h (původní tovární údaj tvrdil dokonce skromně o 10 km/h méně) a z klidu na stovku akcelerovalo během i dnes velmi slušných 5,3 s. Štědré využití dynamických parametrů pochopitelně udělalo značný vír v osmdesátilitrové nádrži, sama automobilka uváděla spotřebu benzinu v rozmezí 10–22 litrů.
Gétéčko nebylo v době aktivního života nijak levné, Italové za něj zaplatili 125 milionů lir. Shamal přežil prodej automobilky Fiatu (1993) a vyráběl, či spíše stavěl se až do počátku roku 1996. Setkáte se s ním spíše v muzeích, protože jich vzniklo pouze 369 kusů. V běžném provozu ne, přeživší auta by ničil asi jen blázen. Nezůstal osamocen, navázalo na něj moderní a luxusnější Ghibli se stejným technickým základem, ale zase jen motory V6 (1992-1997) i v pořadí čtvrté Quattroporte, rovněž s Gandiniho designem. Oficiálním nástupcem Shamalu se stalo ovšem až oblé 3200 GT (1998).
