TEST Mercedes-Benz GLC Coupé: První jízdní dojmy

Mercedes-Benz sice stojí za celosvětovou renesancí modelů kupé, jenže i těch, které si asi mnozí z nás nikdy nezvyknou „kupé“ nazývat - čtyřdveřových sedanů a fastbacků s dynamickou siluetou. Jenže co se týče kategorie SUV, trošku zaspal, jako by společně s ostatními (patřím mezi ně) stále nedokázal pochopit úspěch modelu X6 od BMW. Ale GLE už s bavorákem srdnatě bojuje a nyní trojcípá hvězda srovnává krok i ve třídě středních SUV-kupé, když proti X4 staví GLC Coupé. A ambice má velké, chce být nejsportovnějším sportovně-užitkovým autem značky na trhu. Má na to?

X6 se mi nikdy nelíbilo a přestože GLE také není žádný krasavec, zamlouvá se mi o něco více a stejným výsledkem v mých očích dopadá duel X4 vs GLC. I přesto, že je Mercedes s vysokým pontonem a nízkými okny proporčně malinko nevyvážený, je rozhodně elegantnější a stylisticky „čistší“. Oproti výchozímu GLC je také o kus delší a nižší, což podtrhuje jeho dynamické vzezření.

Na předních sedadlech je všechno při starém. U testovaných kousků si automobilka dala extra záležet na tom, aby byly kabiny plné ušlechtilých materiálů, kam oko dohlédne a ruka dosáhne – kůží (ať už je pravá nebo není) čalouněná palubní deska, dřevěné a stříbrné dekory a chrom a spousta, velká spousta ozdobného prošívání. Člověk by skoro zapomněl, že opravdový luxus u Mercedesu začíná až o kategorii výš…

I přes všechnu tu kůži jsem se ale v sedadlech moc dobře necítil, boční vedení není nijak výrazné (a že by u sportovního SUV být mělo) a nepřišla mi ani nijak zvlášť pohodlná, navíc překvapil krátký sedák. Tedy ani ne tak sedák, ten lze elektricky prodloužit dostatečně, ale bočnice sedáků končí hodně brzo a připadal jsem si tedy trochu jako na barové židličce.

Usazení za sebe dozadu přineslo dvě zjištění – hlavu si neopírám o opěrku, ale o strop a současně mám holeně v kontaktu s opěradlem. Když se trochu podsadím, hlava se těsně vejde, ale koleny se už téměř dotýkám opěradla. GLE Coupé je prostě uvnitř stejně malé, jako X4 a s ohledem na stejnou velikost kufru to vypadá, že to snad byl záměr a udělat auto větší by způsobilo nějakou planetární nerovnováhu. Jenže u GLE mám navíc trošku problém těm 500 litrům v zavazadlovém prostoru uvěřit. Je velmi mělký a prostor pod podlahou členitý a nerovný, nejsem si tedy úplně jistý, jestli bude moci auto uspokojivě sloužit 2+2členné rodině, možná bude vhodnější spíše pro singles a páry.

Nejprve usedám za volant zřejmě nejdůležitější motorizace – šestiválcového GLC 350 d 4Matic Coupé. Třílitr dává 190 kW již při 3400 otáčkách a masivních 620 N.m mezi 1600-2400/min. Na stovce je prý za 6,2 s a rozjede se na 238 km/h. Opravdu? Šlapu na to a nic moc se neděje. Z omylu mě vyvede až pohled na rychloměr, v mžiku tam je rychlost, při níž už bych se fakt nespoléhal na to, že italské policii nejen že rychlost nevadí, ale že dokonce rychlé řidiče zdraví.

GLC Coupé maskuje rychlost opravdu parádně. Nafťák je znamenitě odhlučněný a stejně tak podběhy kol, valivý hluk se lehce ozývá pouze na hrubém asfaltu a tak jediné, co posádka slyší, je mírný aerodynamický hluk. Bohužel pouze při zavřených oknech. Pokud se stejně jako já rádi necháte ovívat větrem z otevřených bočních oken, tady to nejde, turbulence jsou velmi intenzivní a nepříjemné už v nízkých rychlostech. Částečně to řeší střešní okno, i to ale už při okreskových limitech nepříjemně hučí.

Na dálnici si auto v režimu Comfort příjemně pluje, není ani tuhé, ale ani kolébavé, prostě tak akorát, na hrbolatějších okreskách, mostních spárách a dalších nedokonalostech už je však znát, že je naladění spíše tužší. Naštěstí je tu mód Eco, jenž nejen že umí „plachtit“ na neutrál, ale také ještě o chloupek změkčuje šasi a jsem si jist, že takto auto vyhoví i náročnějším vyznavačům pohodlného svezení, motor ale v tomto případě působí opravdu hodně ospale.

Opouštím dálnici z Turína a vydávám se na okresky s cílem v údolí Aosta. Od Mercedesu to bylo docela odvážné, auto vážící 1915 kg (s řidičem), v tomto případě v „plné palbě“ spíše tak dvě tuny, poslat na úzké a klikaté horské silničky. Čekal jsem jedno nekonečné trápení, ale nestalo se. Bylo sice nutné přepnout na režim Sport, protože se GLC Coupé začalo poněkud kolébat a nedotáčivě se hrnout přes přední kola, poté se však stalo překvapivě obratným.

Vůz zatáčí lépe, než byste od takhle velké, těžké a vysoké věci čekali, což je do značné míry dáno i použitím systému Active Body Control, jenž zabraňuje náklonům v zatáčkách. Dá se s ním jet velmi svižně, ale kdovíjak agilní pochopitelně není. Devítistupňový automat, jenž dosud řadil naprosto neznatelně, je téměř stejně rychlý jako osmikvalt u BMW. Ve sportovním módu si dopřává lehké cukání a předjíždění je vcelku snadné i na krátkých rovinkách. Přesné řízení je dobře vyvážené a spíše lehčí, což přispívá dobrému pocitu ovladatelnosti GLC, brzdy se mohou pochlubit tradičním plynulým nástupem a znamenitým účinkem.

mercedesbenz jizdnidojmy premioveznacky strednitrida crossover

Přijíždím do hotelu ve městečku Saint Vincent a hned přeskakuji do verze GLC 350 e 4Matic Coupé, což bude po nějaký čas nejsilnější model v nabídce. K dvoulitrovému benzinovému čtyřválci se 155 kW a 350 N.m se totiž přidává ještě 85kW elektromotor s 340 newtonmetry. Celkový výkon agregátu tak činí 235 kW a 560 N.m… a je to znát.

Dalo by se předpokládat, že u dvoutunového auta už nějaký ten metrák nehraje roli, zvlášť vezmeme-li v úvahu určitou výhodu uložení těžkých akumulátorů do podlahy, ale není tomu tak. Hybrid váží o 120 kg více a míra nedotáčivosti při nájezdu do zatáčky je sice víceméně stejná jako u 350 d, ale auto je v oblouku pocitově výrazně těžší. Ty tam jsou doby, kdy korpulentní hybridy silně mlátily na nerovnostech, ale i tak je kvalita jízdy u plug-in hybridního GLC horší, než u dieselu, do kabiny proniká trochu více rázů.

Na druhou stranu hybrid není auto do Alp, normální silnice zvládá bez problémů, můžete s ním bezhlučně projet městem v režimu Eco a užívat si okamžitého zátahu elektromotoru nebo přepnout do módu Sport a za asistence rychlého automatu provádět překvapivě rychlé předjížděcí manévry. Ty jsou navíc provázeny jadrným sportovním zvukem dvoulitru.

Další na řadu přichází provedení GLC 300. Nepůjde asi o trhače prodejních rekordů a to je opravdu škoda, protože jestli má být toto stuttgartské SUV-kupé sportovním modelem, pak v tomto případě k němu má nejblíž. I třístovka dostala pod kapotu benzinový dvoulitr, v tomto případě naladěný na 180 kW při 5500/min a 370 N.m (1300-4000) a tato kombinace váží už vcelku rozumných 1600 kg. Asi tušíte, že lehký dvoulitr pod kapotou bude pro těžké auto hotovým požehnáním. Ačkoli tam stále je, nedotáčivost je ze všech zkoušených verzí s přehledem nejmenší a při jízdě okreskami už se dá hovořit o určité radosti z jízdy. GLC zatáčí na poměry středních SUV vcelku ochotně a citelně nižší jsou odstředivé síly v zatáčkách. Podvozek je navíc naladěn o chloupek komfortněji, takže se na větších nerovnostech více pohupuje a menší kopíruje méně důsledně, překvapivě se však hůře vyrovnává s velkými nerovnostmi a občas rázuje.

Motor má mnohem rychlejší odezvu na plyn a potěší jeho sportovní zvuk, pronikající do kabiny možná trochu více, než by člověk u SUV očekával. Je otázkou, jestli něco takového očekává zájemce o sportovně laděné SUV-kupé a zda třeba nebude časem obtěžovat. Pokud ale patříte je sportovcům, pak je jasnou volbou režim Sport, jehož projev doslova šokuje. Ač nejde o žádné AMG, akustický koncert, který se rozpoutá, dost připomíná nedávno testované X4 M40i. K ryku motoru se přidá hučení výfuku a při každém polevení tlaku na pedál se širokým okolím nese bublání v potrubí spalovaného benzinu. Dynamicky je na tom tato verze o něco lépe, než 350 d, rozdíl ale není nijak dramatický. Převodovka se v tomto módu nerozpakuje sportovně škubat, samozřejmostí je zostření reakcí a ztuhnutí řízení a podvozku.

mercedesbenz jizdnidojmy premioveznacky strednitrida crossover

Na závěrečnou cestu po dálnici do Turína beru verzi GLC 250 d, která asi bude s 350 d svádět souboj o nejprodávanější motorizaci. Naftová dva-dvojka dává slušných 150 kW při 3800 otáčkách a 500 N.m ve spektru 1600-1800/min. Možná je to dáno čerstvou zkušeností s benzinovou třístovkou, ale 250 d působí dojmem, že nijak zvlášť nejede a bude tak vhodné spíše pro klidnější řidiče. Stejně jako u 350 d se v tomto případě hodně péče věnovalo odhlučnění motoru a svezení je tedy velmi tiché.

250 d však také nedosahuje preciznosti tlumení rázů naftového topmodelu, zkoušená verze občas na větších nerovnostech bouchla. Na rozdíl od výše jmenovaných využívalo slabší naftové „kupé“ pouze vzduchového podvozku bez ABC, ale nepovedlo se mi obě řešení porovnat, jedinou zatáčkou na trase byl dálniční nájezd a následně výjezd.

Pokud tedy dojmy z GLC Coupé shrnu, líbí se mi elegantní design, jízdní vlastnosti i dynamika top verzí, u dieselů navíc též dobré odhlučnění a u benziňáků naopak překvapivě sportovní akustický projev pohonných jednotek. Na oplátku je třeba se uskrovnit na zadních sedadlech a v kufru, s čímž se ale u auta této kategorie počítá, více místa by ale určitě mohlo být alespoň v příčném směru. Nezískala si mě přední sedadla, de facto nemožnost otevřít si boční okna a osobně bych uvítal pohodlnější podvozek v módu Comfort, lepší tlumení rázů u čtyřválcových verzí a možná i lépe odhlučněný benzinový motor.