Mercer-Cobra Roadster: Retro zapomenuté značky ze šedesátých let

Když se řekne Mercer, vzpomenou si hlavně sběratelé modelů. Britský Lesney přece ve svých „krabičkách od sirek“ vyráběl zmenšeninu auta této značky! Pod kódem Y-7 se v sérii Models of Yesteryear legendární řady Matchbox skrýval Raceabout série 35 J ročníku 1913.

Raceabout

Předlohu z pera Finleye Robertsona Portera poháněl řadový čtyřválec 4,8 l s T-hlavou a 58 koňmi (43 kW) spojený s tří a později čtyřstupňovou mechanickou převodovkou. Šlo o spartánský otevřený sporťák, vlastně jen podvozek s blatníky na loukoťových kolech, motorem krytým vpředu kapotou, palivovou nádrží naopak vzadu a dvojicí sedaček mezi nimi. Žádné dveře, žádná střecha. Na co?

Jeho charakteristickým znakem byl „monokl“, maličké čelní sklo umístěné přímo na řídicí tyči, které určitě jezdce před nepřízní počasí moc nechránilo. Raceabout jel přitom trvale 116 a maximálně až 145 km/h. Bubnové brzdy měl pouze vzadu, což bylo tehdy naprosto obvyklé. Vpředu se objevily pouze u závodních vozů Grand Prix těsně před konfliktem... Ale mercery toho v USA vyhrály také hodně, triumfy se dají počítat na stovky, pouze první ročník Indy 500 (1911) nikoliv...

Mercer Automobile Company vyráběla v továrně v Trentonu (stát New Jersey) a udržela se patnáct let, vznikla v roce 1910 převzetím automobilky Williama Waltera rodinou Roeblingů. Poslední tři mercery byly mimochodem postaveny až v roce 1931. Paradoxně díky Britům se stala známou i v Evropě, navíc mnoho let po svém zániku. Jenže v době, kdy Lesney vyráběl první série svých modýlků, se za mořem začalo pracovat na znovuvzkříšení značky. I když jen jednorázovém... Historie je to ale zajímavá.

Exnerové, Esquire a CDA

Za návrhy nového vozu Merceru stál stylista Virgil Exner. Známé jméno, návrhář pracoval ve své kariéře postupně pro GM, Raymonda Loewyho, Studebaker a Chrysler. Známé jsou i jeho studie, které realizovala Ghia (kupříkladu Bugatti 101), stál také za pokusy o reinkarnaci značek Stutz, Packard a Duesenberg. Při pohledu na roadster to nepřekvapí, jedná se zcela jistě o jeho práci. První skicu publikoval v roce 1963 vedle svých dalších návrhů v prosincovém vydání časopisu Esquire. Oslovila jej sama redaktorka Diana Bartley. A opravdu svůj design už od samého začátku zamýšlel jako moderní interpretaci Merceru Raceabout.

Koncept vypadá na fotkách správně americky kýčovitě. Všechny blyštivé prvky na autě jsou buď čistě měděné (ty tmavší), nebo mosazné, tedy z mědi a převážně zinku, Aby vydržely a neměnily léty vzhled a barvu, dostaly akrylový povlak. Uplatnil se i bronz, jak známo, pro změnu zase slitina mědi a cínu. Použití těchto celkem 11 různých typů kovů však nebylo samoúčelné, jak se na první pohled může zdát. Projektu se totiž chytila Cooper Development Association. Její prezident George M. Hartley Exnera kontaktoval a osobně jej požádal, aby dílo dokončil. Do práce se pustil spolu se svým synem Virgilem juniorem. Právě tato společnost tak stála za jeho realizací. V první řadě šlo hlavně o reklamu a demonstraci využití výše zmíněných kovů v praxi.

Natažená kobra

Proč se jmenuje Cobra? Protože sdílí konvenční ocelový podvozek i motor s legendárním sporťákem, původně britským roadsterem AC Ace, který v Americe vybavil jakýsi Carroll Shelby vlastnoručně vyladěným osmiválcem Ford. Firmy, které se zabývaly stavbou speciálů, je používaly s oblibou, stejně jako filmová studia, protože se daly lehce servisovat a sériová výroba je zlevnila. Pro jedinečný originál byl použit nový podvozek s číslem CSX2451. Cobry už měly nezávislé závěsy, byť s příčnými listovými pery. Jen vzdálenost mezi nápravami se u roadsteru podstatně natáhla: z 2286 na 2743 mm. AC Cars jej nikdy předtím nekarosovali.

Dostal motor objemu 4,74 l spojený se čtyřstupňovou manuální převodovkou a na všechna kola pořádné kotoučové brzdy, skryté za šestnáctipalcovými koly. Jejich provedení mělo evidentně připomínat původní loukotě. Na kotouče samotné byla použita znovu měděná slitina. Agregát samotný s hrdým nápisem „Cobra - Powered by Ford“ zdobí rovněž (konkrétně ventilová víka, vzduchový filtr, víčko olejové nádrže), stejně jako jinak černý kožený interiér pro dva s trojicí obřích kruhových přístrojů. Většinou na mosazném podkladu, proto má jiný odstín. Tříramenný děrovaný volant byl vyroben ze slitiny s příměsí chromu, výfukové potrubí a některé ozdoby karoserie zase z křemičitého bronzu.

Drůbež na dvoře

Unikátní „šaty“ lakované v barvě slonové kosti se ovšem zrodily v italském Turíně u Carrozzeria Sibona-Basano, takže šlo vskutku o mezinárodní projekt. Ghia se ocitla ve finančních potížích a malou dílnu, kterou založili Elio a Emilio Basanové a krátce na to se k nim přidal Pietro Sibona, doporučil Exnerům designér Brooks Stevens. Mimochodem tvůrce první sériově vyráběné repliky světa: Excaliburu SS. Sám se později vyjádřil: „Bylo to legrační místo, kuřata tam běhala normálně po dvoře. Ale karoserii udělali nádhernou!“

Auto charakterizuje dlouhá kapota v kontrastu se sportovně stísněným prostorem pro posádku. Chyběly klasické blatníky, Exner je vyřešil typicky po svém, ty přední mají při pohledu shora tvar křídel. Čelní sklo i na něj navazující boční okna jsou plastová. Mohutná mřížka chladiče s třemi vodorovnými a jedním svislým žebrem nás vrací někam na začátek 30. let. Asi nejzajímavější konstrukční prvek představují hlavní světlomety, dokonce s ostřikovači! Byly důmyslně namontovány na čepech a když se nepoužívaly, sklopily se prostě po stranách „nosu“ směrem dovnitř, aby nerušily vzhled.

Aukce

Mercer-Cobra Roadster je možná kýčovitý, ale svým způsobem nádherný. Po premiéře na konci roku 1964 absolvoval světové turné po všech kontinentech, využití mědi a mosazi bylo nutné náležitě propagovat. Nutno dodat, že vzbudil náležitou pozornost všude, kde se objevil. Zimní vydání odborného čtvrtletníku Automobile Quarterly mu tenkrát věnovalo plných šest stran. Jenže kovy se v praxi nakonec neuplatnily, přednost dostaly moderní a lehké, převážně umělé materiály.

Roadster se dochoval do dnešních dnů. Sama CDA jej vlastnila necelou dekádu, pak se přesunul do soukromých kolekcí. Nejprve jej koupil sběratel Joe Bortz, později byl postupně majetkem Jima Southarda, Ala Wrighta a Toma Barretta. Před pěti lety měnil vlastníka naposledy, stěhoval se z kolekce rodiny Lyonových, kde odpočíval od roku 1989.

Síň RM Auctions jej v sezóně 2011, konkrétně v srpnovém Monterey vydražila za 660 tisíc dolarů, původně stanoveného rozmezí 800 tisíc - 1,2 milionu se dosáhnout nepodařilo. Dvě míle na tachometru prozrazují, že za 51 let svého života toho moc nenajezdil, funkční ovšem je. Většina dokumentace chybí, ale nezmizela, je totiž uložena v muzeu Henryho Forda - a to včetně fotografií hliněného modelu a originálů patentových přihlášek.

Jen pro zajímavost, v době stavby samotné šasi AC Cobra s levostranným řízením, brzdami, koly a pneumatikami přišlo na 2.800 dolarů. Motor, převodovka, chladič a palivová nádrž byly zabaleny zvlášť spolu s elektroinstalací a přístroji. Doprava všech komponentů z USA do Itálie stála 3.019 dolarů, Shelby si díly objednal v únoru 1964. Za novou karoserii si Sibona-Basano naúčtovala 10.400 dolarů. Do pětatřicetitisícového limitu stanoveného asociací se tak Exnerové bez problémů vešli...