Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

MG EX-E (1985): Převlečená bestie

Aleš Dragoun Aleš Dragoun 22. 5. 2016
18
Zobrazit náhledy (18)
MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro MG Metro
U britského MG se v polovině 80. let zrodil zajímavý koncept EX-E. Pod futuristickým kabátkem se skrývala technika soutěžního speciálu. Tedy měla...

Značka MG proslula už před druhou světovou válkou jako výrobce malých, převážně dvoumístných sportovních vozů. Vznikla v roce 1923 původně jako servisní a prodejní místo automobilů Morris v Oxfordu z popudu samotného Williama Richarda Morrise, vedl ji obchodní manažer a konstruktér Cecil Kimber. Zkratka značila Morris Garages. Kimber se zabýval přestavbou sériových vozů na sportovní. Později ji přestěhoval do Abingdonu a od roku 1935 se stala přímo součástí holdingu Morris Motors Ltd., po fúzi s Austinem (1952) přejmenovaného na British Motor Corporation (BMC).

A pak už se vezla se vším slučováním, nabalováním dalších značek a zestátňováním obřího koncernu, který postupně dále měnil jména. 80. léta minulého věku pro ni však byla obdobím temna. Výroba tolik oblíbených sportovních vozů Midget a B ustala a její osmiúhelníkový znak s písmeny uvnitř se používal v rámci British Leyland jen na ostřejší varianty velkosériových modelů. Ale právě tady se zrodil pokus o návrat na kolbiště světových rallye. Brutální MG Metro 6R4 skupiny B s atmosférickým šestiválcem umístěným uprostřed bohužel nakonec uspělo spíše v evropském rallyekrosu.

Inspirace v Maranellu

Okřídlený speciál ovšem posloužil jako základ pro futuristický koncept EX-E. Zkratkou EX (pochopitelně znamenala „experimental“) označovala firma všechny možné prototypy, závodní i rekordní vozy už prakticky od počátku své existence. Druhé E pak navazovalo na abecední řadu poválečných sportovních aut této značky. EX-E debutovalo na IAA 1985 ve Frankfurtu. Stáli za ním všichni vedoucí již tehdy vytvořené skupiny Austin Rover, tedy Mark Snowdon (produktový vývoj), Stan Manton (technická stránka), John Bacchus (obchod) a John Davenport coby šéf divize motoristického sportu.

Stříbrné kupé navrhli Roy Axe, který proslul zejména svými pracemi pro evropskou divizi Chrysleru a Gerry McGovern. Rukopis druhého muže je bezpečně poznat na zádi. Koncová světla připomínají pozdější sportovní model F, který také nakreslil. Oba se nechali inspirovat Ferrari 308, výsledek byl však mnohem oblejší. Použili přední „mrkačky“, tehdy velmi moderní.

Šestiválec a čtyřkolka?

Motor měl být uprostřed před zadní nápravou pod žebrovanou kapotou, počítalo se s třílitrovým vidlicovým hliníkovým šestiválcem DOHC se čtyřmi ventily ze zmíněného ďábelského Metra. Neměl 416 koní (306 kW), počítalo se se standardní verzí o výkonu 253 koní, tedy 186 kW spojenou s pětistupňovou přímo řazenou převodovkou. Ta přenášela 305 N.m. Z béčka pocházel i zvažovaný pohon všech kol se středovou viskózní spojkou a samosvornými diferenciály vpředu a vzadu. Zrychlení z klidu na stovku pod 5 s a maximální rychlost 275 km/h berme jako čistou vypočtenou teorii.

Dvojité lichoběžníkové závěsy s tlumiči a vinutými pružinami rovněž, čtveřice vnitřně chlazených kotoučových brzd nepostrádala ABS. Výšku podvozku mohl řidič, nebo spíše pilot nastavovat. Na rám z pevné hliníkové slitiny navazovaly vnější plastové panely karoserie. Při konstrukci bylo štědře využito výpočetní techniky při tvorbě virtuálních drátových modelů, už tehdy se uplatnil CAD (Computer-Aided Design). EX-E mělo sloužit jako testovací laboratoř pro budoucí závodní a snad i sériový vůz, ani na jeden však nedošlo.

Digitální letadlo

Vynikalo velmi nízkým součinitelem odporu vzduchu 0,24. Střecha byla až na sloupky a zpevňující příčky celá prosklená. Připomínala letadla, což byl záměr. Ve dvoumístném kokpitu fungovalo na magnetický klíč podobný klasické kreditní kartě: od dveřních zámků přes zapalování, nastavení řidičovy sedačky i klimatizaci. Vůz byl vybaven i dešťovými senzory, které samočinně spustily stěrače a zatmavovacím vnitřním zpětným zrcátkem. Na konci 70. let začal digitální věk a na palubních přístrojích to bylo znát. Osoba za volantem byla doslova obklopena obrazovkami. Data na nich se měnila, vybíral je centrální počítač dle aktuální potřeby. Nechyběl ani head-up displej. Další velká, tentokrát dokonce barevná „televize“ natočená ke spolujezdci zobrazovala navigační data. Ve výbavě nechyběly ani moderní telekomunikace včetně bezdrátového telefonu!

Chyběly finance

Austin Rover dokonce vydal firemní propagační materiál. Na další vývoj však nebyly peníze a studie bohužel zůstala nepojízdnou slupkou, vidlicový šestiválec se do útrob nikdy nedostal. V roce 1986 vznikla Rover Group, což mělo za následek zrušení staroslavného Austinu, následoval přesun pod křídla British Aerospace, BMW a nakonec přišlo konsorcium Phoenix. Neslavný konec Roveru v dubnu 2005 je ještě v živé paměti.

Jediný postavený kus EX-E dnes odpočívá v British Motor Museum v Gaydonu (Warwickshire), kde mimo jiné sídlí i Aston Martin. Pracuje zde rovněž McGovern, ale coby šéfstylista Land Roveru, nyní v majetku indické Taty spolu s Jaguarem. Značka MG však patří čínské SAIC a žádné skutečně sportovní auto ve výrobním programu nemá.

Související články

Témata

Diskuse: Přidat názor