Miláček diktátorů slaví 60 let. Mercedes-Benz 600 „Grosser“ se představil v září 1963

Frankfurtský autosalon, konaný v září roku 1963, světu představil auto, které se dnes může pochlubit snad nejdelším seznamem celebrit, prezidentů, monarchů a diktátorů, kteří ho měli ve své garáži. Neřídili ho, samozřejmě – vozili se na pravé zadní sedačce a kynuli davům. Řeč není o ničem jiném, než o Mercedesu-Benz 600 „Grosser“, interně označeném W100.

Jeho vývoj začal už o mnoho let dříve, v polovině 50. let. Konstruktérovi Friedrichu von Winsenovi se nelíbilo, že se tehdejší nejluxusnější model značky W186 – dnes se mu říká „Adenauer“ podle toho, že si ho první západoněmecký kancléř Konrad Adenauer vybral jako vládní vozidlo – nemohl měřit s rolls-roycy, bentley či špičkovými americkými cadillaky a imperialy. A tak u vedení automobilky prosadil vývoj něčeho skutečně speciálního. Šéfové souhlasili, ovšem s tím, že vůz bude nejlepší nejen dnes, ale i za dvacet let.

Na vzhledu pracovali Friedrich Geiger spolu s tehdy mladičkým Francouzem Paulem Bracqem, který se později stal díky své práci slavným. Výsledný vzhled grosseru je však produktem spíš jejich sporů, než spolupráce – zatímco Geiger chtěl, aby W100 vzhledově navazovala na špičkový předválečný model 770, Bracq byl pro design co nejmodernější a stojí např. za tím, že na rozích zádě nenajdeme tehdy oblíbené ploutve.

První V8 od Mercedes-Benz

Aby byla W100 skutečně špičková, vznikl pro ni vůbec první vidlicový osmiválec trojcípé hvězdy, označený M100. Měl objem 6.332 ccm, dával 250 koní a 500 Nm a později se dostal i do řady dalších modelů, z nichž je nejznámější závodní 300 SEL 6,3 „Rote Sau“ – „Rudá Svině“. Na svou dobu byl neskutečně moderní – hlavy i blok byly z lehkých slitin, měl rozvod OHC či mechanické sekvenční vstřikování paliva.

Na stejné úrovni musela být i spolehlivost vozu a jednak kvůli ní, a také kvůli tomu, že tehdejší elektrické ovládání bylo rozměrné a těžké, tu není mnoho věcí ovládaných elektricky. Samozřejmostí jsou světla, rádio, výsuvná anténa nebo třeba přístrojový štít, ale všechny ostatní komfortní prvky jsou ovládané jinak – hydraulikou.

Mercedes-Benz 600 Pullman W100 (1963)

To zahrnuje nejen stahování oken či otvírání toho střešního, ale i pohyb přepážky mezi řidičem a pasažéry vzadu, nastavování sedadel, ovládání parkovací brzdy, nastavování tuhosti kapalinových tlumičů či dokonce otvírání a zavírání otvorů ventilace v interiéru. Hydraulicky se také například otvíralo a zavíralo víko zavazadelníku, hydraulický byl i posilovač řízení.

Zmíněné kapalinové tlumiče spolupracovaly se vzduchovým odpružením, které bylo vybaveno autonivelací zádě v závislosti na zatížení. Vůz měl na všech kolech kotoučové brzdy a nádrž měla ohromných 112 litrů. Bylo to však potřeba, osmiválec „žral“ v závislosti na stylu jízdy od 16 do 32 litrů benzínu na 100 km.

Zájem prominentů byl ohromný

V roce 1960 vzniklo několik prototypů, které s drobnými odlišnostmi najížděly hromady testovacích kilometrů. A v září 1963 konečně přišel čas velkého odhalení. To samozřejmě neuniklo pozornosti nejen západních médií, ale ani těch v Československu a dalších zemích východního bloku.

Mercedes-Benz 600 Pullman W100 (1963)

Objednávky od bohatých a slavných se jen hrnuly, ovšem s výrobou to tak slavné nebylo. V roce 1963 vznikly údajně jen čtyři kusy a o sériové výrobě se dá hovořit – s určitou nadsázkou, samozřejmě, grossery se stavěly převážně ručně – až od září 1964, rok po představení.

„Velký mercedes“ existoval v základní – jakkoliv toto slovo působí u takovéhoto vozu nepatřičně – 5,5 m dlouhé verzi, a v prodloužené variantě „Pullmann“ s délkou přes 6,2 metru. Zmíněnou přepážku mezi prostorem pro služebnictvo – tedy řidiče – a pro majitele vozu mohly mít obě provedení, to delší ji mohlo doplnit o dvě protisměrně orientované nouzové sedačky. Kromě toho byla výbava omezena jen fantazií klienta – k mání byla televize, bar, lednička, výklopné stolky, telefon a údajně i elektrický holicí strojek.

Pullmany mohly mít i tři páry dveří místo dvou a mohly samozřejmě být i pancéřované, anebo se naopak vyráběly ve variantě „Landaulet“ s otevřenou zadní částí, aby davy na kynoucího prominenta lépe viděly. Jeden landaulet existoval i na krátké verzi podvozku, postavený pro hraběte Philipa Constantina von Berckheima, a proslulý konstruktér závodních mercedesů Rudolf Uhlenhaut dostal jako dárek do důchodu jedno kupé. Druhé sloužilo jako zkušební vůz a třetí později vzniklo nezávislou přestavbou z krátké čtyřdveřové varianty.

Navzdory obří hmotnosti zhruba 2,4 tuny u kratší, resp. 2,8 tuny u delší verze byl grosser na tehdejší dobu neobyčejně rychlý. Stovku zvládl za 9,5 sekundy a nejvyšší rychlost byla 200 km/h u dlouhé verze, 205 km/h u krátké.

Mercedes-Benz 600 W100 (1963)

Drahý kdysi, dražší dnes

V souvislosti se špičkovými schopnostmi byla stejně špičková i cena. V roce 1964 se nové kusy prodávaly za 56.500 marek, resp. 63.500 marek za delší verzi. V dnešních penězích to odpovídá zhruba 2,4, resp. 2,8 milionu korun.

Cílová skupina zákazníků se tedy rekrutovala z lidí, kteří si ho mohli dovolit. Patřily k nim celebrity jako Coco Chanel, Eric Clapton, Elvis Presley, členové kapely Beatles či třeba komik Rowan Atkinson nebo drogový magnát Pablo Escobar.

Oblíbili si ho i panovníci, politici a samozřejmě diktátoři, jako např. Leonid Brežněv, rumunský lídr Nicolae Ceaușescu, haitští prezidenti François Duvalier a Jean-Claude Duvalier, maročtí králové Hassan II. a Mohammed VI., egyptský lídr Husní Mubarak, filipínský diktátor Ferdinand Marcos, čínský revolucionář Teng Siao-pching, korejští vůdci Kim Čong-Un a Kim-Čong-Il, thajský král Bhumibol Adulyadej, pákistánský prezident Muhammad Zia-ul-Haq, jihokorejský generál a následně prezident Park Chung-Hee, gabonský prezident Omar Bongo, bulharský prezident Todor Živkov, dále Robert Mugabe či Saddám Husajn a mnoho dalších.

Mercedes-Benz W100 se vyráběl až do roku 1981, přežil dokonce i model W116, který je dnes brán jako první generace Sonderklasse – třídy S. V současnosti je grosser a zejména jeho delší verze Pullmann velmi ceněný sběrateli jak pro svůj původ, tak i pro to, jakou legendou se stal mimo jiné díky seznamu lidí, kteří ho vlastnili či stále vlastní. Jeho ceny začínají pod 100 tisíci dolary (2,2 milionu korun) a mohou se šplhat i vysoko nad půlmilion dolarů, tedy 11,1 milionu korun, v závislosti na stavu, případné renovaci či slávě původního majitele.