Můj první kontakt s motokárovou dvoutaktní zbraní. A to nebyl jediný velký zážitek

Na Lukáše si občas ve svých článcích vzpomenu, hlavně díky němu jsem se v Octavia Cupu nemotal na posledních místech s beznadějnou ztrátou, díky Folimu jsem si vyzkoušel i virtuální závodní octavii nebo už velmi závodní motokáru se čtyřtaktem Honda, která mě v zatáčkách pošimrala přetížením 3G.

Teď to ale měla být ještě vyšší motokárová dívčí. Lukáš se totiž aktuálně stará o nadějného českého závodníka Vaška Tomáška, který se letos se svým týmem UBK stal mistrem republiky v kategorii ROK. A tahle kategorie znamená už ostrý dvoutakt s výkonem lehce pod čtyřicet koní, při ještě o kousek nižší hmotnosti proti čtyřtaktu, který jsem na trati v Chebu krotil před třemi lety. S ním jsem jedno kolečko absolvoval v čase něco nad minutu, ROK by měl být zhruba o sedm sekund rychlejší. V šikovných rukou, pochopitelně.

Závodní motokára na vlastní kůži: Jak jsem zažil 3G

Vašek je holt menší

Taky mi kdysi bývalo šestnáct, ale ani tehdy jsem asi nebyl tak prostorově úsporný jako Vašek Tomášek. Aktuálně mám spíš velmi dobrou formu a jsem hubený, když jsem se však soukal do Vaškovy motokáry, tušil jsem problém. Pánev se mi do čehosi, co v nějakém alternativním vesmíru může připomínat sedačku pro dospělého chlapa, nacpat sice podařilo, už takhle v klidu jsem se však cítil velmi nekomfortně.

A to už mi Lukáš sděloval první pokyny. „Na začátku, při rozjezdu, opravdu maximálně půlku plynu, jinak by ti to mohlo chcípnout,“ radil mi. „A pak se připrav na pořádný kopanec. Turbodíra je nic proti tomu, co zažiješ tady,“ sliboval Lukáš. Snažil jsem se ještě zjistit, v jakých zhruba otáčkách se mám na slibovaný kopanec připravit. Pro představu – závodní dvoutakt točí zhruba patnáct tisíc. Jsem docela rád, že v této kategorii se ještě nemusím stresovat s řazením, myslím, že i tak budu mít víc než dost práce.

Vyrazil jsem na trať, zvuk dvoutaktu mi zježil na těle úplně všechno, na plyn se odvažuju šlápnout hned na první dostupné rovince, která se příhodně nabízí okamžitě za výjezdem z boxů. Bohužel po ní následuje vracečka a já blbec zapomněl na jednu ze základních pouček. A dupnul na brzdu… Machalo, ty amatére, gumy si nejdřív zahřej!  

S plackou Norma v Brně: Šílená kouzla s přítlakem

A měl jsem tedy hodně, hodně, co dělat, abych motokáru udržel na asfaltu. I tady se totiž brzdí jen na zadek, efekt studených pneu je tak ještě výraznější, motokára uskakuje jak ustřelená. Výrazně jsem ubral, s motokárou trošku zaobloučkoval, abych do pneumatik dostal alespoň nějaké teplo. a pomalu začínal cítit, že tohle bohužel nedám. V zatáčkách stačilo jenom trošku rychlejší tempo, aby moje pánev natlačená do absurdně úzké sedačky zaprotestovala (fakt se mi ještě nestalo, že bych se do jakéhokoliv stroje nebo sedačky nevešel).

Zkoušel jsem ještě dvě kolečka, ale skutečně to nešlo. V boxech mi pak Lukáš radil, že jsem se měl ze sedačky vysunout, poposednout si dopředu. Asi by to šlo, ale přiznám se, že v neznámém stroji, který na plný plyn letěl jak nakopnutý, jsem chtěl mít absolutní jistotu, že jej zvládnu. A k tomu potřebuju alespoň základní komfort. Jasně, mluvit ve spojení se závodní motokárou o komfortu nejde nikdy, to jsou tak příšerně fyzicky náročné prskolety, že je pak i jízda v závodní plechovce příjemnou vyjížďkou. Ale ještě navíc vysednutý ze sedačky, to bych asi neměl úplně pocit, že každou nástrahu okruhu bezpečně zvládnu.

A ještě ten pro mě zatím těžko identifikovatelný zlom v chování nic/všechno… to byl za těch sotva pár minut opravdu hodně hluboký zážitek.  

Rally Pačejov na vlastní kůži: Tak jaké to bylo?

Ono i v tom režimu „nic“ totiž motokára jede slušně, a to nejen v porovnání s plouživými stroji z veřejných půjčoven. Jenže pak dojde k explozi a motokára vám vybouchne pod zadkem. Byť jsem se snažil na tuhle jízdní charakteristiku připravit, stejně mě intenzita zrychlení překvapila. Jak si určitě umíte představit, usazen do tramvajové sedačky a obklopen trochou trubek a plastu je všechno takové o něco intenzivnější…

Tak příště!

Lukáš mi slíbil, že příště pro mě sežene větší sedačku. A znovu prohodil něco o přichcíplých fotbalistech… hrozné, jaká pověst nás, udatné fotbalové reky, provází! Nicméně, po tomto letmém setkání s ostrou dvoudobou technikou se na případné delší svezení těším o to víc. Bude to fuška, bez chráničů žeber ani ránu. A hezky na lačno! Ale snad to vyjde! Jestli i s touto dvoutaktní zbraní dokážu zajet alespoň trošku hezký čas, třeba na dostřel té milé slečny, šestnáctileté Anety Martínkové, která se přede mnou do Vaškovy sedačky v pohodě nasoukala a v suchém triku vystřihla čas kolem 55 sekund, budu spokojený. Tady už to docela řídit chce.

Jak jsem zajel svoje nejrychlejší kolo v Mostě

A ještě k tomu zážitku. Víte, kdo se do Chebu přijel podívat? Samozřejmě ne na mě, na svoje děti, které si v týmu UBK zkoušely menší motokáry. Stejně byste to neuhodli… Mika Häkkinen!!!!! V životě byste do od pohledu usměvavého, milého pána neřekli, že je to dvojnásobný mistr světa formule 1! A já mu navíc jako malý fandil! Zjistil jsem, že i na prahu čtyřicítky se můžu tetelit jak náctiletá prvnička.

A pak se Lukáš podělil o příhodu z jeho domovské plzeňské KartAreny. Mika prý, že se sveze. Jel ještě Lukáš, pozor, to skutečně není „jen“ mechanik, ale ostřílený motokárový borec, který svého času pojížděl i Tomáše Engeho. A vzhledem k tomu, že v KartAreně pracuje, zná tady doslova každý centimetr trati. A jel ještě Vašek Tomášek, jak víte, aktuální mistr republiky kategorie ROK. No, a nejrychlejší čas zaznamenal… Ten finský málomluvný pán, který jel jak na výlet. „Skutečně nevím, jak to dělá. Vypadalo to, že jede pomalu. Brzdil i v zatáčkách, kde máme vyzkoušeno, že se dá jet v pohodě na plný plyn. Doufal jsem, že to bylo motokárou, pak jsem si vzal tu jeho. Nebylo,“ přiznává Lukáš. „Myslím, že by byl ještě rychlejší, nejel úplně na čas, vždycky na nás někde počkal, aby nám ukázal stopu. A stejně byl pokaždé nakonec pár desetin před námi. Fakt nechápu, jak to dělá,“ kroutil hlavou.

Na vlastní kůži: Jak jsme byli v 6h Le Most na bedně

Oni ti kluci, co skutečně umí řídit a mají za sebou ty největší motorsportové mety, budou vždycky někde jinde. Ale že až tak… V životě bych na něj v tomto případě nevsadil – Lukášova domácí trať, motokáry zná do šroubku, vedle něj aktuální mistr republiky a velký talent… A Mika se jenom tak projede a pak v cíli říká něco o přenosu hmotnosti (na motokáře???), že si do téhle a tamté zatáčky úmyslně víc ohřál/nechal vychladnout jednu z pneumatik. Aha… Tak já budu vědět pro příště, až někdy pojedu zase s tím dvoutaktem.

Já vím, že je nesmysl porovnávat se s někým jako je Mika. Taky se jako stoper z B třídy neporovnávám s Varanem. Ale stejně si člověk říká, že trošku, alespoň trošku řídit umí, že zvládl i nějaký ten závoďák. A pak vidí, že to jde ještě o několik vesmírů líp. Ještě víc Miku a jemu podobné obdivuju. A Lukáši, a samozřejmě i Vašku a vůbec celému týmu UBK, ještě jednou moc díky!