Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

S plackou Norma v Brně: Šílená kouzla s přítlakem

Martin Machala
Diskuze (16)

Když jsem zajel obstojný výsledek v Octavia Cupu, skoro jsem si o sobě začínal myslet, že bych mohl umět trošku řídit. Norma M20FC pana Janíka mě hodně rychle vrátila na zem.

Horší podmínky jsem si pro první seznámení s plackou od Normy prý nemohl přát. V Brně osm stupňů, mraky hrozily deštěm a pak hrozit přestaly. Prostě začalo pršet.

V boxech čekal kromě Normy M20 FC zaparkovaný ještě KTM X-Bow R. „Pokud by bylo opravdu škaredě, jel bys spíš s KTM,“ přemýšlel Václav Janík, majitel týmu a zároveň jezdec. Václava znáte hlavně ze závodů do vrchu (Mistr Evropy v závodech automobilů do vrchu, sedminásobný absolutní vítěz FIA European Hillclimb Cup), v poslední době se však objevuje i na okruzích (dvojnásobný vítěz FIA CEZ Endurance v závodech automobilů na okruzích, vítěz FIA CEZ Sprint v závodech automobilů na okruzích).

A pak v boxech stála ještě Norma M30, speciál kategorie LMP3 s pětilitrovým motorem o výkonu 420 koní. Pochopitelně jsem se zajímal, za kolik zajede tahle kráska Brno. „Něco pod dvě minuty. Podobně jako placka, se kterou pojedete vy. Tedy pokud to počasí dovolí,“ zamyslel se pan Janík při pohledu na zataženou oblohu. Trať už byla z neustálých přeháněk nepříjemně oslizlá. „Nejhorší podmínky. Ani sucho, ani mokro,“ prohodil Václav.

Takže já pojedu s něčím, co je v Brně v podstatě stejně rychlé jako speciál kategorie LMP3? Když mi pan Janík volal s tím, že budu řídit placku s atmosférickým dvoulitrem o výkonu 265 koní, panice jsem nepropadal. I když mi bylo jasné, že s hmotnostní kolem půl tuny a hlavně přítlakem to bude hodně rychlé svezení. Ale rychlé jako LMP3? V Brně, kde je osm stupňů a oslizlá trať? Na slickách? Už jsem se úplně dobře necítil.

Něco jako sedačka, sekvence a brzdy v zatáčce

Z cupové octavie jsem byl zvyklý na řádně sevřené sezení v závodní sedačce se šestibodovými pásy, norma ale disponovala… Nevím, sedačka to ale nebyla. Polovinou zadku jsem seděl vlastně na podlaze, od níž mě dělila jen minimální tlumící hmota, něco jako kus karimatky. Stehna podpíralo něco jako podprdelník pro děti, záda pak vycpávka zhruba ve tvaru opěradla. Zkrátka jsem v normě opravdu seděl, jenom s tím, že mě od pevných částí vozu oddělovalo cosi velmi vzdáleně připomínající sedačku.

Následovalo obvyklé sevření šestibodovými pásy, klaustrofobický pocit byl ale v porovnání s octavií neporovnatelně větší. Místo nebylo vůbec na nic, vzdálenost od pedálů se upravovala hlavně tak, abych si stehny nebo kolenem nedrbal do volantu. No, upravovala… Pokud bych potřeboval prodloužit posez, museli by mechanici použít jinou vycpávku/opěradlo. Samozřejmě, tohle byla sedačková improvizace, pokud bych byl u pana Janíka stálým jezdcem, měl bych vlastní „vycpávky“.

Potom mi už sympatický mechanik Pavel vysvětlil základy ovládání, nic složitého to nebylo. Prakticky všechno se odehrává na volantu, myslet budu muset hlavně na to, že se jednička a neutrál (případně zpátečka) řadí přes pojistku, přesněji řečeno tlačítko na volantu. Zkrátka, na displeji svítí „N“, zmáčknu tlačítko, spojku a pak pravým pádlem zařadím za jedna. Stejně pak opačným směrem na neutrál, jen použiju levé pádlo. A z neutrálu je potom možnost přejít ještě na zpátečku. Spojka se pak používá už jenom pro rozjezd, řadí se pod plynem, převod mám měnit na poslední dvě fialové diody v horní části volantu (v závodním režimu motor točí až 8100). A to je zhruba tak vše. Jednoduché jak facka, ne?

Před startem ještě mrknu na onboard Václava Janíka z dopoledních jízd, kdy bylo ještě docela sucho. Václav zajel 2:01, rychleji to kvůli podmínkám na trati nešlo (holt velká zima). Při pohledu na záznam mě jímala hrůza hlavně z brzdných bodů, do první táhlé pravé se brzdí až v samotné zatáčce. Respektive, sotva se ťukne do brzdy, podřadí na čtyřku a v nějakých 180 km/h se první zatáčka proletí. Šílenost. „Raději brzdi před zatáčkou, na nějakých sedmdesáti metrech,“ radí Pavel, já si ale popravdě neumím představit ani to. Prosvištíme celé jedno Vaškovo kolo, i do nejpomalejších zatáček se brzdí pod sto metry, rychlost je to příšerná. „Musíš všechno hodit za hlavu, vypnout mozek a do zatáčky najet daleko rychleji, než by ti pud sebezáchovy dovolil. Jinak to auto nefunguje,“ přidává se s další radou Václav. Takhle teoreticky princip přítlaku znám, za chvíli se ale přesvědčím, že praxe je o něco málo složitější… „I zkušení závodníci z cesťáků začínají na nějakých 2:15, každý si musí na přítlak a posunuté brzdné body zvyknout,“ snaží se mě uklidnit pan Janík. „A při brzdění si dávej pozor, aby si levou nohou zároveň nešlápl i na plyn, pedály jsou dost blízko u sebe. Občas se to někomu stane a to by ses pak do zatáčky asi nevešel,“ znervóznil mě Vašek.

„Přítlak“ mezi kapkami deště

Tlačítkem jsem nastartoval atmosférický dvoulitrový čtyřválec Honda s výkonem 265 koní, zvuk byl samozřejmě takto v boxech dost intenzivní, daleko víc jsem však vnímal vibrace – jako bych na motoru přímo seděl. Mechanici ještě nasadili předehřáté pneumatiky a já mohl vyrazit. Rozjezd mi chlapci usnadnili roztlačením, byl jsem za to rád, extrémně citlivý plyn i spojka vyžadují precizní zacházení.

Po první zatáčce dávám plyn, zrychlení udávanému výkonu úplně neodpovídá – jasně že je daleko intenzivnější. Ostatně jako všechno ostatní, je to holt půl tunová otevřená placka, v níž sedíte vlastně na zemi. V „plechovce“ tohle nezažijete.

Do dvojité zatáčky u áčka brzdím hrozně brzo, v oblouku cítím, jak norma nefunguje. Potřebuje zkrátka daleko vyšší nájezdovou rychlost, v tuto chvíli se pohybuju strašně daleko od bodu, kdy se přítlak začíná projevovat. Snažím se zrychlovat, ale moc se mi to nedaří. Na hledí přilby se objevuje stále víc dešťových kapek, předehřáté pneumatiky už stačily naprosto vychladnout a já se oknu, v němž se má norma pohybovat, ani nepřibližuju.

Déšť zesiluje, mechanici signalizují, abych se vrátil do boxů. Přijíždím naprosto nešťastný. Nebo spíš zoufalý. Chlapci sice neustále opakují, že „horší podmínky nevymyslíš“, i tak se ale nemůžu zbavit pocitu, že jsem jel hrozně. Norma nezatáčela, studené pneumatiky klouzaly a mně se nedařilo vypnout hlavu, abych v takové situaci prostě zrychlil. Pro nezkušeného „pilota“ je to naprosto absurdní – nedotáčivost přece vždycky signalizuje, že jste nájezdovou rychlost přepískli. Tady si naopak musíte říct, aha, příště musím rychleji. O hodně rychleji. Totální nezvyk.

Podruhé už s přítlakem

Snažím se oklepat z dost rozpačité jízdy, s Pavlem koukáme na meteoradar, vypadá to, že by mohlo být zase chvíli sucho. Znovu se tedy vmačkávám do sedačky a s nahřátými pneumatikami vjíždím na obstojně suchý asfalt brněnského okruhu. Hrozná zima je sice pořád, podmínky však dneska rozhodně lepší nebudou a já bych se strašně rád funkčnímu oknu alespoň přiblížil.

Do kombinace u áčka tedy brzdím daleko později a se „zavřenýma očima“ (hlavu a všechny pudy sebezáchovy jsem fakt musel vypnout) narvu placatici do první levé. A norma zatočí. Ale jak! Je to podobně šokující, jako když poprvé pochopíte, že závodní slicky drží úplně jinak než sebelepší silniční pneumatika. Přítlak je však ještě úplně jiný level. Profláklé přirovnání, že něco „jede jako po kolejích“, tady dostává úplně jiný a nový význam, dokonale cítím, jak je placka přisátá k asfaltu a že snad neexistuje síla, která by ji donutila uhnout ze stopy. Najednou se nemusím prát ani s řízením bez posilovače, norma na pokyn od volantu reaguje s těžko pochopitelnou agresivitou. Ale příjemnou agresivitou. V zatáčce se sice pohybuju v pro mě naprosto nevídané a dosud nepoznané rychlosti, cítím se však úplně bezpečně a autu absolutně věřím.

Video se připravuje ...

V tempu jsem pokračoval i v dalším kole, na stadionu mi ale sklouzla noha z plynového pedálu a já pár sekund ve stále dost neznámém prostředí tápal, kam mám vlastně šlápnout. I tak se mi ovšem povedlo zajet kolo za 2:14, při nájezdu do dalšího se však na hledí znovu objevily kapky deště, já zpomalil a pro jistotu zajel do boxů. Kvůli volnějšímu tempu už byly pneumatiky beztak beznadějně studené. 

Byl to sotva dotek…

Byl jsem sice daleko, strašně daleko od skutečných možností placatice, ale ve druhé kraťoučké jízdě (do boxů jsem jel ve třetím kole), jsem alespoň částečně pocítil, co to znamená jet s příplatkem. A že bych se i já mohl postupně dostat k lepším časům. Na studeném asfaltu a s další dešťovou přeháňkou jsem si však už nevěřil. Jel jsem zkrátka už moc rychle na to (podle svých schopností), abych měl stoprocentní jistotu, že na proměnlivém povrchu zvládnu vyřešit každou krizovku.

Z normy se tedy tentokrát soukám s o něco lepšími pocity, takovou rychlost v zatáčkách jsem ještě nikdy nepoznal. Musí to být neskutečný mazec, jezdit časy kolem dvou minut, posouvat brzdné body až do samotných zatáček, zvyšovat rychlost v oblouku… „S plackou se jezdí i trochu jiná stopa, ale to už je pro pokročilejší jezdce“, směje se Vašek.

Tohle už je hodně vysoká škola řízení. Jak už jsem napsal, pro normálního, byť trošku zkušenějšího začátečníka je těžko představitelné, že když se auto chová nedotáčivě, musí přidat. Vím, říkal mi to Vašek, vypnout hlavu, brzdit později a auto do oblouku na hulváta poslat, ze začátku je to ale skoro až nepříjemné. Jo, bál jsem se.

Ano, vysoká škola řízení, i do normy se však může prokousat vlastně každý, kdo bude jenom trochu chtít. „Máme program výuky jezdců, může přijít prakticky kdokoliv. Někomu může stačit základní výcvik, který využije v běžném provozu, když si ale bude chtít někdo vyzkoušet i opravdové závodní náčiní a návyky, není problém,“ přibližuje možnosti Vašek. „Máme třeba klienta, který roky závodil jenom na simulátorech, pak jsme ho posadili do normy a teď už závodí se speciálem LMP3. A s časy na úrovni profíků,“ chválí jednoho ze svých svěřenců. „Nebo máme pána, který chtěl vždycky jezdit skutečným speciálem a až jako gentleman driver si splnil sen. Jezdí s námi testovat, sveze s v LMP3 a je šťastný. Do závodu se mu nechce, cítí se líp v menším provozu při testech,“ vysvětluje Vašek. „Spousta lidí si neumí představit, že by si něco podobného mohli zkusit, cesta tady ale je. A v žádném věku není pozdě,“ myslí si Vašek. „A pokud byste se na řízení závoďáku necítili, pořádáme i taxi jízdy, klasický řidičský coaching třeba pro majitele sportovních vozů, se zákazníky jezdíme i do Rakouska na sněhové okruhy, kde je učíme, jak se vypořádat s nástrahami zimních podmínek,“ vypočítává aktivity.

Já bych tedy s dovolením doporučil závodní program. Můžete mít hodně rychlé auto a klidně i nějaké zkušenosti se závoděním, co ale dovede norma, si podle mě umíte jenom těžko představit. „Auta kategorie GT3 předjíždíme v první brněnské zatáčce vnějškem,“ uzavírá Vašek. Takže asi tak. Vyzkoušejte si to. Doporučuju.

Martin Machala
Diskuze (16)

Doporučujeme

Avatar - speedfred
19. 10. 2019 20:20
Nejakú Normu
som videl kedysi jazdiť u nás kopce ale to bol masaker s dosiahnutým časom a fakt brutálnym zvukom.
Inak jazdiť už na aero prítlaku to už chce asi ozaj vypnúť nejaké poistky v šedej mozgovej kôre a viac dupať na plyn :-O
Pekný článok Martin :yes: .
19. 10. 2019 17:29
Ach jo,
někdo za takovéhle projížďky dá většinu ročního příjmu a někomu stačí za hoďku napsat článek :-[] Ano, je to čirý výkřik závisti, nic víc, pardon :-)
Avatar - Dinar
19. 10. 2019 09:40
Re: No moc pěkně!
Tak pár koní... 260 koní v 600kg autě je kolem 500 koní na tunu, v kombinaci s funkční aerodynamikou moc rychlejších aut nenajdeš, resp. na okruhu na tohle stačí už jen formule ;-)
Avatar - Dinar
19. 10. 2019 09:32
Re: No moc pěkně!
Martine, pěkný, to o špatných podmínkách ti potvrdí kdokoliv, kdo tam ten den byl, třeba já. ;-)
Svoje jízdy jsem stihnul ještě před tím deštěm, ale i tak, dalo se jet max na nějakých 80%, a to ještě po x kolech, kdy gumy začaly trochu fungovat. SR3 sice neumí tolik přítlaku jako Norma, ale když mě Janík s normou někde ve druhém kole předjel na výjezdu ze stadionu vnitřkem, trochu jsem jim ten předehřev gum záviděl, každopádně odpoledne v dešti ti to v prvním kole vychladne a už stejně nemáš šanci je znova zahřát. Takže, jestlis’ to napoprvé v těchto podmínkách zvládnul bez kačírku, ber to jako úspěch bez ohledu na čas, za ten den jsem viděl tahat různé formule z trávy aspoň čtyřikrát, a to nebyli žádní amatéři jako my.😉
19. 10. 2019 03:41
Re: No moc pěkně!
:yes: :yes: :yes: