Alko kalkulačka
Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Na vlastní kůži: Jak jsme byli v 6h Le Most na bedně

Martin Machala Martin Machala 16. 9. 2020 • 06:08
146
45
Zobrazit náhledy (146)
6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most 6H Le Most

Říkal jsem vám, že kdo si jednou zkusí závodění, už nemá cesty zpět. Myslím, že nově bude souhlasit i speedfred.

Martin Příhoda z Radical Teamu na mě zase jednou myslel a připravil mi zážitek, který měl být v mojí „závodnické“ kariéře zatím asi nejvíc – jeden stint v šestihodinovce za volantem Radicalu SR4. Přesněji a srozumitelněji – zhruba hodinu a půl za volantem ani ne půl tunové placky s výkonem něco přes dvě stě koní na mosteckém okruhu. Na jednu stranu naprosto úžasná nabídka a příslib obrovského zážitku, na druhou stranu jsem si moc dobře pamatoval, jak jsem byl utahaný z dvacetiminutového sprintu v Octavia Cupu. A řídit lehoučkou placku s přítlakem a géčky v zatáčkách je samozřejmě ještě o dost náročnější.

Jisté obavy tedy byly, překvapivě jsem ale tentokrát nebyl svázaný nervozitou, spíš jsem se jenom nezřízeně těšil.

Staří známí

Co by to bylo za vytrvalostní závod 6H Le Most, kdybych v boxech nenarazil na naše tradiční diskutérské duo dinar a webpaja. Chlapci také závodí u Martina Příhody a na rozdíl ode mě jsou to už za volantem radicalu (navíc silnější, rychlejší a novější SR3) staří mazáci, aniž bych jakkoliv narážel na jejich věk. Prostě umí, časy pod 1:44 jsou pro ně rutina. Tentokrát jsem však narazil na dalšího kamaráda, poprvé si přijel zazávodit speedfred. Při pohledu na něj jsem se musel trošku usmívat, velice jsem si vzpomínal na svůj první závod, kdy jsem byl nervozitou v podstatě paralyzovaný. Speedfred na tom rozhodně tak špatně nebyl, mírná nervozitka však k prvnímu opravdovému závodnickému klání nepochybně patří. A ještě jedna novinka mě v týmu Martina Příhody čekala – dinar se tentokrát posadil do zbrusu nového cesťáku BMW 1M3, což je stavba-specialitka Martina Příhody, o níž budeme na Auto.cz ještě důkladněji psát. A právě do posádky ke zkušenějšímu dinarovi si to namířil i speedfred. Já měl naskočit do už zmíněného menšího a o kousíček pomalejšího Radicalu SR4 (o dvě tři sekundy), patřil mi druhý stint.

Že jsem se nezúčastnil startu, byť tedy letmého, mi opravdu vůbec nevadilo. Těšil jsem se na zahřáté a už dobře fungující auto. Přece jenom stupňující se nervozitu mírnil Martin Příhoda tím, že vyjmenovával specifika vytrvalostního závodu – nejede se na krev (obrubníky na výjezdu prý mám vynechávat), rozhodně se nepouštět do bezhlavého rizika (jedna zatáčka nebo jedno předjíždění závod nedělají, ale můžou totálně pokazit) a taky bych se měl pokusit šetřit techniku (od červeného pole se držet trošku dál, pneumatiky neprobrzdit…). Zkrátka by se mělo jet víc na pohodu, připravit se však mám na časté předjíždění – i SR4 totiž patří k tomu nejrychlejšímu, co se mostecké šestihodinovky zúčastnilo. A vzhledem k tomu, že přihlášených posádek bylo šestatřicet… ano, nervozita rostla.

Předjíždění. Hodně předjíždění

Teď, když píšu článek, musím se trochu usmívat, protože mi znovu nabíhají pocity, které jsem zažíval před usednutím do auta. O něco klidnější než v Octavia Cupu jsem byl, do úplného zenu ale ještě dost daleko.

To už mi ale kolega uvolňoval „místo“ v černé SR4, webpaja pomohl s připoutáním a já pomalu vyrážel na trať. Velmi jsem kvitoval ještě roztlačení od mechaniků, rozjezd s radicalem pořád v nohách úplně nemám. Ještě mi prolétly hlavou časy předchůdce, který jezdil kola něco pod 1:46 (velmi, velmi dobré, mostecké maximum pro SR4 činí zhruba 1:42, to už za volantem ale musí být opravdový profík). Jo a po hodině a půl nám patřila čtvrtá příčka, startovali jsme z druhého místa.

Už z výjezdu z boxů jsem zaregistroval velmi hustý provoz, startovní pole se mezitím rozprostřelo prakticky po kompletní délce mosteckého okruhu. Fakt si podle všeho zapředjíždím… Už v prvním kole, sotva jsem si stačil přivyknout na to úplně nejzákladnější z ovládání radicalu (řazení sekvenčně, ovšem se spojkou, brzdit pravou…), musel jsem se prodírat pomalejšími soupeři. Nepříjemné, respektive nejisté a s obavami, bylo pro mě jenom prvních pár manévrů. Ne že bych se poté přestal soustředit nebo se až moc uvolnil, rychle jsem však zjistil, že ač jsme na dráze vlastně samí závodničtí „hobíci“, chováme se k sobě velmi slušně. Nestalo se mi, že by moji maličkou placičku někdo vyloženě zazdil nebo záměrně blokoval, zpomaloval. Chlapci (i pár děvčat) pokaždé radicalu vzorně uhýbali na stranu, závodník ve starší cupové octavii mi dokonce mávl, na kterou stranu se mám vydat. Jednou jsem vlastně musel ťuknout do brzdy, to jsme ale byli vedle sebe najednou tři, takže kluci měli víc starostí a mě si na chvilku nevšimli. Ale vzhledem k tomu, že radical zastaví v podstatě na místě, nebyly to žádné velké nervy.

A pak zablikal modrý displej i na mě, to když se na mě řítilo později vítězné BMW M3. Úžasná bestie, která Most zvládá něco nad 1:40. Než nás rozdělil provoz, tak jsem si vyzkoušel, že v zatáčkách bych bavoráku celkem podle očekávání nejen stačil, ale určitě bych se vždycky o kousek přiblížil. Na výjezdu a rovinkách se mi však postupně ztrácel. Podobně jako týmový parťák Radical SR3 – toho jsem před sebe pustil velmi rád, těšil jsem se, že leccos okoukám. Do té doby jsem cítil, že se s radicalem stále velmi oťukávám a že jsem ještě hodně daleko od jeho skutečných možností. Snažil jsem se posouvat brzdné body, ale donutit pravou nohu, aby se do pedálu opřela o něco později než obvykle, se mi moc nedařilo. Když jsem ale viděl před sebou světlý radical a o kolik metrů dál brzdí, dodal jsem si odvahy a pár zatáček – než nás zase rozdělil provoz, jeho jízdu kopíroval. Hodně jsem díky tomu zrychlil, což jsem si potvrdil následně v boxech při pohledu na časy. Začínal jsem na plus mínus 1:50, postupně jsem se dokázal propracovat až na 1:46.

A hlavně jsem začal radicalu naprosto věřit, jeho řízení si čím dál víc užíval a dostával pod kůži. Že už mám auto velmi slušně načuchané, poznám v Mostě nejvíc podle rychlé hokejky. Víte, jakou zatáčku myslím – velmi rychlou pravou, takový ten ďolík. Prostě poslední zatáčka před bývalým Matadorem. A pokud se do ní vrhám beze strachu, v případě radicalu jen s lehkým ťuknutím do brzdy a podřazením na čtyřku, a průjezd si vyloženě užívám a říkám si, že v příštím kole to zkusím ještě o kousek rychleji, pak už začíná být spojení se strojem na víc než slušné úrovni. Přestal mě znepokojovat taky mírný neklid na brzdách, jak jsem si troufal na prostřední pedál stále o něco později a placka tak zpomalovala intenzivněji. Poznal jsem, že je to opravdu jen mírné zavlnění a že mi zadek na brzdách nikam neuteče.

Jízda mi najednou připadala hrozně samozřejmá a neskutečně plynulá. Jasně, plynulost je základ, to vím, ale teď jsem si najednou říkal, jak všechno z ničeho nic probíhá naprosto hladce. Že se s autem vůbec neperu, nikam ho nemusím nutit, do ničeho tlačit, prostě funguje neuvěřitelně… plynule a hladce. Sice se mi opakují slova, ale nic příhodnějšího nevymyslím. Takový pocit jsem neměl ani v cupové octavii, s níž jsem toho najezdil pořád o něco víc.

Pocit sounáležitosti se strojem jistě podporovalo i to, že jsem si v průběhu svého stintu na posunuté brzdy, přítlak a géčka v zatáčkách jednoduše zvykl. Že už se moje tělo na odstředivé síly adaptovalo. Až jsem se zapomněl a při nájezdu na cílovku se polekal, že vůbec nesleduju boxovou zídku a hodiny. Přestal jsem se tedy rozplývat nad svým nově poznaným spojením s radicalem a zjistil, že mám za sebou už hodinu. Z boxové zídky však nikdo s cedulí nevisel, což jsem pak kontroloval prakticky v každém kole. Signalizace s mým startovním číslem 58 a dodatkovým nápisem „fuel“ se objevila zhruba po hodině a půl, příhodně v době, kdy na trať vyrazil safety car. Měl jsem štěstí, že v mém stintu jenom jednou. Jinak byla totiž šestihodinovka na výskyt bezpečnostního vozu mimořádně štědrá. Zamířil jsem tedy do boxů, s lehkou úlevou, že mám svůj stint celkem úspěšně za sebou. Jak jsem po vystoupení z placky zjistil, auto jsem předával znovu na čtvrtém místě. K úlevě se pomalu přidávala i radost.

Bedna!

A postupem času i únava, samozřejmě. Poslední zhruba půlhodinku mě pobolíval levý kotník ze spojky. Nic hrozného, jenom jsem si znovu potvrdil, že dvacet mi už bylo poměrně dávno. A večer mě pak manželka taktně upozornila na zvláštní modřinu na rameni – potvrzení, že jsem byl ukotven velmi pevně. A že v Mostě převažují pravotočivé zatáčky (vzhledem k poloze modřiny).

Zbytek šestihodinovky jsem strávil v boxech, střídavě fandíc naší 58 a chlapcům z ostatních vozů Martina Příhody. A pak nastal rozruch, když jedno auto z top trojky z online výsledků kvůli technickým problémům zmizelo. A na bedně tak najednou byly oba radicaly. Vzhledem k náskoku na čtvrté místo si bednou mohl být jistý i náš radical číslo 58, pokud se tedy nestane něco nepředvídatelného.

Nestalo a já si poprvé v životě mohl při regulérním závodě se svými spoluzávodníky stoupnout na bednu. Tohle by měl zažít určitě každý, kdo se jenom trošku považuje za nadšence do aut. Už jsem vám to psal několikrát, ale když ono to tak opravdu je – cokoliv, co jste v autě zažili, vynásobte minimálně deseti a mohli byste se zhruba dostat na závodní zážitek. U Martina Příhody vás nejen všechno naučí a půjčí vám vybavení, s nejlevnějšími cesťáky vás však navíc bude účast v závodě stát pár tisícovek. Radical je samozřejmě dražší, hodina ostrého nasazení stojí zhruba třicet tisíc, navíc je nutné se k němu propracovat. Začínat na okruhu rovnou s plackou a přítlakem není rozumné.

Další šestihodinovka se jede osmnáctého října v Brně. Tak šup, už je nás z Auto.cz docela dost, za chvilku bychom mohli sestavit několik posádek. Budeme se na nováčky těšit!

Související články

Témata
Avatar - cheops64
19. 9. 2020 12:05
Gratulace
Gratuluju, el jste opravdu skvěle, svižně a plynule, byla na to radost se na trati koukat. :-)
18. 9. 2020 08:48
Re: Martine,
Nechystáte se i někam jinam na závody? Když je letos tahle série takto omezená...
Avatar - Emel
18. 9. 2020 08:40
Gratulace
Gratuluju a závidím všem účastníkům :-)
Avatar - lyon667
17. 9. 2020 16:26
Re: Martine,
Je to škandál! ;-)
17. 9. 2020 11:06
Re: Martine,
No to bych tady radši ne ;-) Dinar ví víc

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerátZobrazit nabídku
Články odjinud