Nejdražším autem světa je opět Ferrari 250 GTO, stojí už víc než 1,5 miliardy

Ferrari 250 GTO bylo závodní ikonou první poloviny 60. let minulého věku. V letech 1962-1964 jich vzniklo jen 36 kusů z toho 33 v první sérii. Další tři už měly jinou, méně atraktivní karoserii, kterou záhy dostala i čtveřice starších. Někdy uváděný počet 39 zahrnuje také trojici speciálů 330 GTO s větším čtyřlitrovým motorem.

I když se tahle překrásná auta, dnes považovaná doslova za svatý grál proháněla hlavně pod šachovnicovými vlajkami, na různá klání jezdila klidně po ose, neboť mohla na běžné silnice legálně i tehdy, když nebyly uzavřené pro závody. Třílitrové vidlicové dvanáctiválce s více než 300 koňmi (221 kW) je dokázaly rozvášnit až ke 280 km/h. Zrychlení z klidu na stovku za něco málo přes šest sekund je impozantní i dnes. Dvěstěpadesátka v označení pak představuje tradici, značí zaokrouhlený objem jednoto válce. Nové vozy stály v USA 18 tisíc dolarů, to bylo před 55 lety opravdu hodně peněz!

Exemplář výrobního čísla 4153GT se zrodil v červnu 1963, těsně před 24 hodinami Le Mans. Byl vyveden místo typické rudé už rovnou ve stříbrné barvě a do středu, tedy na kapotu, střechu a záď dostal francouzskou trikolóru. Nebylo divu, koupil si jej Pierre Dumay, který s ním hned ve slavném vytrvalostním den a noc trvajícím souboji dojel čtvrtý absolutně a druhý ve třídě GT do tří litrů. Střídal se s Belgičanem Leonem Dernierem, který závodil pod pseudonymem „Eldé“. Auto však nasadila Ecurie Francorchamps, jedna z nejznámějších nezávislých stájí té doby. Záhy jej skutečně koupila a místo červeného, bílého a modrého pruhu se přes kapotu dočkalo širokého pruhu ve žluté. Belgické království vyznává tuto barvu coby národní.

Největšího úspěchu se dočkalo ve stejném týmu na Tour de France 1964, kterou opanovali Lucien Bianchi a Georges Berger. Trvala deset dní. Zúčastňovalo se právě takových dálkových silničních závodů, ale i kopců a klasických okruhových klání včetně dosti exotické Grand Prix Angoly. V letech 1966-1969 jej provozoval další vlastník, španělský jezdec Eugenio Baturone.

Ze závodníka veterán

Pak se v historii objevuje bílé místo, na konci 80. let se stěhovalo znovu do Francie k Henrimu Chambonovi, V 90. letech jej zrestaurovala britská firma DK Engineering z Hertfordshire. Zúčastňovalo se velkých veteránských akcí, ale Chambon jej posléze prodal do Švýcarska Nicolausi Springerovi (1997), který s ním vyrazil dokonce dvakrát na Goodwood Revival. Od roku 2000 pobývalo stříbrné GTO v Německu u pana Groheho, který jej pořídil za 6,5 milionu dolarů, ale o tři léta později nabídl dnes již vlastně předešlému majiteli. V zimě 2012/2013 kupé obdrželo důležitý certifikát Ferrari Classiche. Před třemi lety se jeho vzhled vrátil do původního stavu, dostalo tedy opět francouzskou trikolóru. Nyní jej od Christana Glaesela koupil americký sběratel vozů Ferrari a nejvyšší muž výrobce autopříslušenství WeatherTech David MacNeil. Stříbrná 250 GTO tedy nebyla součástí žádné aukce.

James Cottingham z DK Engineering, kteří ji kdysi restaurovali, uvedl: „Je to bezpochyby jedna z nejlepších 250 GTO, co se originálního stavu a historie týče, nikdy neměla velkou nehodu.“ Historik Ferrari Marcel Massini řadí exemplář, který dlouhé roky nese registrační značku NU 25, mezi tři, maximálně čtyři „top kousky“ tohoto modelu.

Cena? 52 milionů liber, nebo chcete-li 70 milionů dolarů. Za tolik peněz ještě žádné auto majitele nezměnilo. Není ale částka přesahující v přepočtu 1,53 miliardy korun už trochu moc? Klasická ferrari se posledních pět let prodávají za skutečně absurdní peníze, které přesahují jejich skutečnou hodnotu. Massini ovšem odhaduje, že během příštích pěti let se klidně můžou nabízet i za 100 milionů dolarů.

Foto: Auto World Press, DK Engineering/SWNS