Odešla jedna ze soutěžáckých legend. Timo Mäkinen se dožil 79 let

Pokud bychom hodnotili úspěšnost soutěžních jezdců podle počtu získaných bodů v mistrovství světa, Tima Mäkinena najdeme až na chvostu statistik, získal jich totiž pouze sedm. Jenže jezdecký šampionát vznikl pro něj příliš pozdě, na samém konci jeho kariéry. Své největší úspěchy slavil v 60. letech minulého věku a v první polovině dekády následující.

Narodil se 18. března 1938 v Helsinkách. Slavným závodníkům z této skandinávské země se houfně přezdívá „létající Finové“, on byl však vlastně prvním, nebo alespoň jedním z prvních. Nejvíce jej proslavily hattricky v britské RAC Rally a v domácí soutěži, ještě nesoucí původní název, v češtině „Rallye tisíce jezer“. Na zamrzlých jezerech se ostatně coby zelenáč učil a také pracoval v dopravní společnosti svých rodičů...

Pro BMC

Nejprve jezdil s britskými vozy, debutoval v roce 1957 s Triumphem TR3 a s bratrem Harrim v roli spolujezdce. Dvě léta nato skončili na zmíněné finské soutěži třetí ve třídě, porazily ho pouze dva vozy Saab, které řídili později neméně slavní Erik Carlsson a Rauno Aaltonen... První úspěchy však zaznamenal s továrně připravenými Mini a sporťáky Austin-Healey 3000, které zpočátku střídal.

Jak se k nim dostal? Stuart Turner, manažer závodního týmu BMC, později vzpomínal: „Místní dealer Morrisu z Helsinek mi zavolal do kanceláře v Abingdonu. Řekl mi, že podporuje jednoho mladého kluka a když mu na RAC 1962 poskytnu auto, pomůže mu o v publicitě.“ Timo nezklamal a přivezl mu s „miníkem“ triumf ve třídě. S velkým healeyem obsadil absolutně pátou příčku v RAC 1963, o rok později zde dojel druhý a další sezónu toto umístění zopakoval.

Doma i na Monte

Za volantem Mini Cooperu S opanoval mezi cestovními vozy Tulipánovou rallye 1964, celkové pořadí se nevyhlašovalo, ale hlavně Rallye Monte Carlo 1965, kde zničil konkurenci a druhého Eugena Böhringera na Porsche 904 porazili s navigátorem Paulem Easterem o dvacet minut! Dále kraloval 1000 jezer 1965 a 3-Städte-Rallye (Rallye tří měst, 1966) z Mnichova do Vídně a Budapešti. O vítězství v RMC tehdy přišel až po sporné diskvalifikaci kvůli údajně nepředpisovému osvětlení, konkrétně přídavným reflektorům vpředu. Pauli Toivonen, kterému spadlo do klína, jej nikdy nepovažoval za své a odmítl dokonce převzít pohár...

V šedesátém sedmém vyhrál Mäkinen „Jezera“ celkově už potřetí v nepřetržité řadě, a to i přesto, že se mu stala hodně nepříjemná věc. Na slavné zkoušce Ouninpohja nevydržely špatně upevněné kožené úchyty krytu motoru a kapota se mu doslova přilepila na čelní sklo. Pochopitelně najednou neviděl vůbec nic. Zkoušel vystrčit hlavu z bočního okénka, ale to se mu nedařilo, protože bylo příliš malé. Myslíte si, že skončil na chvostu, případně v příkopu?

„Jel jsem takhle skoro půlku speciálky, asi 12 z 25 kilometrů. Stačilo to na třetí nejrychlejší čas, i když jsem sotva viděl, kam vlastně jedu. Vystrčit hlavu z okna se mi nepovedlo, přilba byla moc velká! Tak jsem prostě držel auto pořád bokem, abych měl aspoň nějaký přehled o tom, co se děje přede mnou,“ popisoval tuto událost. Na třetí vítězství si brousil zuby Simo Lampinen (Saab) a Timo mu jej vyfoukl. Spolu s Aaltonenem se stal průkopníkem brzdění levou nohou. Pravá totiž neustále tlačila plyn až k podlaze, se stokoňovým Mini to prostě jinak nešlo...

S modrým oválem a lvem

Úspěchy v RAC Rally přišly s Escorty RS, k Fordu se přesunul po zániku továrního týmu BMC spolu s Turnerem, nemusel si tedy zvykat na nového šéfa, ale vrátil se k zadnímu pohonu... Stuart ho prostě vzal s sebou. Britský podnik se mu podařilo ovládnout také třikrát po sobě (1973-1975), tedy už v dobách MS značek. Domácí klání vyhrál počtvrté taktéž v třiasedmdesátém. To znamenalo, že rallye započítávané do světového šampionátu vyhrál čtyři, ve všech případech mu „noty“ četl Henry Liddon. S Escorty však uspěl i v Hongkongu (1973), finské zimní Arctic Rally (1973) a v Pobřeží slonoviny (1974).

Stal se z něj postupem času spíše maratonec, což potvrdil i druhým triumfem v Africe (1976), tenkrát vodil Peugeot 504, se kterým se náročných podniků na černém kontinentu účastnil již dříve. Na horkém sedadle nezřídka seděl jakýsi Jean Todt. Během Marocké rallye 1975 vyhrál se „lvem“ nejdelší rychlostní zkoušku v historii MS vůbec, Transmarocaine z Fesu do Agadiru. Měřila 786 km a on ji zvládl za 7 hodin a 50 minut. Pilotoval i vozy Fiat 131 Abarth, Toyota Celica, BMW 320i a Triumph TR7. Své vavříny většinou oslavoval jako správný Fin v baru dlouho do noci.

Návrat k Mini

Poslední, 39. start v mistrovství světa absolvoval v Monte Carlu 1994 za volantem... Mini Cooperu! Bylo mu v té době už 55 let a jednorázově obnovil svoji kariéru, vrátil se po dekádě. Značka, tehdy v područí dnes již neexistujícího Roveru, slavila třicáté výročí vítězství Paddyho Hopkirka v této soutěži. Na druhé erzetě ovšem selhal palivový systém a matador tak skončil velmi brzy.

Mäkinen byl i trojnásobným mistrem Finska v rallye, dominoval tamním závodům na ledě a řádil dokonce v cestovních vozech. Dvakrát absolvoval závod Bathurst 500 na překrásném australském okruhu Mount Panorama a vítězil i s motorovými čluny.

Mimochodem, čtyřnásobný mistr světa Tommi Mäkinen není jeho synem ani jiným příbuzným, jde pouze o shodu jmen. Ale poměrně vzácnou v tom ohledu, že oba, každý ve své době, byli soutěžáky světové extratřídy. Timo Mäkinen zemřel 4. května 2017. Čest jeho památce!