TEST Opel Tigra Twin Top - Slunci vstříc

První Opel Tigra

byl v devadesátých letech snem mnoha mladých řidičů po celé Evropě. Nabízel tolik sex-appealu, jako žádný jiný automobil v dané cenové skupině, a svým vzezřením připomínal drahé sportovní speciály. Studie originálně tvarovaného sportovně působícího subkompaktního kupé s rozměrným klenutým a výrobně náročným zadním oknem se poněkud překvapivě roku 1994 dostala do výroby a řadu let se dobře prodávala, na evropském trhu vážněji ohrožována pouze později uvedenou modro-bílou Pumou.

Nová, o deset let mladší Tigra

přebírá od předchozího modelu jen koncepci. I napodruhé se konstrukce podobá Corse, samozřejmě její aktuální generaci C. Zásadní změna se týká střechy - po vzoru Peugeotu 206 CC (test zde) se totiž i další automobilky rozhodly pro výrobu malého otevřeného vozu s pevnou skládací střechou a teprve druhým zástupcem v subkompaktní třídě je právě malý Opel. Dvěstěšestku a Tigru ovšem brzy doplní Nissan Micra CC a Mitsubishi Colt CC. Podobnou cílovou skupinu oslovuje také dříve testovaný, originální Citroen C3 Pluriel (test zde) nebo MINI Cabrio (test zde).

První dojem - základ úspěchu

Design vozu této kategorie musí zaujmout na první pohled a nutno přiznat, že Tigra v této disciplíně sbírá všechny dostupné body. Z ostatních Opelů přebírá jen některé motivy (např. přední světlomety), ale žádné notoricky známé díly jsme na samotné karosérii nenašli. V interiéru je to trochu jinak, ale o tom až dále.

Extrémně klínovitý profil s krátkými převisy, svažující se příď a doladěné detaily – to vše dochuceno svěžími barevnými odstíny, resp. jejich kombinacemi. Tím je tvořen design malého kupé, které se v případě stříbrné střechy zřetelně hlásí k víceúčelovosti; jednobarevné provedení naopak účinně zatají, že se jedná o univerzálně použitelný roadster. Obzvlášť se staženou střechou to Tigře velice sluší, na čemž mají podíl i pěkně tvarovaná boční okénka.

opel testy nizsistredni roadster

Střecha: dva díly stačí!

Skládací pevné střechy jsou v poslední době terčem zájmu řady výrobců, protože poptávka po celoročně použitelných kabrioletech rok od roku roste. Prvním, kdo použil tento recept, byl Peugeot, a to již v meziválečném období (model 402 Éclipse, 1934). Později se myšlenka rozšířila do zámoří a v minulém desetiletí ji na starém kontinentu oživil Mercedes-Benz SLK, resp. znovu Peugeot s dvěstěšestkou CC.

Přestavba na kupé-kabrio přináší mnoho problémů, známých již tvůrcům klasických kabrioletů (tuhost karosérie, bezpečnost, utěsnění, životnost mechanismu), k tomu všemu se přidává otázka kam a jak uložit skládací pevnou střechu. Automobilky většinou v této oblasti spolupracují s externími dodavateli designérských, vývojových i výrobních služeb. Můžeme se tak setkat s „cécéčky“ od Pininfariny (Mitsubishi Colt CC), Karmanna (Mercedes-Benz SLK, Renault Mégane CC) nebo francouzského Heulieze. Z jeho dílen vyjíždí Peugeot 206 CC i nová Tigra.

Opel vyřešil s Heuliezem své kupé-kabrio elegantně a současně racionálně. Tigra je jen dvoumístná, což sice omezilo její obsaditelnost, ale na druhou posílilo sportovní image. Z uspořádání interiéru těží posádka, zavazadla i čisté stylistické provedení. Místo zadních sedadel zaujímá variabilní prostor, o který se dělí složená střecha a zavazadla.

Pouze dvoudílný střešní systém se vyznačuje optimální robustností, krátká délka střechy umožnila vtipné rozdělení na zadní díl tvořený druhým sloupkem karosérie (včetně zadního skleněného okna) a samotný díl střechy nad hlavami cestujících. Vše se skládá „do sebe“, do prostoru pro zavazadla. Novinkou je vytvoření sedmdesátilitrové dutiny přístupné po odklopení zadních sedadel, kolem níž se díly střechy uloží.

Skládáme: 18 sekund a hotovo!

Elektricky ovládaná střecha poslouchá na povel tlačítka v řidičových dveřích. K tomu je třeba zatáhnout ruční brzdu, zapnout zapalování, odklopit a zamknout přepážku mezi prostorem pro zavazadla a pro střechu, odjistit střešní zámky a nakonec také dobře uzavřít kryt zavazadelníku. Zdá se to jako jednoduše splnitelný seznam podmínek, ale zpočátku je třeba důsledně procházet všechny body, aby to celé fungovalo.

Víko kufru se taktéž otevírá elektricky – výhradně stiskem tlačítka na zadním čele. Při zavírání je třeba držet tlačítko do úplného zavření, které auto signalizuje bliknutím směrovek. Všechny procesy, při kterých se manipuluje se střechou, jsou ukončeny potvrzovacím pípnutím. Když se po stisku kouzelného tlačítka nic nestane, jsou zřejmě odemčeny jen řidičovy dveře, a zbytek vozu je třeba odjistit dalším stiskem ovladače dálkového ovládání.

Zkrátka taková menší maturita. Příprava je i v tomto případě veledůležitá! Propadnout u této zkoušky ve chvíli, kdy začíná pršet, by se vám mohlo vymstít důkladným navlhčením interiéru i vaší tělesné schránky.

Video skládání střechy najdete v naší reportáži z autosalonu Ženeva 2004.

Co jsme vybrali a z čeho jsme vybírali

Tigra vstupuje na český trh ve třech provedeních – startovním Enjoy se základní cenou 499.000,- (1,4 16V), Sport (534.900,-) a luxusním Cosmo, které jsme zvolili k testu (539.900,-). Kromě testované motorizace je za shodnou cenu k mání i turbodiesel 1,3 CDTI (51 kW), případně o čtyřicet tisíc levnější čtrnáctistovka 16V. Všechny motory lze kombinovat se všemi úrovněmi výbavy, nejsilnější osmnáctistovku lze tedy v provedení Enjoy pořídit za 539.900,-. Při pohledech do ceníků konkurence zjistíme, že levnější otevřený vůz na českém trhu je pouze Citroen Pluriel za 457.900,- (1,4i 55 kW), který nabízí srovnatelnou výbavu s Tigrou. Jediný přímý konkurent – Peugeot 206 CC vyjde v základním provedení na 565 tisíc, ovšem se silnějším motorem (1,6 16V 81 kW), dvěma místy navíc a lepší výbavou.

Přistupujeme

Vizáž vozu připomíná poněkud zcivilizovaný Speedster a naše očekávání tím byla podvědomě ovlivněna. Modrostříbrná Tigra svými tvary evokuje ječící motor, jiskrné rohování v zatáčkách a dennodenní souboje o dobré umístění na startovním roštu pod semafory na příští křižovatce. Nemálo slibuje i osmnáctistovka pod kapotou, zejména při nostalgických vzpomínkách, co tento objem dokázal v hot-hatchi Corsa GSi.

Usedáme

opel testy nizsistredni roadster do podařených anatomických sedaček natěšení na exkluzivní zážitek, ovšem už první pohled na palubní desku prozradí, že se tu s nějakými horkými emocemi nepočítá a od obyčejné Corsy se poněkud ekonomicky provedený interiér liší jen v detailech, zejména prazvláštně tvarovanou kapličkou informačního displeje. Jednoduše řešené měkčené plasty se setkávají ve velkých obloucích a některé prvky, jako například páčky pod volantem, převzaté ze starší generace Corsy, či jednoduše řešené výdechy ventilace prozrazují, že tvůrci vozu neměli na jeho vývoj tolik prostředků, kolik by si jistě sami přáli. Interiér není v žádném případě ošklivý ani neútulný, ale hodil by se do rodinného miniauta, nikoliv stylového roadsteru. O to zajímavější je fakt, že tvůrci již nevyráběné konkurenční Pumy se se stejným úkolem vyrovnali podstatně lépe.

Pocit komfortního městského vozítka sílí při pohledu na krásný, ale bohužel příliš velký a pouze výškově seřiditelný volant. Kvůli konstrukci podlahy nelze sedadla spustit tak nízko, jak by si sportovně založený řidič přál a svých 186 cm schová pod nataženou střechu tak tak pouze ve spodní poloze. Jinak je ovšem uvnitř místa dostatek a tísní se pouze nohy, přivrácené ke kašírovaným výztuhám palubní desky á la Audi TT. Odkládacími prostory se příliš nehýřilo; jediné místo na šálek s kávou se nachází mezi sedadly ve středové konzole, je však mělké a umístěné příliš vzadu. Díky zamykatelné schránce u spolujezdce lze cennosti ponechat v relativním bezpečí i při krátkodobém opuštění vozu se staženou střechou a jako velmi praktickou jsme prohlásili schránku za sedadly, využívající hluchý prostor pod složenou střechou. Pohodlně pojme například teplé oblečení, deštník, nebo příruční zavazadla obou cestujících.

Výhled

opel testy nizsistredni roadster

je samozřejmě daný samotnou koncepcí celku, přes extrémně vysoké boky a záď toho – zejména při natažené střeše - moc vidět není, ovšem v daném případě to nelze považovat za zásadní nedostatek. Trochu horší je to v dešti díky nepříliš účinným stěračům, body k dobru naopak přidávají solidně svítící světlomety a rozměrná vnější zpětná zrcátka. Jiní řidiči pohledné autíčko přehlédnou těžko, je více než dobře osvětlené a pastelové barvy jej na pozadí obyčejných aut účinně zvýrazňují. Výtka od řidiče, popojíždějícího v koloně za Tigrou, bude směřovat k oslnivým brzdovým světlům, umístěným ve výšce očí.

Co uši slyší

Nastartování navrátí část sportovního pocitu, protože laděný výfuk ve spodní třetině otáček sympaticky duní; ovšem hlukové normy si vybraly krutou daň a onen příjemný zvuk je utlumený téměř k samé hranici slyšitelnosti. Při protúrování pak převládnou mechanické ruchy z agregátu, které pak provázejí celou jízdu a příliš sportovně nepůsobí. Sympatické je, že díky účinné ochraně před průvanem se dá jet se staženou střechou poměrně rychle, ovšem s vytaženými bočními okénky a naplno puštěným topením. S rozloženou střechou bychom naopak čekali o kousek lepší zvukovou izolaci; při dálniční jízdě sice lze nerušeně poslouchat rádio, avšak je třeba o dost zvýšit hlasitost a audiosoustava bohužel samočinně přidávat decibely neumí.

Rozjezd

je díky přitvrzené spojce o něco méně hladký, než jsme u Opelů zvyklí, a zpočátku je ji třeba trochu brousit, aby nedocházelo ke škubání. To ryzího sportsmana nerozhází, trochu horší je to ovšem s řazením, které je sice obstojně přesné, avšak zadrhává a nedostatečná synchronizace brání rychlému přeřazování - řidič občas nedobrovolně „přepočítá zuby“. Motor patří ke klasickým opelovským šestnáctiventilům, takže k životu nezbytně potřebuje otáčky. Skutečně sportovně se začne chovat až s ručkou otáčkoměru za ryskou 4.000/min., pokud otáčky klesnou pod 3.000, stává se malátným. Při častém využívání horní poloviny otáčkového spektra ovšem není problém dosáhnout spotřeby 12 l/100 km. Motor nemiluje prudké změny otáček, zato však již dosaženou rychlost udržuje bez problémů a podřazování i do táhlých stoupání a jde mu mimořádně k duhu poklidný jízdní styl, který také odměňuje poloviční spotřebou proti výše uvedené. Dlouhodobá spotřeba z celého testu se ustálila na hodnotě 9,5 l/100 km, což je vzhledem k pohotovostní hmotnosti vozu (1265 kg) hodně. Za mírné zklamání jsme museli označit dynamické schopnosti, bohatě vyhovující civilnímu ježdění, ovšem kladoucí před jakýkoliv požadavek na svižné svezení nutnost podřadit a smířit se s bezpodmínečnou nutností udržovat otáčkoměr kousek pod červeným polem.

Jízda

dává najevo, že podvozek sice prošel ztužovací kúrou, avšak primárně byl zkonstruován pro rodinné ježdění malé Corsy. Proto je třeba jej hodnotit jako cestovní, nikoliv sportovní nářadí. A v tomto ohledu poskytuje dobré služby; pro ježdění v rámci rychlostních limitů nabízí přebytek suverenity při zachování přijatelného komfortu. I při rychlejším svezení nedělá problém udržet přesně směr, ovšem v rychlé zatáčce podvozek relativně brzy znervózní a stane se nedotáčivým. Poněkud mdle působí brzdy, na které je třeba k ostrému zastavení šlápnout opravdu zhurta a přesvědčivá není ani zpětná vazba od řízení. Tigra prostě není sporťák, jakkoliv se tak tváří.

opel testy nizsistredni roadster Dálniční jízda bez střechy je příjemná přibližně do 120 km/h, do vozu příliš nefouká ani bez ochranné přepážky, kterou alespoň částečně zastupuje hliníkový kryt ochranného oblouku za předními sedadly. Atmosféra v interiéru se o poznání vylepší vysunutím bočních bezrámových oken, ale ani s nimi není cestování rychlostmi nad 130 km/h pro křehké povahy. Tigra největší službu udělá při poklidnější jízdě krajem, při jízdě kterou si vychutnáte se vším kolem vás, ať už jde o spolujezdkyni nebo okolní přírodu.

Resumé

Z uvedeného je patrné, že přes svůj bojovný exteriér se Tigra daleko spíše hodí k poklidným projížďkám městskými aglomeracemi, kde svými sexy křivkami přitahuje pohledy neuvěřitelného množství chodců i řidičů, zejména ženského pohlaví. Při klidné jízdě se totiž nechá ovládat snadno a nezáludně a neunavuje řidiče zvýšenými nároky na řízení. Ovšem i letní putování mezi vlnícími se poli a kvetoucími loukami se se staženou střechou změní ve slunečný zážitek, zejména když se k vlnivým letním barvám přidají ještě letní vůně…

Plusy:

• působivý design
• dobře vyřešený mechanismus skládání dvojdílné střechy
• objemný a dobře využitelný zavazadelník
• pohodlná sedadla
• příznivá základní prodejní cena a solidní standardní výbava

Minusy:

• vyšší spotřeba motoru
• málo přesné řazení a řízení
• typizovaný interiér s nedostatkem sportovního šarmu