Petr Koukal: Z Audi už jsem vytáhnul 250 km/h

26. 8. 2013 • 11:32

Za volantem už jel skoro v takovém tempu, v jakém kvaltu dokáže odpálit míček. Nejlepší český badmintonista Petr Koukal má k rychlosti hodně blízko.

Rád svižně jezdí a také tak mluví. Myšlenky formuluje naprosto přesně, jasně, nemusí při tom zvyšovat hlas. Patří k typům lidí, kteří se při odpovědi na jednu otázku rozhovoří natolik, že odpoví ještě na několik dalších.

Ročně najezdí šedesát tisíc kilometrů, ale ve sportovních začátcích to bylo až 80.000. Současný Citroën DS5 je čtvrtým vozem, který Koukal vlastní.

Mohl byste charakterizovat váš vztah k motorismu?

Řízení auta je důležité pro moji sportovní práci, protože dost cestuji. Současně mě hodně baví. V osmnácti, kdy jsem si udělal řidičák, mě to bavilo

extrémně. Jezdil jsem i osmdesát tisíc kilometrů ročně, ale pak nastal jakýsi útlum a řízení mě tolik nebavilo.

Čím to bylo způsobeno?

Na pár turnajů v řadě jsem přijel unavený a prohrál několik zápasů, ve kterých jsem byl favoritem. Padlo rozhodnutí cestovat letadlem. Ovšem teď už zase rád řídím. Nevadí mi tisíc kilometrů do Paříže nebo Dánska. Auto mi dává větší svobodu. Nemusím bydlet v oficiálním hotelu, přijedu i odjedu si, kdy a jak potřebuji.

Vzpomenete si na své první motoristické zkušenosti?

Začínal jsem jako kluk na tátově klíně s volantem v ruce a pocitem, že řídím. To bylo všechno a já se k řízení dostal až s blížící se plnoletostí, kdy mě čekala autoškola. Měl jsem tehdy starší přítelkyní, která řídila dobře a půjčovala mi felicii, abych si ji zkusil. Vzpomínám, jak mi to zoufale nešlo a já z toho byl dost nešťastný.

Ale podařilo se?

Když jsem si papíry udělal, táta mě za volant našich rodinných vozů, ať již to byl Nissan Qashqai nebo Renault Espace, moc často nepustil. Maximálně tak z rodných Hořovic u Berouna do Prahy. Navíc musel být v autě se mnou.

Jak dlouho to trvalo?

Přibližně po roce mi bylo dovoleno řídit delší štreky, většinou po cestách na turnaje. To jsme se s tátou za volantem střídali. Dodnes mu vděčím za to, co všechno jsem mohl od něj okoukat. Určitě bylo od něj rozumné, že mě za volant nepustil hned. Měl jsem v té době několik kamarádů, kteří skončili v nemocnici pár měsíců poté, co udělali řidičák.

Spočítáte automobily, které jste jako majitel řídil?

Začínal jsem s fabií, pak přišel Range Rover, což bylo velice zajímavé období. Podařilo se mi přičichnout k jízdě v terénu a absolvoval jezdění na speciálních tratích v Rakousku a Zlíně. Byly to místy až děsivé okamžiky, ale současně krásné zážitky. Je neuvěřitelné, co taková auta zvládnou a vydrží. Dalším vozem byla Škoda Rapid, spolehlivá, praktická a s ekonomicky rozumným režimem provozu. A teď přišel Citroën DS5.

Co se vám na něm zamlouvá?

Líbí se mi, jak je originální, elegantní a všude přitahuje pozornost. Na jednu stranu to nebývá vždy příjemné, ale na druhou stranu oceňuji, jak má originální a praktický interiér. Měl jsem možnost vybrat si nejen vůz, ale i všechny možné doplňky výbavy. Například masážní sedačku jsem dříve

považoval za zbytečnost. Teď ovšem člověk při dlouhých cestách ocení, že si po šesti sedmi hodinách za volantem může jízdu zpříjemnit.

Jak si ji ještě jinak zpestřujete?

Když cestuji sám, přemýšlím si, protože možnost být sám člověk dneska moc nemá. Rád poslouchám rozhlasové stanice dané země a bavím se tím, jak jsou odlišné a co vysílají. A jelikož jsem milovníkem vína, rád projíždím v Německu moselskou oblastí nebo ve Francii krajem Champagne. Rád tam zastavím, udělám si fotky a relaxuji.

Nemáte problém sednout si na sedadlo spolujezdce?

Záleží vedle koho. Samozřejmě si sednu vedle táty nebo trenéra. Je příjemné na nějakou dobu vypnout a číst si. Nerad bývám spolujezdcem ve městě, kde je spousta nepředvídatelných situací. Znám to, když řídím, člověk vedle si také nemusí být pokaždé jistý.

Když mluvíte o čtení, čím listujete?

Bez nějakého pochlebování Světem motorů. Nejsem úplně pravidelným, ale častým čtenářem. Na benzinkách si pokaždé kupuji aktuální číslo.

V jakém vztahu jste s ochránci zákona?

Snažím se nedávat záminku k tomu, abych se s nimi potkával. Pokud k tomu dojde, je to většinou za špatné parkování nebo trochu vyšší rychlost. Ale obvykle se mi to podaří vyřešit vzájemnou domluvou nebo minimální pokutou. Měl jsem dosud pouze dvě kolize. Jednou mě natlačil řidič na svodidla a jindy jsem po vlastní chybě „orazítkoval“ jiný vůz při parkování.

Jaké z vašich bohatých zkušenostech ze zahraničí byste přenesl do České republiky?

Před několika dny jsem se vrátil z mistrovství světa v Číně. Pokud si někdo stěžuje na pražské zácpy, je to jen nepatrný zlomek toho, co se děje v téhle nejlidnatější zemi na světě. A nejenom tam. Jezdím například za trenérem do Holandska a vím, že ve všední den nesmím přijet mezi třetí a šestou odpoledne, protože se nikam nedostanu.

Co ještě vás v zahraničí zaujalo?

V asijských zemích jsem si jako pasažér všiml, že tamní řidiči dokážou skvěle předvídat. Takže když jeden udělá něco neočekávaného, druhý s tím

zjevně počítá. Klakson se tam používá ne jako výstraha, ale upozornění, že jedete. Když vidíte, jak na malém skútru sedí řidič, za ním dvě tři děti a matka, běhá vám mráz po zádech. Jenomže oni jsou v klidu, protože mají zkušenosti, že řidiči kolem o nich vědí.

Co vám při jízdě vadí?

Nesnáším naschvály a hlava mi nebere, když se někdo snaží dělat na silnici úmyslně problémy. Mám vztek, ale nadávám pro sebe v autě, protože na kapotě je napsáno, kdo jsem. Ovšem párkrát se mi stalo, že se řidiči předjížděli a ohrožovali všechny okolo. To jsem už nevydržel a na světlech jim šel hodně nahlas vynadat.

Jaký máte coby sportovec vztah ke kolegům od motorů?

Hodně kladný a v rámci možností se snažím sledovat, co se v motorsportu děje. Vím, jaká je přibližně situace v rallye v mistrovství světa nebo v Česku a co se děje ve formuli 1. Snažím se sledovat i jiné novinky. Jediné, co bývá stranou mého zájmu, jsou motocykly.

Z jakého důvodu?

Začíná to u určité obavy, že jsem obnažený a není nic, co by mě chránilo. V Thajsku jsem řídil tamní tříkolku, při čemž si srdce pořádně zabušilo.

V asijských městech si s kamarády půjčujeme skútry, ale rád je zase vracím. Motocykly a já, to nejde dohromady. Nic ve zlém.

Znáte jako příznivec rychlosti své maximum za volantem?

Osobní rekord z badmintonu mám 256 km/h, což je jen o málo víc než v autě. Tam jsem dosáhl 250 km/h audinou v Německu. Rychlost mám rád

a třeba mi spolupráce s Citroënem přinese zážitek v podobě svezení se v nějakém soutěžním autě. Těším se na Barum rallye, kam se pojedu podívat.

Napadá vás, jak ukočírovat svou vášeň pro rychlost?

Mám pocit, že jsem schopný řídit auto ve vysoké rychlosti, a hledám někoho, kdo mi to vyvrátí. Zajímal by mě rozdíl mezi tím, jak řídím já a jak to zvládá profesionál. Vyzývám někoho, kdo umí řídit rychlé vozy. Rád si s ním zahraju badminton, zasmečuju na něj rychlostí 250 km/h a on mi zase na oplátku ukáže, jak vypadá 250 km/h na okruhu, když se to opravdu umí.

Po všem, co tady bylo řečeno, máte ještě nějaký motoristický sen nebo představu, kterou byste si chtěl splnit?

Odmalička je mojí citovou záležitostí značka Porsche. Pečlivě sleduji každý nový model, s kterým značka přijde, a několikrát jsem její auta řídil. Bylo by úžasné, kdybych jednou mohl vlastnit porsche s turbomotorem.