Phantom Corsair (1938): Vůz zítřka pro bohaté

Konec 30. let minulého věku byl zlatou érou futuristických a extravagantních tvarů automobilů, mnohdy individuálně oblékaných. Pozadu nezůstávaly ani Spojené státy, kterým navíc bezprostředně nehrozil válečný konflikt... Za vznikem unikátního stroje s aerodynamickou karoserií, která i dnes vyvolává obdiv, stál Rust Heinz.

Auto místo kečupu

Student prestižního Yale měl dost peněz na to, aby si ve 22 letech koupil nový luxusní Cord série 810/812 s předním pohonem, výklopnými předními světlomety a hranatou maskou z pera Gordona M. Buehringa. Mladý muž totiž patřil do rodiny známého výrobce kečupů, omáček jiných potravin H. J. Heinze, takže finanční nouzí skutečně netrpěl a byl dědicem majetku. Zároveň si tak mohl splnit svůj sen, stát se výrobcem automobilů. Rodinný potravinářský byznys jej zkrátka tak docela nezajímal, měl úplně jiné ambice. Sám cord byl kromě archaické tuhé zadní nápravy a půleliptických per konstrukčně svébytným vozem, vpředu totiž podvozek s rozvorem 3175 mm používal nezávislé závěsy s vlečenými rameny (pera byla znovu listová a nastavitelné tlumiče třecí). Jenže Heinz jej hodlal nechat přestavět...

Design karoserie si dokonce navrhl sám a skici předal poměrně známé karosárně Bohman & Schwartz z kalifornské Pasadeny, protože v tomto oboru žádnou zkušenost neměl. Finální podoba byla prací samotného Maurice Schwartze. Tahle firma „šila šaty“ pro cadillacy, pierce-arrowy i chryslery. Kromě oceli použila moderní materiál, hliník a každý kus byl vyráběn ručně. Navíc své dílo otestovala i v aerodynamickém tunelu. Ano, před bezmála osmi desetiletími! Není divu, že všechna čtyři kola byla zakrytá. Dvě dvojice předních světlometů na žádném jiném autě nenajdete, vznikly speciálně pro Corsair.

Převlečený cord

Vyladěný litinový vidlicový osmiválec Lycoming s L-hlavou objemu 4739 cm³ dával 142 kW ve 4000 otáčkách, což bylo oproti standardním modelů s 93 kW opravdu hodně, dokonce i kompresorové 812 měly méně, jen 127 kW. Agregát však zůstal nepřeplňovaný, navíc bohužel kvůli nedostatečnému chlazení měl tendenci dost rychle se přehřívat a ani dvanáctka předních větracích štěrbin jeho optimální teplotu udržet nedokázala. Čtyřstupňová převodovka s elektrickou předvolbou jednotlivých rychlostí pocházela ze série a posílala 369 N.m v 3000 min^-1 dopředu, jak už bylo řečeno.

6,02 m dlouhé, 1,94 m široké a jen 1,45 nízké auto bylo dokončeno v roce 1938 a dosahovalo skutečné rychlosti až 185 km/h, takže mu v USA stačilo málokteré. Teoretickou propočítanou hodnotu 209 km/h určitě nikdy nepokořilo. Ale muselo se spolehnout pouze na velké bubnové brzdy s průměrem 305 mm, do palivové nádrže se pak vešlo 80 l benzinu. I přes použití hliníku vážilo 2.070 kg. Čelní sklo mnoho výhledu vpřed neposkytovalo, bylo navíc uprostřed rozdělené. Směrem dozadu vznikl stejný problém...

Filmová hvězda pro šest

Ač se jednalo o dvoudveřové kupé, do interiéru se vešla šestice pasažérů v konfiguraci 4+2. Ano, přední lavice pojala díky značné šířce čtyři lidi! Klasické kliky by rušily čisté linie, dveře se zeleně tónovanými skly otevíraly elektromotorky po stisku tlačítka, a to i zevnitř. Myslelo se na bezpečnost, štíhlé chromované nárazníky ze třech vodorovných žeber měly teleskopické vzpěry, tlačítka a páčky na palubní desce připomínající spíše kokpit letadel byly navrženy tak, aby způsobily těm vpředu při havárii co nejméně újmy. V kabině se také uplatnil měkký korek, ve výbavě nechybělo rádio, výškoměr ani kompas.

Heinz utratil více než 24 tisíc dolarů a svůj stroj dále propagoval, zaplatil si kupříkladu celou stranu v magazínu Esquire. Corsair si zahrál v komedii Davida O. Selznicka The Young In Heart a v sérii Popular Science, ale hlavně se ukázal na Světové výstavě v New Yorku 1939 coby „vůz budoucnosti“. Produkční auto mělo stát 12.500-15.000 dolarů, za což se v té době dal koupit v USA dům. K výrobě dalších však bohužel nedošlo, Heinz zahynul v červenci 1939 v pouhých 25 letech při nehodě s jiným automobilem.

Úprava a renovace

Phantom Corsair zůstal v rodině, která jej v padesátých letech prodala komikovi Herbu Shrinerovi. Ten požádal Albrechta von Goertze o úpravu přední části kvůli lepšímu chlazení. Kupé (nebo fastback, chcete-li) dostalo nové čelní sklo a targa střechu s dvojicí odnímatelných panelů. Nový majitel jej nechal také nastříkat zlatou barvou.

Corsair nakonec koupil majitel sítě kasin a hotelů William Harrah do své unikátní sbírky veteránů a nechal jej zrestaurovat zpět do původní podoby. Po jeho smrti v roce 1978 byla sice část kolekce v nevadském Renu rozprodána, ale ze zbylých 175 aut vzniklo National Automobile Museum a Corsair zde naštěstí zůstal. Od té doby se objevil na několika prestižních výstavách včetně soutěže elegance v Pebble Beach (2007), už o rok dříve se podíval dokonce přes Atlantik do britského Goodwoodu na Festival rychlosti. Virtuální podobu si určitě pamatují počítačoví hráči, konkrétně prvního dílu Mafie českých Illusion Softworks.