Po Islandu Dacií Duster: 3348 km krajem ledu a gejzírů
Náš čtenář Martin Kokeš nedávno vyrazil na Island. Byla to současně jeho první zkušenost s Dacií Duster 1.3 TCe – typickým tamním autem v půjčovnách. K jeho překvapení přežila i drsný terén, a proto se rozhodl podělit se čtenáři Světa motorů.
Že letos pojedeme opět na Island, jsme se rozhodli v půlce června ze dne na den, když po koronavirové odmlce odletěly z Prahy první spoje. Tentokrát se chceme vypravit více na tzv. F-roads. Příplatek za pohon všech kol je tak nutností a vlastně takovou vstupenkou do vnitrozemí. Hříšníkovi bez něj hrozí tučná pokuta.
Podle předchozích dobrých zkušeností volíme místní půjčovnu Blue Car Rental. Kreditní kartu si sice vyžádají, ale neblokují si na ní žádný depozit – cestovatel se skromnějším rozpočtem tak nemusí mít strach, že zůstane bez peněz.
Modrý a bez tempomatu
Po liduprázdné Ruzyni a letu absolvovaném v rouškách nás vítá stejně liduprázdné letiště Keflavík. Rychle absolvujeme testy na covid-19 a už si to štrádujeme k půjčovně. Tam, kde jsou jindy fronty deseti dvaceti lidí, jsme nyní sami a obratem fasujeme duster ve stylové barvě Navy.
Pár fotek pro kontrolu, že je všechno na svém místě, a už vyrážíme do Selfossu, kde máme první ubytování a kde musíme vyčkat výsledku kontroly. Trasu přes Grindavík a dál na východ po pobřeží znám po paměti, takže se za jízdy seznamuji s vymoženostmi naší vypůjčené dacie. Podle zvuku či spíše šepotu motoru soudím, že máme pod kapotou čtyřválec (nijak jsem předtím jednotlivé výbavy a kombinace pohonu nestudoval), převodovka je krátká, auto příjemně tlumí hrubý asfalt i těch pár nerovností a celkem dobře sedí i v zatáčkách. Spartánský interiér z tvrdých plastů lehce duní a nic v doslechu řidiče nepovrzává. Ostatně náš duster má najeto 2521 km, tak ještě aby… Výbava to bude asi nějaká chudší, nicméně to není na škodu. Je tu jakýsi režim Eco, vypínání stop-startu, rádio s USB a bluetooth, dokonce nacházím volbu DAB. Řekl bych obdoba české výbavy Comfort s tím, že místo tempomatu má jen omezovač rychlosti.
Výlet k teplé řece
Druhý den, kdy nám přichází SMS o negativním výsledku testu, bereme Ozzyho, jak jsme si jej inspirováni poznávací značkou přejmenovali, na malou projížďku kousek do Hveragerði ke známé teplé řece Reykjadalsá. Od cesty proti proudu pěšky nás odrazuje přicházející déšť a raději volíme trasu z druhé strany od hor autem, když už máme terénní vozidlo. Kamenitou cestou oceňuji velkou světlou výšku a po překonání malého brodu si to kodrcáme nahoru a dolů asi šest kilometrů tam, kde zmíněná řeka pramení. Sbírám pocity z neznámého vozu a přizpůsobuji jim práci se spojkou a převodovkou v terénu. Auto je dobře čitelné. Na to, že máme pneumatiky nafoukány na silnici i celkem pohodlné, jen je třeba dávat pozor na velké kameny.
Pálí se olej, nebo asfalt?
Přichází další den a 200 km výlet do Landmannalaugar, Duhových hor. Cestou na asfaltkách znovu kladně kvituji podvozek auta, který je naprosto nezáludný, a díky pohonu všech kol nevynecháváme jedinou odbočku či vyhlídku. Jen to brodění řekou vytékající z lávového pole Laugahraun oželíme – přece jen se na to pojištění nevztahuje a Ozzy nemá šnorchl. Pěkné počasí je potřeba na Islandu využít, a tak se vracíme až večer – jen tak tak stačíme nakoupit nějaké potraviny.
Další dny a místa plánujeme podle předpovědi počasí – deštivé dny využíváme na delší přesuny a slunečné dny na výlety po okolí. Ozzy si s námi troufá i na jednu z nebezpečných F-roads – Jökulvegur F985 do výšky 918 metrů nad mořem až nad ledovcový splaz Skálafellsjökull. I když musím přiznat, že pomalá jízda terénem, a navíc do kopce nedělá autu vůbec dobře. Snažím se udržovat malé otáčky motoru a málo plynu – jen tak aby to stačilo na překonání strmé kamenité cesty. Přesto v některých pasážích raději zastavujeme, otevíráme okna a necháme puštěné topení naplno – zápach podobný přehřátému oleji je cítit zcela zřetelně. Přitom při pozdější kontrole nikde nic neprosakuje, olej je světle hnědý a je ho v motoru dostatek. Až doma mě napadá, že to mohl být horkem výfuku tavící se asfaltový protikorozní nátěr, který dustery na podvozku postaru mají.
Byl by diesel lepší?
To samé se děje i při dalším šplhání, tentokrát po cestě F570 na Snæfellsjökull. Verneovu Cestu do středu Země sice nenacházíme, ale už určitě vím, jak bych takového Ozzyho vylepšil, kdyby nám čirou náhodou říkal pane (a paní) – nějaký přídavný displej OBD s ukazateli teploty chladicí kapaliny a oleje by se hodil, stejně jako nastavitelný cyklovač stěračů. A možná bych radši zvolil diesel 1.5 dCi, který by měl odpadního tepla určitě méně. Jinak ale proti agregátu 1.3 TCe nemohu říct křivého slova: tichý, bez turboefektu, bez klepání, prostě klidná a vytrvalá síla. Dusterem jsme jezdili včetně zmíněných terénů a svižných přesunů jen lehce nepředpisovými rychlostmi za 7,6 l/100 km běžného 95oktanového benzinu a za 11 dní jej vraceli s 5869 km na tachometru. Ano, jsou určitě lepší SUV, ale tohle je opravdu hodně muziky za málo peněz. A představte si navíc kutilský potenciál střední výbavy – tu nalepit trochu odhlučnění do dveří a do podběhů, tam připojit nějaký chytrý cyklovač a máte naprosto použitelné auto.
Island pro dva v číslech
- 12 dní
- 16.246 Kč letenky Praha-Keflavík-Praha
- 3348 km najeto
- 113.293 ISK (20.220 Kč) půjčovné
- 55.820 ISK (9769 Kč) zaplaceno za benzin, průměrná cena 220 ISK/l, tedy 38,50 Kč/l
Autor: Martin Kokeš
