Podruhé s TCR v Mostě: Brutální zkušenost s Hyundaiem i30!

Určitě to znáte, když se na něco těšíte, tak si dopředu malujete černé scénáře, co všechno to může pokazit - budu nemocný, je to už podzimní měsíc, bude pršet, něco důležitého mi do toho přijde… takže, je předvečer dne TCR v Mostě, nemocný nejsem, schůzky jsem přesunul, zítra nemá v Mostě pršet, dokonce by mělo být něco kolem deseti stupňů. Na optimální podmínky to nevypadá, minimálně přijatelné by ale počasí být mohlo.

Nebylo. Sice nepršelo, nicméně na okruh jsem dorazil prakticky po paměti, mlha byla tak hrozivá, že z boxů nebylo vidět na cílovou rovinku. Říkal jsem si, brzo ráno, ona se určitě rozplyne. Ano, říkal jsem si… Z rána se postupně stávalo dopoledne, pak poledne a mlha pořád taková, že nás řídící věž na trať nechtěla pustit. Silniční „enka“ už s největší opatrností a za vodičem na trať směla, závodní speciály ale měly stále utrum.

Dočkali jsme se po poledni. Mlha začínala mizet, s teplotou to ovšem pořád bylo víc než špatné, i po poledni jsme se třásli ve třech stupních. Oba Hyundaie TCR týmu Vaška Janíka přitom nazuly slicky…

Hyundai v Mostě uspořádal první sraz majitelů sportovních vozů N

Na trať nejdřív vyrazil Vašek, osahat podmínky, „zahřát“ auto, pneumatiky. Uvozovky mají tentokrát mimořádné opodstatnění. Šel jsem se mrknout na parkoviště za boxy, jak Vašek zvládá pasáž pod bývalým Matadorem. Z toho, jak sebou TCR smýkalo, mě polilo horko, vyrašil studený pot a tak nějak jsem se definitivně přestal těšit. „Prosím tě, hrozně opatrně. Příšerně, ale fakt příšerně to klouže,“ zdůrazňoval Vašek po návratu do boxů. „Dělali jsme, co jsme mohli, abychom zvýšili přilnavost, máš tam měkčí nastavení stabilizátorů, ale dostat v těchto podmínkách teplo hlavně do zadních pneumatik… no, uvidíš,“ uzavřel předstartovní rady Václav.

Neříkám, že by se ve mně krve nedořezal, to zase ne. Utěšoval jsem se tím, že by moje minimální zkušenosti ve spojení s už pokročilejším věkem mohly stačit alespoň na to, abych nevymýšlel blbosti. A skutečně jel jen na to, co mi podmínky dovolí. Janíkovci mi taky na displeji navolili grafiku bez času, aby mě náhodou nenapadlo poměřovat výsledek na kolo s mojí první TCR zkušeností, kde jsem se pohyboval pár desetin nad 1:44. Popravdě, při pohledu na trať se moje ambice smrskly na jedinou věc – dovézt auto v jednom kuse a nepoškozené zpátky do boxů.

Ještě než vyrazím

Samozřejmě jsem prošel základním kolečkem, jaké alarmy (tedy výstrahy) mám na displeji sledovat, kdy zpozornět u teploty oleje, chladicí kapaliny, jak se rozjíždět se závodní sekvencí. „Rozjíždí se s tím vlastně jak s normálním autem,“ uklidňoval mě jeden z mechaniků. Dovolil bych si mírně nesouhlasit, přece jenom to cit hlavně do pravé nohy chce, plyn je v porovnání s tím, co známe hlavně z moderních aut, nepoměrně citlivější. Ale určitě to nebyl takový oříšek, jak před lety placka Norma, taky od týmu Vaška Janíka. Tehdy jsem si o pedál snad ještě nohu ani neopřel a atmosférická šestnáctistovka vyletěla s otáčkami kamsi za červené pole. Tuhá spojka navíc fungovala v absurdně úzkém rozpětí, z brněnských boxů jsem tehdy víc odskákal, než odjel.

S plackou Norma v Brně: Šílená kouzla s přítlakem

Teď to taková operace naštěstí nebyla, složitější by byl launch control. Ten jsme si pro zajímavost v „předstartovní“ proceduře prošli taky. Nic jednoduchého – zařadit jedničku, zmáčknout tlačítko, chytnout ruční brzdu a pak na displeji sledovat tuším pět sloupečků, které všechny musely být v zeleném poli (poloha plynu, spojky, tlak oleje…). Popravdě jsem byl vděčný, že se budu muset jenom rozjet. Určitě bych pár startů potřeboval, abych tuhle odpichovou proceduru dostal do ruky.

A ještě jsem se dozvěděl, že na trať vyrážím s nastavením, které Janíkovci pro své jezdce v Mostě běžně používají (kromě těch zmíněných měkčích stabilizátorů). Tedy žádné začátečnické nastavení se stabilnějším zadkem, ale hezky pěkně do rotace! Aby zadní náprava lehkým smýknutím pomohla autu do oblouku. Moc se těším.

Vašek měl pravdu

Nepřeháněl ani v nejmenším, když Vašek Janík mluvil o „přilnavosti“. Poznal jsem to hned po výjezdu z boxů. Přední kola se po prvním důraznějším přidání plynu beznadějně protáčela (připomínám, TCR používají přeplňovaný dvoulitr s výkonem 350 koní, převodovka je sekvenční šestistupňová), v šikaně po cílovce byla závodní i30 nedotáčivá, předek se s cukáním typickým pro slicky hrnul ven. Zkusil jsem zahřívací obloučky a okamžitě zjistil, jak je zadek neklidný. Respektive, jak strašně rychle reaguje stáčením i zadek na pokyn od volantu, jak je celé auto neuvěřitelně napružené, aby mohlo do zatáčky vysloveně skočit. Až jsem se lekl, jak neskutečně bezprostředně i30 zareagovala. Mezitím jsem se dostal do vracečky, nejpomalejší části okruhu, kde jsem si mohl bezpečně vyzkoušet, že ani přední pneumatiky ještě nejsou zdaleka zahřáté. Do pověstně hokejky – rychlé zatáčky na pravou ruku, jsem tedy najížděl s velkým respektem, ale nestačilo to. Zadek se mi rozhodl pomoct do rotace s takovou intenzitou, že jsem se málem… velmi lekl a musel dávat hodně rychlé kontra. Pod bývalým matadorem mi přední pneu přišly už použitelnější, alespoň nějaká teplota by v nich už být mohla, zadek však byl stále zoufale nestabilní. Ne že bych na mosteckou stoupu vyloženě rezignoval, ale v tuto chvíli byla celá jízda skutečně hlavně o tom udržet Hyundai i30 N TCR na trati.

S ostrými Hyundaii N v Mostě. A nejen s nimi!

Po dvou kolech jsem zamířil na plánovanou zastávku v boxech, chlapci mi měli prohodit snad zahřáté předky za předpokládám ledové zadky. Velkou změnu jsem nečekal, ale…

Už to drží!

Mechanici hlásili, že jsem přední kola zvládl překvapivě dobře zahřát, takže by na zadní nápravě měly konečně odvádět nějakou práci. Znovu jsem se tedy vydal vstříc prokřehlému Mostu a rozdíl poznal okamžitě. Studené původně zadní pneumatiky na přední nápravě se sice znovu postaraly o nedotáčivost v úvodní šikaně okruhu, přilnavost zadní nápravy se však díky zahřátým předkům dramaticky zlepšila. V druhé polovině okruhu jsem se tak konečně mohl do pneumatik opřít, cítil jsem od obou náprav do té doby nebývalou jistotu. Až mě to zaskočilo, jak mohou slicky i za těchto podmínek fungovat. Samozřejmě, zahřát hlavně ty zadní je s předokolkou TCR mimořádně obtížná disciplína, finta s přehozením však zafungovala bezvadně.

Měl jsem před sebou tři kola, zbývající dvě jsem plánoval rozumně přitlačit, ale bohužel jsem narazil na vláček sériových Hyundaiů N. A bylo po tlačení. Než jsem se pomalejšími produkčními enky prokousal, musel jsem zajet do boxů. Ale jak už jsem napsal, i těch pár kilometrů stačilo na to, abych si vyzkoušel, že i v těchto podmínkách může předokolka TCR nakonec víc než slušně fungovat.

Bylo to strašné

Smajlík. Tak co, vysvětlil jsem dostatečně? Že to byl samozřejmě úžasný zážitek, protože jsem znovu po nějaké době řídil čistokrevný závodní speciál? Ale že to celé bylo kvůli příšernému počasí velmi obtížné, nevyzpytatelné a náročné na nervy? Pochopitelně bych taky za volantem rád strávil víc času, ale takto to byla parádní zkušenost především v tom, v jak extrémních podmínkách jsem se s TCR pohyboval. A upřímně, byl jsem na sebe i trošku pyšný, že jsem dokázal Hyundai i30 N TCR i v teplotách lehce nad nulou bezpečně udržet na trati a dokonce zahřát přední pneumatiky. Oddechl jsem si. A začal se těšit na příště. Vašek Janík totiž po mém příjezdu do boxů – evidentně mu taky spadl kámen ze srdce, že se jeho auto vrátilo celé, prohlásil něco na způsob „ještě máme elantru“. Tak se budu těšit! Slyšel jsem, že se delší elantra na trati chová úplně jinak než i30, třeba se budu moct někdy přesvědčit. Těžko říct, jestli bude v mých schopnostech rozdíl posoudit, ale svezu se rád! Jenom jestli bych pro případný další pokus mohl poprosit o pár stupňů víc a pokud možno bez mlhy. Bylo by to fajn.

A ještě jeden rychlý hyundai

Kromě speciálu od týmu Vaška Janíka jsem si po čase mohl připomenout i sériovou i30 N a rovnou to bylo ve speciální edici Drive-N. Pro připomenutí – produkce je omezena na 800 kousků, pro český trh se počítá s pětadvaceti, technika se shoduje s verzí Performance, edici tak poznáte hlavně podle několika designových specifik (polepy, štítky, kola s bronzovou úpravou), standardem je i panoramatická střecha. Bez ní bych se tedy zvlášť u vyhlášeného hot-hatche obešel, ale co naplat. Rovněž s i30 N Drive-N jsem se vydal na okruh, Most však vystřídala Sosnová, kde jsme pořádali malou oslavu k pětadvacetinám Auto.cz.

Auto.cz Happy Trackday ve velké galerii: Díky za skvělou oslavu našeho čtvrtstoletí!

O bílou í-třicítku byl v rámci našeho dostaveníčka v Sosnové velký zájem, jde vidět, že ji její pověst už velmi předchází. Já byl cestou na okruh trošku překvapený tvrdším podvozkem, než jak jsem si enko pamatoval. Řekl bych, že z tohoto pohledu je i30 N víc hot-hatch než každodenní hatch, nedávno jsem strávil pár dnů v Golfu GTI, ten je určitě pohodlnější. Hyundai ale zase zábavnější, viz Sosnová, kde tedy doma úplně nebyl, víc bych si ho užil v Mostě, hlavně zamotaná střední pasáž v Sosnové je vyloženě motokárová. Aby ne, když jde o v prvé řadě motokárový okruh…

Nově vyasfaltovaná zadní pasáž je pak pro změnu velice rychlá, do levé postupné vracečky se brzdí v zatáčce, ta postupně utahuje a místa pro chybu tady mnoho není… Čekal jsem o něco přilnavější asfalt, všude jinde dokonale lepivá přední náprava rychlé í-třicítky tady měla víc práce.

Tohle prostředí taky ještě víc zneklidnilo zadek, který tím pádem pomáhal enku do zatáčky ještě víc. Když jste za volantem dělali ty správné věci, pochopitelně. Ale posunout si zadní nápravu v nájezdu do oblouku správným způsobem zde – v klouzavější Sosnové, velký problém nebyl. I díky už vyhlášenému řízení, možná bych přidal na posilovači, chápu, řidičský hot-hatch, posilujeme jenom trochu. Ale mně by o něco vyšší účinek nevadil, jistě by to s takto vypiplaným řízením nemělo na nebývalou zpětnou vazbu zásadní vliv.

Rozhodně bych volil verzi s automatem, ta se díky kratšímu zpřevodování ukazuje jako jednoznačně živější než manuál. Nedávno jsem v Mostě přeskočil z automatu do manuálu a měl pocit, že to najednou nejede. Výkon 206 kW přeplňovaného dvoulitru se samozřejmě shoduje.

Limitky Drive-N zbývá poslední skladový kousek, ale vzhledem k tomu, že v jejím případě šlo o pár designových doplňků, nemusíme brečet. Zvlášť, když je i30 N jako taková stále v prodeji. A stále za parádní peníze. Nic jiného než výkonnější verzi Performance nemá cenu brát, s manuálem přijde minimálně na 829.990 Kč, automat je dražší o padesát tisíc.  

Hyundai do toho šlape

Je pozoruhodné a určitě skvělé, že se Hyundai i na sklonku benzinových dnů snaží o opravdu sportovnější auta. Jakoby tady bylo ještě něco jiného než jen elektřina a bezemisní zítřky, děkujeme za to.

A nejde jenom o to, že tady máme skvělou i30 N a spol. České zastoupení čile spolupracuje i s Vaškem Janíkem a jeho týmem, v Mostě je Hyundai generálním partnerem, pořádá track daye pro majitele enek… Tohle musíme v dnešní době jednoznačně pochválit a ocenit.

Snad to Hyundaii ještě nějakou dobu vydrží. A snad se tou Elantrou TCR svezu za hezčího počasí. To já jenom, aby se na to nezapomnělo…