Pragovespa 2025 – Roj vos
V Praze se druhou červnovou sobotu rojily vosy, tedy vespy. Stovky jezdců na těchto strojích se sjely do Prahy na mezinárodní setkání Pragovespa. Byli jsme u toho.
Letos máme na dlouhodobý test zapůjčenou vespu. Není to jen skútr na cesty do práce nebo na výlety, ale taky určitý společenský symbol. Stejně, jako je rozdíl jet „obyčejným“ autem a rolls-roysem, je rozdíl jet na „obyčejném“ skútru, nebo vespě. Vespa je kultovní záležitost, a tak se vespisti sdružují v klubech a pořádají mezinárodní setkání a srazy vesp všech kubatur, modelů a ročníků výroby.
O společenském životě, který se s vespou pojí, nám v rozhovoru otištěném v čísle 31/24 vyprávěl herec David Matásek. Letos jsme okusili atmosféru srazu vespistů na vlastní kůži na 13. ročníku Pragovespy. Ta sice začala v pátek třináctého, ale rozhodně to nepřineslo smůlu. Navíc hlavní část programu se konala až v sobotu. Místem srazu byl sportovní areál v pražské Troji.
Místo kanoí vespy
Rušno bývá v Troji na břehu Vltavy často. Konají se tu domácí i mezinárodní závody v kanoistice a zdejší kanál je v Evropě vyhlášený. Tentokrát však v Troji nešlo o vodu, ale o dění na břehu, kde se na víkend zabydleli jezdci na vespách z celé Evropy. Někteří přijeli autem a skútr dovezli na vozíku. Někdo tak učinil z pohodlnosti, jiní proto, aby netrápili své historické skútry dlouhou cestou přes půlku Evropy.
Třeba ale vespisti z polské Vratislavi (Wrócław) dorazili na stopětadvacítkách po vlastní ose. Nejen nás zaujali svými kombinézami, které připomínají britské letce. „Tak jsme vlastně takoví piloti. Před lety to někoho napadlo, že si koupíme letecké kombinézy, a od té doby v nich jezdíme,“ vysvětluje za polskou výpravu Mariusz. „Stihli jsme i oběd. Přes hranice jsme přejížděli v Náchodě. Minule jsme jeli přes Krkonoše, ale tam se na nás tvářili divně, že děláme hluk v národním parku,“ vypráví Mariusz. Letos tedy raději jeli po hlavním tahu. Cesta přes Kladsko (Kłodzko) a Náchod jim i se zmíněným obědem trvala šest hodin.
Deset hodin zabrala cesta členům Vespa clubu z německého Lipska. Tedy těm, kteří jeli po vlastní ose. Část výpravy dorazila auty. Vespy prohnali i přes stoupání v horách, jejich trasa vedla přes Saskou Kamenici (Chemnitz) a Krušné hory. Dominik byl Pragovespou a tím, že se v Česku konají setkání na vespách, nadšený: „U nás ve východním Německu teď všichni blázní ze simsonů. A vespa nikoho moc nezajímá. My v Lipsku máme klub, chtěli bychom uspořádat taky sraz, ale zájem o vespy je malý.“
Při rozhovoru s Dominikem si s trochou nadsázky připadáme jako Jára Cimrman, který inspiruje velikány své doby a ptá se: „A není to málo, Antone Pavloviči?“ či radí: „Zkuste to bez drátů, milý Marconi.“ Když se při tlachání o srazech a vespách u nás a v Německu ptáme Dominika na to, jestli Němci taky dělají v kostelech žehnání motorkám, jaká míváme u nás (psali jsme v čísle 24/25), Dominik se zamyslí a odpoví: „To je zajímavý nápad. Mám dokonce v rodině farářku a ta by určitě takovou věc udělala.“ Možná se nápad ujme a díky nám vznikne v Lipsku nová tradice.
Právě to tlachání a pokec o všem možném jsou důležitou součástí setkání. Areál v Troji se tak proměnil v hotový Babylón. Zněly tu všechny možné jazyky. Ale na rozdíl od biblického Babylónu si tady v tom trojském všichni rozuměli. Vedle češtiny, slovenštiny, němčiny, polštiny nebo angličtiny tu nechyběla samozřejmě ani rodná řeč vespy, italština. A ano, i z Itálie dorazilo pár nadšenců na skútrech. Díkybohu bylo hezké počasí, takže příjezd byl excelentní. Ale v neděli večer začalo pršet, návrat účastníků z větší dálky byl tedy asi trochu nepříjemný.
Nechyběli však ani místní či přespolní, třeba Simona z Kostelce nad Černými lesy. Na vespě jezdí do práce a účastní se i různých srazů, na Pragovespě byla už poněkolikáté. „Do Itálie na srazy nejezdím, nemám řidičák na motorku, tak můžu jezdit jen tady u nás, kde stačí béčko. Ale vyrážím na sraz vespistů v Českém středohoří a do Humpolce do Motorkářského doupěte. Byli jsme i v Jičíně. Nejdál to bylo asi do Krušných hor,“ říká Simona, která dorazila s kamarádkou. „Teď jedeme domů a zítra se zas vrátíme na spanilou jízdu.“ Holky si tak nechaly ujít večerní diskotéku a dlouhé rozhovory s ostatními vespisty do noci.
Sobotní tour
14. června to byl v Praze samý skútr. Kromě toho, že se konala Pragovespa, tak se jela i skútršňůra. Ta je „inkluzivní“, na ni může každý skútr, nehledě na značku. Centrem Prahy tak projely celkem dvě spanilé jízdy. A v obou případech lidé mávali, fotili a brali kolonu strojů všech možných velikostí a barev jako příjemné zpestření.
Spanilá jízda přes Malou Stranu, Mánesův most a po nábřežích je příjemným zážitkem i pro nás Pražáky, kteří ulicemi jezdíme sice denně, ale takto si užíváme jako bonus slavnostní atmosféru. Pro zahraniční návštěvníky je to navíc možnost se projet po Praze a pokochat se městem, které buď doposud nepoznali, nebo ho zatím neprozkoumali důkladně.
Kdo si chtěl užít jízdu Prahou i s výkladem, mohl tak učinit už v pátek vpodvečer, kdy se jelo s průvodcem. V sobotu to bylo už bez výkladu. Poté následovaly soutěže jako třeba pomalý sprint, který byl spojený se sbírkou na Kapku naděje, a samozřejmě opět volná zábava a taky koncert kapely Dusot dusících se králíků.
Srazy vespistů
Kromě Pragovespingu se pořádají velké srazy taky v Itálii. Jeden je v Terstu a další v Pontedeře, kde po druhé světové válce výroba vesp začala. Vespa kluby, které tyto srazy pořádají, najdeme ale na celém světě, třeba i v New York City nebo Chicagu. Také tam se jezdci na italských strojích vydávají na spanilou jízdu městem, jakou jsme zažili na Pragovespě. Vespa klub existuje taky třeba v Tokiu či Teheránu, vespisti se sdružují i v Izraeli nebo Rusku.
Místo vrtulníku vespa
Corradino D´Ascanio byl odmala zapálený do létání. V roce 1906 ve svých patnácti letech si postavil vlastní kluzák. Vystudoval techniku, nastoupil dobrovolně k rodícímu se vojenskému italskému letectvu, sbíral zkušenosti také v USA a jako přední odborník na přestavitelné vrtule byl zlákán ke spolupráci s firmou Piaggio. Ta vyráběla letadla a zásobovala jimi před druhou světovou válkou a během ní armádu. Po válce hledala, jak se udržet při životě, když výroba letadel už nenesla. D´Ascanio, který roky snil o tom, že postaví vrtulník, tak zkonstruoval v roce 1946 skútr. A vespa byla na světě. Nebyl to poslední vynález D´Ascania, koncem 40. let se konečně dostal i k tomu vysněnému vrtulníku.
