Věděli jste, že se v Česku pravidelně žehná motorkám a motorkářům? Zkusili jsme to
Ač jsme národ ateistů, tak se po celé jaro každý víkend koná na několika místech republiky žehnání motorkám a motorkářům. My jsme vyrazili nechat si „pokřtít“ vespu, kterou máme na dlouhodobý test.
Zdislava na Liberecku nemá ani 300 obyvatel. Vesnicí, ofi ciálně tedy městysem, vede jen silnice třetí třídy. Kdyby se tady dělalo sčítání vozidel, tak se sčítači asi unudí k smrti. Pokud by tedy nepřišli v den, kdy se ve zdejším kostele koná pravidelné žehnání motorkám a motorkářům. To by naopak nestíhali dělat si čárky.
Kostel sv. Jana Křtitele se začátkem května na den stává místem jednoho z mnoha žehnání. Těch se konají po celé republice desítky. Jen když otevřeme kalendář na webu motorkari.cz, tak tu najdeme každý týden okolo pěti různých míst, kde se motorkáři sjedou u kostela a dočkají se požehnání od místního duchovního. My jsme se vydali na jedno z těchto setkání s naší vespou, kterou letos testujeme.
Slaná voda
Už zhruba půl hodiny před mší je prostranství před kostelem plné motorek. Kam má kdo najet, řídí dobrovolní hasiči. Kdo potřebuje po cestě čaj, kávu či snad pivo (jistě nealkoholické), může využít zdejší pohostinství naproti kostelu, které má v den žehnání otevřeno již dopoledne.
Oslovili jsme asi dvacítku účastníků z celkem nějakých 150 lidí, a nenašli žádného věřícího. „Mně vždycky říkaj, ať jdu první do toho kostela. Že když neshoří, tak už pak může každej,“ směje se prošedivělý motorkář původně z Prahy. „Ne, já nejsem věřící. Ale je to pěkný sraz. Potkáme se s kamarády. Pokecáme. Bude vyjížďka. A zároveň trochu doufám, že třeba mě to i ochrání od nehody,“ popisuje důvod své účasti další jezdec, který navíc míří za dva dny na další podobnou akci jen o pár vesnic dál. „My jsme z Děčína. Jezdíme i na Kovářskou do Krušných hor, ale tam je ten přístup faráře méně osobní. Tady se nám to líbí víc,“ říká žena, která dorazila na motorce s manželem. Ani další oslovený není sice katolík, ale doufá, že díky žehnání se mu snad vyhnou nehody.
O půl jedenácté se muži i ženy v kombinézách a motorkářských bundách přesouvají do kostela. Mši slouží Michal Olekšák. Sice o něm motorkáři mluví jako o faráři, ale dle církevních pravidel je trvalým jáhnem. Ten je v církevní hierarchii níže než farář, ale má jednu výhodu. Nemusí dodržovat celibát.
Sice během asi dvacetiminutové mše zazní i citace z bible, ale nejde o nějaké suché a nudné kázání nebo moralizování. „Buďte na silnicích těmi, kdo jdou příkladem. Když občas máte tu touhu přidat trochu plyn, tak to udělejte tam, kde nikdo není, kde nemůžete nikoho ohrozit,“ káže Olekšák. Někdo se může pozastavit nad tím, že nebrojí proti porušování předpisů, ale na druhou stranu, kdyby brojil, tak jeho kázání asi motorkáři nebudou brát tolik vážně. Ač sám na motorce nejezdí, chápe, že na silných strojích se někdy na silnici může ručička tachometru dostat nad devadesátku.
Ve Zdislavě se motorkářská mše konala letos už podeváté. „Někteří duchovní jezdí na mašině nebo na skútru, takže se pak účastní i spanilé jízdy. Já ne, ale motorkáři jsou bezva parta, takže pro ně tuhle akci rád dělám,“ popisuje Olekšák pro Svět motorů.
Je po mši. Program tím ale ještě nekončí. Na řadě je samotné žehnání. Všichni se odeberou z kostelních lavic ven ke svým strojům a čekají, až k nim přijde duchovní a požehná jim.
Jáhen Olekšák každému podá ruku a popřeje šťastnou cestu. Ale hlavně vytáhne ze kbelíku se svěcenou vodou jakési košťátko a máchne s ním směrem ke stroji a jeho jezdci. Přestože je začátek května, vedro není, takže sprška v podobě vody, kterou nacáká na jezdce i stroj, trochu studí. Naštěstí je to, a to nejen kvůli chladu, jen pár kapek.
Svěcená voda totiž může, ale nemusí být osolená. Jelikož autor tohoto textu není praktikující katolík, netušil, že voda se často solí. O této specialitě se dozvěděl náhodou od kamaráda, který je věřící. Je to z hygienických důvodů, každý si do ní při vstupu do kostela máčí prsty, tak aby se omezilo šíření nemocí a taky aby se tam voda nekazila. Voda v kýblu, kterou faráři hned po obřadu vycákají na motorky, se tedy snad obejde bez soli. Každopádně až pojedeme na podobnou akci příště, zeptáme se příslušného duchovního, zda vodu osolil, a máme tak společně s boží ochranou zaděláno třeba i na korozi.
Ekumenická jízda
Vzhledem k tomu, že jsme ateistická země, tak u nás málokdo řeší dělení na římské a řecké katolíky, starokatolíky, evangelíky, helvéty, české bratry a tak dále. Očima věřících nebo religionistů, tedy odborníků na církve a náboženství, jde o ekumenické akce. Vítaný je úplně každý, ať už se k nějaké církvi hlásí, či ne.
Většina motorkářských mší se koná pod taktovkou římských katolíků, ale třeba v Orlové na Karvinsku se motorkáři scházejí v evangelickém kostele. Evangelický duchovní žehnal jezdcům v jedné stopě i v Otrokovicích na Zlínsku. Evangelický farář Štěpán Brodský jezdí dokonce na vyjížďky se skupinou motorkářů a žehná jim před každou cestou.
Po chvíli googlení a projíždění stránek v němčině, polštině nebo angličtině jsme narazili i na žehnání motorkám a autům u hinduistů. Tady je to docela složitý proces. Před vozidlem se musí rozbít kokosový ořech, aby se zlomilo ego auta či mašiny. Součástí rituálu je i zdobení barevnými věnci.
Nic takového jsme u katolického kostela ve Zdislavě nezažili, ale i tak to bylo prostě boží. Snad se i naší vespě vyhnou nehody nebo jiné problémy.
Oltář s volantem
Když se vydáte do muzea v Blovicích na jižním Plzeňsku, narazíte tam na oltář ve tvaru palubní desky. Jde o umělecké dílo nazvané Oltář moderní doby a jeho autorem je západočeský výtvarník Jiří Špinka (1944 – 2020). Dílo je muzeu dlouhodobě zapůjčeno rodinou sochaře spolu s dalšími dřevořezbami ze Špinkovy dílny.
Dálniční kaple
Česká republika se dočká už druhé dálniční kaple. Stavba má začít letos v létě u Velkého Meziříčí na D1. První stavba tohoto typu u nás slouží od roku 2008 u Plzně na D5. O dálničních kaplích především v sousedním Německu, kde jich je skoro 50, jsme psali v čísle 19/24. Je ironií osudu, že v ateistickém Česku se bude stavět už druhá kaple, zatímco mnohem pobožnější Slovensko nebo Polsko nemají ani jednu.
