Qvale Mangusta: Patnáct let starý exot za 973 tisíc korun

Sporťák se původně jmenoval De Tomaso Biguá a měl premiéru v Ženevě 1996. Navzdory použití velkosériového osmiválce DOHC Ford z Mustangu nešlo pochopitelně o žádnou garážovou slátaninu, italský výrobce používal americkou techniku tradičně a pohonné ústrojí kupoval přímo od modrého oválu z Ameriky. Postavit jednoduché, přímočaré a výkonné auto byl koneckonců záměr.

Inspirace u TVR

Konstrukci ocelového podvozku dostal na starosti Enrique Scalabroni, muž, který předtím pracoval pro Dallaru, Williams i Ferrari ve formuli 1. Dosti svébytný a neobvyklý design byl pak dílem slavného Marcella Gandiniho. Kolem vývoje projektu ETX se tedy rozhodně nepohybovali diletanti... Inspirovali se u britského TVR Griffith. Tato myšlenka vznikla v hlavě Giordana Casariniho, technického ředitele Maserati a blízkého přítele Alejandra de Tomasa, který jej do své firmy přetáhl. Casarini nakonec zajistil i motory a převodovky.

Původem argentinský bývalý závodník a šéf navíc úporně hledal investora, který by mu pomohl rozjet výrobu. Jeho manufaktura spíše stála, než stavěla auta, provázely ji vleklé finanční problémy a sám de Tomaso měl i vážné zdravotní. V období 1990-1994 ji opustilo pouze 40 (!) vozů. Pak se objevili Američané Kjell a Bruce Qvaleové, otec a syn. Kjell Qvale toho měl za sebou dost, kupříkladu zachránil v 70. letech britský Jensen a před dvěma dekádami dovážel do USA vozy Maserati. Nejprve přejmenovali auto na Mangusta podle slavného modelu De Tomaso (1967-1971). V lednu 2000 debutovalo na autosalonu v Los Angeles. Výrobu poté rozjeli ve své továrně v italské Modeně, ale netrvala dlouho.

Mustang v útrobách

Pod kapotou bychom našli atmosférický hliníkový V8 Cobra SVT 4601 cm³ s výkonem 320 k (236 kW) a 430 N.m točivého momentu. Ten přenášela na zadní kola pětistupňová převodovka Borg-Warner T45, případně se dalo připlatit za čtyřstupňovou samočinnou. Pak ovšem výkon klesl na 191 kW (260 k). Obě verze uháněly minimálně 250 km/h (s manuálem ještě o 7 km/h více), zvládly akcelerovat z klidu na stovku za 6,6, respektive 6,9 s.

Vážily 1520 kg, používaly kola Antera s průměrem 17 a 18 palců a vrtané kotoučové brzdy od Bremba s ABS a kontrolou trakce. Šasi s rozvorem 2670 mm se svařovalo z ocelových laserem řezaných ocelových profilů a zinkovalo u Vaccari & Bosi. Používalo dvojitá trojúhelníková ramena a vinuté pružiny, řízení bylo hřebenové a nepostrádalo posilovač.

Mangustu lze považovat za dvoumístnou. Ano, je 2+2, ale na zadní místa si člověk odloží tak maximálně drobné zavazadlo. Interiér byl vždy v kůži. Nemá skládací pevnou střechu, vrchní díl se odnímal ručně, zadní část se pak dala elektricky sklopit. Tento systém navrhl sám Gandini. Závěrečné práce na designu byly dílem Carla Gaina ze Synthesis, prototyp Mangusty vyjel 10. listopadu 1999, původní Biguá byla zničena dříve při havárii. 4,19 m dlouhá, 1,9 m široká a 1,32 m vysoká karoserie byla z pryskyřičného plastu RTM a vyráběli ji ve francouzském ve Villers-Cotterêts u Stratime Cappelo Systems. Konečné lakování probíhalo u Rovercoat SpA v Itálii.

Necelé tři stovky

V letech 2000-2002 se zrodilo včetně prototypů pouze 292 aut, 284 našlo své zákazníky, kromě Evropy se dostala také do Severní Ameriky. Většina jich našla své majitele právě v USA. Komerční neúspěch zavinila neznámá a nová značka. První vozy se ještě jmenovaly po argentinském zakladateli, ale Qvaleové na nákup nejdůležitějšího práva zapomněli a de Tomaso nakonec z projektu beztak vycouval. Nesly ji pouze kusy prodávané v Itálii a Velké Británii a na přídi zbylo logo. Vzadu však byl většinou nápis Qvale. Mohly mít tři barvy vnitřku (černou, tabákovou hnědou a světlejší capuccino) a šest laků karoserie (stříbrný, zelený, modrý, červený, žlutý a černý).

Počáteční problémy s kvalitou se podařilo vyřešit, původní americká cenovka 79 tisíc dolarů klesla o deset tisíc, ale ani to Mangustu nezachránilo. Plány byly přitom smělé včetně závodní série... Podvozek přitom vynikal tuhostí, žurnalisté po testech chválili výkon i ovladatelnost, jen na nekonvenční styl měli smíšené názory.

O rok později modenskou továrnu převzal MG Rover, který z Mangusty odvodil svou řadu XPower. Původně se Bruce Qvale v červnu 2001 dohodl s představiteli konsorcia Phoenix (majiteli britských značek) Peterem Bealem a Nickem Stephensonem na vytvoření evropské distribuční sítě. Nakonec však Angličané za 7 milionů liber koupili vše. A jak to dopadlo s nimi, víme... Z De Tomasa už zbyla dnes jen nepoužívaná a zatím hibernující značka.

Jeden na prodej

Jeden exemplář Mangusty je aktuálně na prodej. Auto v červené perleti Corallo nabízí dealer Rayco Eurospec Motorcars z pensylvánského Kingstonu. Najelo pouze 31.898 km a tomu odpovídá jeho excelentní stav, nemluvě o tom, že je plně funkční. Mangusta ročníku 2001 je k mání za 39.900 dolarů (973 tisíc korun). Jak je vidět, k pořízení exotického auta, které rozhodně nepotkáte na silnici každý den, není třeba desítek, nebo rovnou stovek milionů.