Rallye Dakar: Moskal vzpomíná nejen na legendární start s Liazkou
Jako kluk chtěl Jiří Moskal léčit zvířata, ale nakonec zůstal u koní. V přeneseném slova smyslu i doslova. Závodil totiž jedenadvacet let v terénu i na okruzích.
V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byl liberecký a jablonecký kraj doslova líhní špičkových automobilových jezdců. Patří mezi ně i náš průvodce.
Kola rychlejší zvířat
Po ukončení střední školy dělal Jiří Moskal zkoušky na vysokou školu, ale na veterinu ho nevzali. Byla zima 1967 a kamarád mu poradil, aby nastoupil do praxe a později se pokusil znovu. Když to nevyšlo ani na druhý pokus, rozhodl se tehdy osmnáctiletý Moskal jít na vojnu.
Počátkem října 1967 narukoval do Karlových Varů a tam se poprvé dostal do kontaktu se závodními automobily. Zpočátku ovšem pouze prostřednictvím fotek, které měli jeho kamarádi nalepené na zdech vojenské ubytovny. Jedním z parťáků byl později známý jezdec rallyeový jezdec s trabanty Rudolf Chlad a druhým Josef Světlý, z něhož se stal později designér závodních vozů. „S Rudou jsme tehdy se svolením velitele jeli se Simcou Aronde Monthlery mototuristickou soutěž Rallye Karlovy Vary, což pro mě byla první závodnická zkušenost,“ vzpomíná Moskal.
Potíže se zády ho poslaly po řadě vyšetření v červnu 1968 zpátky do civilu a stal se zaměstnancem Liazu Jablonec. Po tátovi, který Jirkovi zemřel, zůstala bleděmodrá oktávka s rokem výroby 1961. „Když přišel Pepa Světlý z vojny, začali jsme ji upravovat a zkoušeli první soutěže. Při jedné nám na Božím Daru praskla benzinová trubka. Tak jsme tam auto nechali a druhý den ho nebylo možné najít, protože napadly dva metry sněhu,“ vzpomíná.
V roce 1970 octavii prodal a za pomoci maminčiných peněz pořídil Renault R8 1100 a zkoušel rallye. Před následující sezonou koupil Škodu Studio B5 v úpravě se širokými blatníky a přesedlal na závody do vrchu. To mu vydrželo do roku 1974, než auto odepsal po havárii na kopci v Ústí nad Orlicí.
Chtěl ovšem dál závodit, a tak se dohodl s Petrem Samohýlem a získal od něj Škodu 100 pro skupinu A2. S ní vybojoval v roce 1975 titul mistra ČSR i ČSSR. „Zajímavé je, že oba úspěchy byly bez řidičáku. Na podzim 1974 jsem totiž trochu frajeřil a přišel o papíry. Podle sportovních řádů však bylo možné závodit na uzavřených tratích s potvrzením od policie,“ přidává úsměvnou historku.
Od podzimu pětasedmdesátého roku se datuje jeho formulová kariéra, která trvala jedenáct let. V tomto období startoval ve 112 závodech, 103 dokončil a po 56 z nich stál na stupních vítězů. Získal titul mistra Československa i vítěze Poháru míru přátelství, což byl seriál pro země tehdejší východní Evropy.
Škoda skvělého ředitele
„V téhle souvislosti bych chtěl připomenout osobu tehdejšího ředitele Liazu Viktora Koreckého, který závodům nesmírně fandil,“ připomíná. Právě aktivita tohoto člověka byla klíčovou pro účast Liazu v Rallye Paříž–Dakar v lednu 1985. Ředitel Korecký se jí tehdy bohužel nedožil, protože zahynul v květnu 1984 v Německu při autonehodě. „Stojím si za tvrzením, že kdyby nedošlo k téhle smutné události, továrna Liaz by fungovala dodnes,“ dodává Moskal rozhodně.
Na Nový rok 1985 byl jablonecký závodník u historické události. Společně s Radkem Fenclem a Jaroslavem Joklíkem vyrazili s liazkou do sedmého ročníku Rallye Paříž-Alžír-Dakar a obsadili třinácté místo mezi kamiony. Na startu byla také druhá liazka, ale posádku Zdeněk Kovář a Josef Brzobohatý opustil francouzský spolujezdec Georges Galland. Proto byla hodnocena mimo soutěž.
„Musím se usmívat, když si připomenu, jak nezkušení jsme na Dakar jeli. Jenomže tehdy byl ve srovnání s dnešní dobou absolutní nedostatek informací. Třeba ochranný rám jsme dělali podle obrázků z časopisů a nikdo z nás netušil, zda to bude stačit. Už první etapy v Alžírsku se však ukázaly doslova jako trhací zkoušky. Ohýbaly se nám spojovací tyče řízení. V naší posádce jsme k nim přivařili kus trubky vyříznuté z horní části ochranného rámu, kluci z druhého auta použili na zpevnění montážní páky,“ vzpomíná Moskal.
Větev rozbila čelní sklo
Dakaru se Moskal zúčastnil v letech 1986 (nedokončil), 1987 (3. místo, 1. mezi sériovými kamiony) a 1988 (2. příčka). Tehdy ztratili na vítězného Lopraise pouhých 9:28 minuty. „Měli jsme náskok patnáct minut před tatrovkou, ale nebrzdilo nám levé zadní kolo. V osudném úseku byla pravá zatáčka, krátká rovinka a levá zatáčka, a v té šel kamion mimo cestu. Čelní sklo rozbila větev asi dvacet centimetrů v průměru a zastavila se těsně před mým obličejem. Zbývajících pět etap jsme pak jeli kvůli prachu s lyžařskými brýlemi,“ vzpomíná Jiří Moskal po letech.
Účast na africké soutěži však nebyla jeho jedinou závodnickou aktivitou. Ještě v roce 1986 nastoupil poprvé v závodech tahačů na okruzích společně v týmu s Františkem Vojtíškem. Naposledy se svezl s liazkou ve španělské Jaramě 1989, kde skončil třetí a dosáhl nejrychlejšího kola závodu. „Dodnes mi zůstávají v paměti dva momenty společného závodění s Frantou,“ vybavuje si Moskal. V reakci na náš udivený pohled dodává: „V roce 1987 našli mechanici po závodě v Rakousku v zadřeném motoru písek. O pár let později se stalo totéž, když byl motor v Liazu na brzdě. Nikdy se viník nenašel.“
V roce 1990 nastoupil Jiří Moskal u německého jezdce Axela Hegmana, který se stal mistrem Evropy. Následně působil dva roky jako tovární mechanik Mercedesu v týmu, v němž se stal Brit Steve Parrish dvakrát mistrem Evropy. V letech 1992 až 1995 vedl Jiří vlastní tým v evropském šampionátu tahačů. „Měl jsem velké štěstí na mechaniky, ať už to byl Petr Mazánek, Vláďa Mrňa, nebo Franta Klinger. Od něj jsem se opravdu hodně naučil. Navíc budu upřímný. Před třiceti až čtyřiceti lety nebyla závodní auta zdaleka tak složitá jako teď. Tehdejší socialistické formule už vůbec ne,“ usmívá se Moskal při vzpomínkách na závodnické doby.
Stará dobrá liazka
Nemrzí vás, že jste nikdy nevyhrál Dakar, i když jednou chybělo necelých deset minut?
Když si vzpomenu na všechny okolnosti, zamrzí mě to, protože vyhrávat je závodnická přirozenost. Nikdy jsem nechodil na start závodu, že chci nějak dojet.
Co říkáte výkonu Tomáše Tomečka, který dokázal absolvovat dálkovou soutěž Africa Eco Race sám v kamionu?
Ještě než startoval před osmi lety poprvé na této soutěži, strávili jsme společně nějaký čas debatou, zda chce jezdit v Jižní Americe, nebo Africe. Myslím, že se Tomáš našel, a před jeho posledním úspěchem opravdu hluboce smekám.
Jste v kontaktu s bývalými kamarády a soupeři?
S Vaškem Límem, se kterým jsme byli léta velcí soupeři, si průběžně telefonujeme a probíráme, co se děje doma i v zahraničí. V kontaktu jsem také s Jirkou Červou. Loni se mi povedlo dát dohromady setkání, na kterém byli Honza a Jirka Veselí, Jura Mičánek, Vašek Lím a několik dalších kluků. Roky člověk nestaví, ale když použiji nadnesený výraz, benzin máme v krvi asi navždycky.
Nechtěl byste se svézt ještě v kamionu?
Když jsme jeli před třemi roky výpravu Sen o Dakaru, potěšilo mě, že jsem si mohl osahat starou dobrou dakarskou liazku. Za volant se ovšem už moc nehrnu. Mám soukromý Jeep Commander a vyjedu sotva jednu nádrž za měsíc.
Když se přestal angažovat v automobilových závodech, proměnil svůj vztah k automobilům na nějaký čas jako dealer značek Mercedes-Benz a později Fiat. V současné době dává se synem dohromady soutěžní vůz Lancie Integrale. Pomáhal Ondřeji Klymčiwovi při jeho přípravě vozu Škoda 130 LR pro kategorii Dakar Classic. „Jsme spolu v kontaktu a sleduji jeho výsledky, ovšem nejenom jeho. Mám Dakar pod kůží a samozřejmě pořád čtu informace o všem, co se děje. Když se samotná soutěž rozjede, dívám se na televizi, čtu internet, abych měl neustále přehled,“ dodává Jiří Moskal.
Jiří Moskal
Narozen: 3. 5. 1948
Stav: ženatý, manželka Elena, syn Jiří, dcera Elena
Bydliště: Jablonec nad Nisou
Disciplína: rallye, závody do vrchu, okruhy, Dakar
Úspěchy:
- mistr ČSR a ČSSR v závodech do vrchu (1975)
- mistr ČSSR formule Easter (1981)
- vítěz Poháru míru a přátelství (1981)
- 3. Rallye Dakar (1987, 1. v sériových kamionech)
- 2. Rallye Dakar (1988)
