Reportáž z Jordánska - Renault Trucks Cape to Cape

Přistáváme na letišti v jordánském hlavním městě Achaba. Nastupujeme do taxíku, který nás odváží z letiště do hotelu Death See ležícím na břehu Mrtvého moře. Hned z letiště se nabízí čtyřproudá silnice, kterou v podvečerní dobu plně ozařují lampy. Prima, říkáme si, ale jak dlouho to bude trvat?

Osvětlení rychlostní silnice však pokračuje dalších deset dvacet kilometrů i mimo město. S nejvyšší mírou komfortu pro řidiče hluboce kontrastují ohně v těsné blízkosti silnice, u kterých piknikují rodiny s malými dětmi. Ty si hrají tři pět metrů od jejího kraje, kde auta jezdí rychlostí kolem rychlosti sto kilometrů za hodinu. Nám to dělá starosti o jejich bezpečnost, ony jsou však v klidu, stejně jako jejich rodiče.

Po hodině svižné jízdy s téměř neustálým klesáním přijíždíme na nejnižší místo na zeměkouli a přespáváme.

Mrtvé moře – Kemp u Petry

Z hloubky 400 metrů pod obvyklou hladinou moří vyjma toho Mrtvého vyjíždíme v půl deváté ráno. Čtyři vozy Kerax a pět speciálně upravených šerpů vyráží na 306 km dlouhou trasu od nejnižšího moře na světě směrem na jih k historickému městu Petra. Vozidla již mají za sebou přibližně patnáct tisíc kilometrů, které začala ukrajovat na nejsevernějším cípu Evropy v North Cape.

Na počátku prvního dne naší části expedice máme hned o starost více. Po necelém kilometru trasy se u jednoho vozidla Šerpa objevuje problém s brzdovým pedálem. Celá karavana devíti automobilů Renault Trucks a dalších doprovodných off-roadů pro filmové účely se zastavuje na přibližně půlhodinu. Stání dlouhé kolony na čtyřproudé silnici by mohlo být pro místní policii problémem, ale francouzský výrobce si tyto případné situace pojistil a celou trasu Jordánskem nás bude doprovázet dvojice zdejších mužů zákona.

Po skončení opravy se kolona vydává na cestu do táhlého kopce, aby z hlavního jordánského města Ammánu vystoupala do nadmořské výšky 760 metrů nad mořem. Motory keraxů o výkonu 450 koní si s náročným stoupáním poradily bez problémů, stejně jako agregáty šerpů.

Opět prudce klesáme a motorové brzdy pracují na plný výkon. Zatáčky a svah dolů pokračují až do údolí řeky Wádí al-Mujib, kde se nachází rozlehlá přehrada a rezervoár vody. Přestože od října do března v Jordánsku trvá zimní období a v určitých oblastech i sezona dešťů, z hladiny přehrady vystupuje na mnoha místech dno. Ptáme se místních, zda je to normální. Odpovídají, že letošní zima byla na srážky velmi bohatá. Jak to tady musí vypadat během průměrného, či dokonce suchého roku?

Stoupáme vzhůru

Před námi se nachází největší stoupání tohoto dne. Na vrcholu ukazuje navigace 1050 metrů nad mořem a už je lehce po poledni. Průjezd suchou náhorní krajinou občas ozdobenou suchým pouštním keřem přerušuje poznámka řidiče od Renault Trucks: Budeme odbočovat do restaurace. Kdosi pohotově připojuje odlehčenou poznámku: Ta bude určitě pětihvězdičková!

Po necelém kilometru skutečně zamíříme vpravo a na mírně zvýšeném místě zastavujeme. Po restauraci ani památka. Z jedné nástavby keraxu lidé od Renaultu vykládají provizorní stoly a připravují na ně zeleninu, jordánský velmi chutný chléb, kousky masa a na závěr – abychom nezapomněli na kolébku automobilového výrobce – dostáváme příjemně uleželý sýr Ramadan.

V blízkosti našeho hodování se nachází pastýř ovcí. Muž ve středních letech je jako všichni jordánští obyvatelé velmi vstřícný, navíc plynně hovoří anglicky. Ptá se, odkud jsme. Na odpověď z české republiky kroutí hlavou. Při vyslovení Československa se mu však rozzáří oči a hned vyhrkne jméno Havel.

Končíme odpolední hodování a náš pastýř se stádem je již dávno pryč. Na oslu však přijíždí zhruba osmiletý chlapec ženoucí před sebou stádo asi padesáti ovcí. Jeho znalost angličtiny zahrnuje sice jen počítání od jedné do deseti, ale rovněž překypuje srdečností. U něj se však objevuje i značná touha po bakšiši.

Nocování v kempu

Celodenní trasa převážně po silnicích končí v kempu asi patnáct kilometrů před věhlasným městem Petra. Vyjímáme hlavní zavazadla z jednoho z keraxů a vítá nás Luxusy Camp King Aretas IV. Automobily zůstávají na velkém parkovišti před kempem. Spotřeba se během jízdy pohybovala kolem pětatřiceti litrů.

Pod pojmem luxusní kemp pak nacházíme stany se dvěma lůžky, lampičkou a ratanovou skříňkou. Ke shromáždění více lidí slouží velký polootevřený stan a jídelnu tvoří zakrytý prostor u velké jeskyně. Ta představuje místnost pro nabízené pokrmy. Vysoko nad kempem hučí elektrocentrála, protože jsme několik kilometrů od nejbližší civilizace.

Petra a Wádí Rum

Vstáváme brzy ráno a po půlhodině jízdy parkujeme již v sedm hodin ráno v Petře. Nacházíme se v blízkosti vchodu do několikakilometrové soutěsky, která v sobě před dvaceti a více stoletími ukrývala jedny z největších pokladů světa. Diamanty a zlatem se to v kaňonu Siq tak hemžilo, že si Římané nenechali toto bohatství ujít a v prvním století za cenu velkých ztrát kaňon dobyli. Za časů největší slávy žilo v Petře kolem padesáti tisíc velmi zámožných obyvatel.

V době karavany Renault Trucks však město vypadá docela jinak. Po silnicích jezdí auta, která jsme vídali v Evropě před třemi pěti desítkami let a z výfuku jednoho osobního vozidla se určitě line více škodlivin, než když kerax jede pod plným plynem. Osobní i nákladní vozový park pochází zejména z Japonska a Koreje. Automobily jsou přes bídný technický stav nádherně lakovány a vyzdobeny podle evropské terminologie mnoha tunerskými prvky. To platí jak pro osobní, tak i nákladní vozidla. Jednoho řidiče stařičké toyoty s valníkem jsme oslovili pochvalou jeho auta. Odpověď byla rychlá a náležitě hrdá: Japanese!

Drsnou pouští

Z Petry se vydáváme na jih po silnici směrem na Aqabu, ale po dvaceti kilometrech odbočujeme vlevo směrem k poušti Wádí Rum. Ještě před vjezdem do písečné pustiny jeden z keraxů nuceně zastavuje. Objevuje se problém s připojováním pohonu přední nápravy a je nutné dolít olej. Hrdlo se však nachází v horní části motorového prostoru, ke kterému se kvůli rámu s rampou pro světlomety nabízí velmi omezený přístup. Mechanik už hledá klíče pro odmontování příčné trubky, když jiný přichází s nápadem pomoci si při dolévání oleje uříznutou částí malé PET láhve. Důvtip vítězí a karavana pokračuje dál do pouště.

Kombinace žlutého písku s vysokými kopci se zvětralou vyvřelou horninou ukazuje, že tato vcelku rovná planina byla původně dnem pramoře, ale v době pohybu kontinentů zde nastalo značné vrásnění. Kvůli tlaku na horniny se na povrch dostala láva. Její pozůstatky tvoří téměř černá hornina kontrastující se žlutým pískem sedimentárního původu.

Jedeme tedy písečným dnem, z něhož vyčnívají ostré tmavé kameny velikosti pěsti až po několikasetmetrové hory. Slunce praží a automobily dostávají pořádně zabrat. Není čas na opatrnou jízdu, protože tímto terénem musíme do setmění ujet více než sto kilometrů.

Po několika hodinách se zdá, že vše proběhne jako po drátkách, když na čelní sklo jednoho ze šerpů začne stříkat voda. Řidič se diví a říká si: „Asi začalo pršet.“ Máme opravdu takové štěstí, že déšť se spustí právě teď, když to bývá v některých oblastech této pouště jednou za sto let?

První vážnější porucha

Voda však pochází z okruhu chlazení motoru. Kvůli neustálým třesům se prodřela hadice. Řidič hledá podle knížky katalogové číslo dílu. To pak předá řidiči keraxu, který slouží jako pojízdný sklad náhradních dílů. Během čtvrthodinky je hadice vyměněná a zbývá pouze pomalu nalít vodu do rozpáleného motoru. Naštěstí fouká jen mírný vítr, přesto se jemný prach dostává do všech koutů vozidel. Karavana pokračuje ve zdolávání horka, písku a kamení.

Svižně k vodě

Zdržení kvůli opravě nás žene dál, takže zástupce Renault Trucks velmi často a rázně opakuje do vysílačky: „Go ahead, go ahead.“

Po další hodině jízdy spatříme v dálce zelené pole. Že by fata morgana? To ne, vody máme dost a vydatně doplňujeme tekutiny. Pravdou zůstává, že se blížíme k pramenům, které tvoří zásobiště vody pro rozlehlé okolí. Čím kratší vzdálenost nás od pramene tvořeného dvacetimetrovou betonovou věží obehnanou ostnatým drátem odděluje, tím více volně ležících vodovodů přejíždíme. V létě se v nich musí voda skoro vařit.

Světla rychle ubývá

Už se stmívá a cesta pískem a kamením se stává čím dál náročnější. Obdivujeme zručnost a cit Jordánců pro písečný povrch. Místní obyvatelé nás provázejí ve starých Nissanech Patrol. Zajetí do hlubšího písku si okamžitě vybírá daň v podobě jízdy na první rychlostní stupeň a pod plným plynem. Motory takto kvílí v nejvyšších otáčkách třeba i půl minuty a vedro spolu s velmi pomalým cestováním dávají rozpáleným dříčům neskutečně zabrat. Již za tmy dojíždíme pod více než sto metrů vysokou kolmou skálu a za světel keraxů a přídavného osvětlení stavíme malé stany. Všichni jsou utahaní a vytřesení, takže po krátké večeři jdeme spát. Při vyhodnocení průměrné denní spotřeby keraxů se nestačíme divit – pouhých šedesát šest litrů na sto kilometrů.

Od pouště k Rudému moři

Vstáváme brzy a po snídani rychle balíme. Chceme se vydat na přibližně 80 km dlouhou cestu pouští a následných dvacet kilometrů po silnici, když se motor jednoho šerpy nechce rozeběhnout. Startér točí klikovou hřídelí, ale ani nezablafá. Pak najednou škyt a agregát naskočí, ale běží hodně nepravidelně. Řidiči od Renault Trucks se převlékají do montérek, otevírají kerax sloužící coby dílna a dávají se do práce. Čas běží a stále žádný výsledek. Spojení s okolním světem je nulové, signál pro mobilní telefon chybí, i když v jiných částech pouště je občas k dispozici.

Jediný kontakt s okolním světem nám připomíná pilot na motorovém rogalu, který si udělal dlouhý výlet a nad karavanou devíti renaultů se zhruba třiceti lidmi vykroužil pěkné kolečko.

V keraxu nachází uplatnění bruska a jiné nářadí. Oprava motoru si žádá více než hodinu. Slunce už notně vystoupalo. V deset hodin motory všech vozidel hučí a opouštíme nádhernou přírodní scenérii písečného moře a z něho vyrostlé kamenné hory.

Nová oprava

Po necelé hodině jízdy se velká kolona opět zastavuje a příčinu tvoří opětovná porucha stejného šerpy. Motor běží nejen nepravidelně, ale má poněkud kovový zvuk. Slunce pálí a kolem vozidla se sejde celé konzilium francouzských mechaniků. Tentokrát jim stačí půlhodinka. Motor naskakuje a je připraven na další kilometry. Vedro, pomalá jízda, jemný písek a obrovský valivý odpor podhuštěných pneumatik vytvářejí pro pohonné jednotky všech automobilů neúměrnou zátěž.

Keraxy však běží bez jediného problému a jejich výdrž trvá až do polední přestávky pod působivým skalním obloukem. Zde se fotografujeme, protože už má následovat souvislá jízda až do Aqaby ležící na břehu moře. Startujeme a během dvou set metrů dostáváme do vysílačky pokyn k zastavení. Po čtvrthodince stání v příjemně klimatizovaném šerpovi se pídíme po příčině. Dostáváme odpověď, že jeden z keraxů má problém s kolem. Nestačíme ani dojít k inkriminovanému vozidlu, když najednou slyšíme pokyn: „Rychle nasedat a jedeme.“ Spěch je naším průvodcem na další cestě, protože během tohoto náročného dne jsme už proti plánu ztratili dvě hodiny. Celkový časový rozvrh však pamatuje na nečekané situace, takže do Aqaby přijíždíme včas. Toto přístavní město je mnohem bohatší než hlavní metropole Jordánska Ammán.

Znalce politických poměrů však bohatství Aqaby nepřekvapí, protože v tomto severovýchodním cípu Rudého moře se rozprostírá nejen velký přístav, ale schází se zde také hranice Jordánska, Izraele a Egypta. Město navíc ekonomicky podporuje Saúdská Arábie. Její hranice sice od přístavu leží třicet kilometrů, ale Arabové mají pronajatý přístup po pevnině do města. Mimochodem si zde postavili jednu z nejmodernějších silnic, které v Jordánsku najdete.

Kam dál?

Je až s podivem, co renaulty vydržely. Třeskuté mrazy v nejsevernějších oblastech Evropy či vedro a sucho jordánské pouště zvládly bez postupných úprav. Dokonce pneumatiky měly původní, pouze olejové náplně se vzhledem k měnícím se okolním teplotám měnily.

Spolu s námi opouštěla automobily také většina lidí z Renaultu. Mířili na letiště a domů. Měli za sebou cestu z Kyjeva až k Rudému moři a denně cestovali přibližně tři sta kilometrů náročnými podmínkami.

Karavana vozidel Renault Trucks se nalodila a pokračuje po Rudém moři až na jeho jih do Džibouty. Odtud čtyři budou keraxy a pět šerpů pokračovat po africkém kontinentě až do Kapského Města. Čekají je rovníková letní vedra, náhorní plošiny v nadmořské výšce kolem 4000 metrů, mokřiny a jiné náročné podmínky. Karavana má po ujetí přibližně třiceti tisíc kilometrů dorazit do svého cíle v červenci. Držíme jí palce.

OZBROJENÉ SLOŽKY JORDÁNSKA

Jordánské království disponuje pěti policejními a čtyřmi vojenskými složkami. Tato rozmanitost je dána přítomností rozličných krajinných oblastí – například pouští a hustě obydlenými městy či přímořskými turistickými centry. Vojenské složky jsou kvůli rozpínavému Izraeli také specifické. A to nejen účelem, ale také uniformami.

JORDÁNSKÝ VOZOVÝ PARK

Na silnicích jsme potkávali osobní hyundaie v taxikářských službách, soukromá vozidla pocházela zejména z Japonska. Místní hromadnou dopravu ovládaly staré autobusy Toyota, přepravu hotelových hostů však zajišťovaly moderní coache nejrůznějších značek. V nákladní dopravě jasně vládla vozidla s třícípou hvězdou na masce, někteří řidiči si vedle centrálně umístěného loga dávali na masku chladiče ještě druhé.