Rozhovor s Adamem Ondrou: Jak řídí nejlepší lezec světa?

Venku lije jako z konve, ale Adam Ondra je na takové podmínky zvyklý. Takže mu nedělá problém vyšplhat jen v džínsech a bundě holými prsty po stěně v našem vydavatelství. A pak se už pod střechou ve své útulné californii zaparkované opodál pustit s Davidem Šprinclem do autařsko-horolezeckého povídání. Jako se jeho přelezy těžkých cest vyznačují lehkostí, podobně snadno vzniklo i toto interview.

Jak se pozná horolezcovo auto? Jde to na první dobrou?

Rozhodně. Třeba tahle california je typická. Protože když si lezec pořizuje vůz, myslí především na to, aby se v něm dalo spát. Takže vítězí právě vany, případně menší sharany či kombíky. A pak ho poznáte podle nepořádku. V autě spíme, jíme i vaříme.

California je sice velká, ale ne extrémně. Proč nemáte karavan?

Protože to už není normální auto, jezdí se s ním jinak. Zato moje se řídí jako úplně běžný vůz. Karavan bych nechtěl. Pokud bych si vybíral znovu, sáhnu po stejném typu. Ať po volkswagenu, nebo třeba mercedesu ve verzi Marco Polo.

Kam všude vozem jezdíte?

Po Evropě kamkoliv. Na sever do Norska, nebo dva tisíce kilometrů na jih Pyrenejí. Říkám, že jde o můj trvalý pětihvězdičkový hotel – jen bez toalety, i když i ta by nakonec mohla v autě být. Jinak nechybí nic: vařič, lednice, dvě postele nahoře, dvě dole. Jde o skvělý kompromis mezi hotelem a stanem. Jsem v lese, a přitom spím luxusně na ustlaném letišti pod střechou.

Španělsko, Norsko – to jsou od nás docela štreky. Absolvujete je i po letech s chutí?

Obecně rád řídím. Auto přináší svobodu. Zastavím, kde chci, pobudu a jedu dál. To se nedá s pevným režimem letadla vůbec srovnávat. V autě cítím ten správný lezecký pocit, že jsem pořád vlastně v přírodě. Navíc si do něj mohu přibalit vrtačku, lana i nádobí.

Proč jezdíte za skalami tak daleko?

Lezení je specifická věc. Nestačí pořád trénovat na umělé stěně a závodit za domem. Každá lezecká cesta je jiná a musím jich objet co nejvíc, jestli mám být dobrý. Navíc mám život takhle nastavený od šesti let. Už tehdy jsem se nemohl dočkat pátku, až skončí škola, my si sedneme jako rodina do auta a hurá na skály!

Takže jste autař od dětství?

To se nedá říct. Ve třech letech mě zajímalo, jak se který model jmenuje. Zanedlouho mě tahle vášeň opustila a další přišla až před osmnáctinami, kdy jsem se mohl vrhnout na řidičák.

Mluvíte o lezeckém pocitu v autě. Co má vlastně lezení a řízení společného?

Nebezpečí, obavy. U obojího má člověk na začátku strach. A časem se to zlepšuje – tím, jak se učí, umí víc předvídat, důvěřuje ve vlastní schopnosti.

U řízení a lezení ale zároveň platí, že nebezpečí číhá vždycky, i když máte zkušenosti.

Kromě lezení v přírodě také závodíte. Jste mistrem světa na obtížnost i v boulderingu, což asi ne každému dost řekne. Můžete to přiblížit? Třeba řidičsky?

Bouldering je lezení na jednom balvanu, když to přeženu. Přirovnáním krátká jízda, třeba ráno pro snídani. Ale i ta se dá stejně jako bouldering udělat

těžká, může se na ní stát nepříjemnost. Ač měří třeba tři kroky. Lézt po skalách se dá navíc více styly. Jednak „onsight“, takříkajíc z placu, kdy cestu neznáte a musíte ji zdolat na první pokus. Jako řízení na úplně nové a neznámé silnici. Opačnou možností je „red point“, kdy máte nepřeberné množství pokusů, dokud se cestu nenaučíte. Například jízdu do práce.

Je z vás cítit, že ač mistr světa, patříte spíš do přírody, k onomu volnému lezení. Jste takový, i co se vozu týče?

Jasně, i v autě jsem volnostylař. Když balím na cestu, starám se jen o to, aby mi nechyběly lžičky, měl jsem s sebou plné plynové bomby a hrnce. Vše ostatní nechávám na servisu. Technicky na autě nic neřeším. Takže při mé frekvenci řízení padesáti tisíc kilometrů za rok mám vůz dílně vlastně pořád.

A zvládl byste opravit něco sám, kdyby na to přišlo?

Kromě výměny pneumatiky asi ne. Což jsem si potvrdil v Norsku, kde se mi auto přepnulo do nouzového režimu, když se seškvařila hadička od fi ltru. Zastavil jsem v servisu, ale tam jako na potvoru fungoval vůz normálně. Jenže za Oslem zase zvadl, takže jsem nakonec dojel v „nouzáku“ až do Česka.

Loni jste jako druhý člověk na světě zdolal volným způsobem pověstnou stěnu Dawn Wall v masivu El Capitan v amerických Yosemitech. Za pouhých osm dní – o jedenáct rychleji, než byl dosavadní rekord. To vypadá na skvěle připravený plán. Děláte si ho i před cestami?

Dělám, ale s lezením to nejde srovnat. Dawn Wall jsem vylezl za osm dní, ale připravoval se na to několik týdnů: teoreticky i potom měsíc přímo na místě. I na cestu si dělám plán, ale klidně ho okamžitě upravím včetně cíle – třeba když vidím, že bude pršet ještě pár dní, změním převis a jedu jinam. Nebo pokud je teplo, zvolím vyšší nadmořskou výšku.

Lezete v Norsku, Itálii, Španělsku, USA, Česku a všude i jezdíte. Lišíme se od ostatních jako šoféři?

Našinci si stěžují, že v Česku řídíme jak prasata, ale tak zlé to rozhodně není. Když to mám srovnat zeměpisně, v Evropě směrem na jih vládne mnohem větší chaos. Na Sicílii už neplatí vůbec žádná pravidla, ani nejzákladnější přednost zprava. V Americe je to úplný opak, leč výhra to taky není. Doprava je tam neefektivní. Asi díky tomu, jak snadno v USA člověk získá řidičák, tak ho pak musí pravidla víc hlídat. Limity jsou zbytečně

nízké, do toho vozy s automaty, takže se ve finále lidé na řízení ani nesoustředí, což je špatně. Nakonec se mi tedy nejlépe cestuje u nás. Jezdí

se tu efektivně. Škoda jen úrovně dálnic, jinak je systém rychlých silnic v Evropě řidičským snem. Alespoň pro mě.

Co mu nesmí chybět v autě

• Základní lezecká výbava: lezečky, maglajz pytlík, tedy sáček s magnéziem, lano, sedák, úvazek a karabiny. „Z auta nic z toho nikdy nevyndávám,“ říká.

• Tempomat. „Skvělý pomocník. Dál už nejsem striktní. Když si ale mohu vybrat, mám raději diesel, manuální převodovku, vyšší světlou výšku a pořádné gumy. Ty jsou důležité jak na autě, tak na lezeckých botách,“ tvrdí.

Adam Ondra

• Začátkem února bude rodákovi z Brna 24 let, přesto je v horolezeckém světě polovinu svého života pojmem: už ve dvanácti se zařadil mezi deset nejlepších světových lezců na obtížnost, deset let vede žebříčky skalních lezců a světová média o něm píšou jako o senzaci sportovního lezení.

• Pro většinu Čechů se stal známým až loni, kdy na sebe upozornil unikátním výstupem na stěnu Dawn Wall v amerických Yosemitech a novináři ho zařadili mezi deset nejlepších Čechů v anketě Sportovec roku 2016.

• Kromě lezení v přírodě se věnuje i tomu závodnímu. Je trojnásobným mistrem světa: v roce 2014 se stal světovým šampionem v lezení na obtížnost i v takzvaném boulderingu, což je lezení bez lana na malých blocích (z anglického balvan). Loni titul na obtížnost obhájil, v boulderingu získal stříbro. Kromě toho třikrát vyhrál Světový pohár.

• Při 185 centimetrech výšky váží jen 68 kilogramů.

• Hovoří anglicky, německy, italsky a španělsky.

• O jeho pouti na vrchol lezení nejtěžších cest vypráví zajímavý film Čarodějův učeň, narážející názvem i na podobu s Harrym Potterem.

• Na rozhovor za námi přijel ve Volkswagenu California. Vůz koupil před čtyřmi roky v Německu s 15.000 kilometry jako skoro nový. Sám už přidal na tachometru dalších 200.000 km.