Rozhovor s Petrem Hubáčkem: Finové jezdí přehnaně opatrně
V Česku strávil několik týdnů, aby se vrátil s národním mužstvem na sever Evropy, kde působil předchozích osm měsíců. Druhým rokem totiž obléká dres finského klubu JYP Jyväskylä, kde získal loni mistrovský titul. Pokud se český tým dostane do čtvrtfinále světového šampionátu, vrátí se třiatřicetiletý hráč do země tisíců jezer v boji o medailové umístění.
V současné době jezdíte Škodou Superb Combi. Podle čeho se rozhodujete o koupi daného vozu?
Nechávám si poradit od lidí, kterým věřím. Také mě zajímá přirozený komfort auta, abych se v něm cítil pohodlně a bezpečně, když do něj poprvé usednu. Těžko to přesněji specifikovat, ale je to pocit, že vozu můžu věřit.
A proč právě tohle kombi?
Řadím se do kategorie řidičů konzumentů, kteří používají automobil výhradně k tomu, aby se přesunuli z bodu A do bodu B. Vůz je pro mě přepravním prostředkem, občas si ho nechám umýt, uklidím interiér, ale to je tak všechno. Do současného auta se vejde celá naše rodina (manželka, devítiletá dcera a tříletý syn) se vším, na co si vzpomeneme.
Sáhnete do vzpomínek na dobu, kdy jste získal řidičák?
To bylo v osmnácti, když jsem přišel hrát do Vítkovic. Instruktor mi tehdy nevěřil, že sedím v autě poprvé. Po patnácti minutách popojíždění na parkovišti, což byly moje první chvíle za volantem, jsme vyrazili do ulic. Matně si vzpomínám, že mi to na začátečníka docela šlo.
Spočítáte auta, kterými jste dosud jezdil?
První byl Volkswagen Golf – samozřejmě na doporučení. Táta mi poradil, abych si ho vzal. Vyzkoušel mi ho a opravdu autíčko řadu let poctivě sloužilo. Z mých vlastních vozů ho následovala octavia, passat a Superb Combi. A když k tomu připočtu auta, která mám jako hráč k dispozici od klubu, kde hraji, došel bych asi k deseti modelům, kterými jsem od roku 1998 jezdil.
Spočítáte kilometry, které strávíte za volantem?
No, to bude minimálně dvacet tisíc jako řidič a pak asi dva tři tisíce v roli spolujezdce. A to nepočítám kilometry, které po Finsku nacestujeme autobusem na ligové zápasy.
Čím jezdíte služebně ve Finsku?
Tam se nosí peugeoty, takže mám k dispozici typ 208 s velkými znaky JYP na obou předních dveřích.
Opravdu je v této zemi třeba dávat si náramný pozor před porušováním dopravních předpisů?
Ve Finsku si nedovolíte překročit povolenou rychlost o více než jeden dva kilometry. Možná je to dáno mentalitou, výchovou nebo disciplínou, ale lidé jsou tam na kázeň zvyklí. A finští policisté jsou náramně přísní.
Máte s tím osobní zkušenosti?
To mám! Ovšem nikdy za rychlost, pokaždé za špatné parkování. Za dva roky hraní ve Finsku jsem platil osmkrát nebo desetkrát pokutu. Jazyk neznám, v klubu používám angličtinu. Občas nevím, co je na finské značce napsáno, a zaparkuji, kde nemám.
Přenesl jste si severskou disciplinovanost i do Čech?
Manželka se po sezoně vracela z Finska domů o něco dříve. Když jsem pak přiletěl já, vyzvedla mě ve Vídni na letišti a cestou domů se doslova ploužila, protože byla zvyklá na klidný finský provoz. Pochopil jsem to za pár dní, když mě čekala cesta z Brna na reprezentační sraz do Prahy. Skoro sto kilometrů mi trvalo, než jsem se adaptoval na český provoz.
Jsou severští řidiči lepší než čeští?
Určitě ne. Když například Čech odbočuje doleva na hlavní, více si věří. Nečeká spoustu času jako Fin, který dokud nemá zprava půl kilometru volno,
do křižovatky nevjede.
Můžete porovnat úroveň řidičů v evropských zemích, kde jste hrál?
V Rusku mám pocit, že musíte být kaskadér, abyste bez úhony přežil tamní provoz, velká města nevyjímaje. Ve Švýcarsku to funguje hodně podobně jako ve Finsku. Tedy maximální ukázněnost a všichni vědí, že předpisy jsou od toho, aby se dodržovaly. Třeba u nás na to moc zvyklí nejsme.
Podle vašeho přístupu k automobilům a zkušenostem ze zahraničí by se dalo říci, že patříte ke klidným řidičům…
Nedělám za volantem žádná gesta, neukazuju na lidi kolem sebe, snad jen občas si ulevím ostřejším slovíčkem. Třeba můj kamarád Zbynďa Irgl má rád v autě svižnější hudbu, protože to sedí jeho způsobu jízdy. Mně naopak vyhovuje spíše muzika pro důchodce, jedu si pianko a nikam nespěchám. Možná je za tím dřívější zkušenost z Ameriky, když mi bylo dvacet. Tehdy jsem tam měl nepříjemnou havárii, při které se naštěstí nikomu nic nestalo. Od té doby si říkám, že slogan „Spěchej pomalu“ má něco do sebe.
Vzpomenete si na tu bouračku?
To se nedá zapomenout. V táhlé pravé zatáčce jsem předjížděl kamion na silnici, která byla kvůli opravě zúžená svodidly. Moje auto se v jednu chvíli ocitlo dost blízko náklaďáku. Tehdejší přítelkyně a nyní už manželka vykřikla. Já se lekl, strhl volant doleva, od svodidel se auto odrazilo ke kamionu a skončili jsme na střeše. Vůz byl sice na odpis, ale naštěstí jsme vylezli bez zranění.
Sednete si v autě jako spolujezdec, nebo musíte stále držet v ruce volant?
Rozhodně nepatřím k těm, kteří si chorobně střeží to, že řídit musí pouze oni. Když jedu já, je to v uvozovkách moje auto. Pokud sedí za volantem někdo jiný, čtu si třeba noviny a řízení mě v danou chvíli vůbec nezajímá.
Petr Hubáček
- Narozen 2. září 1979 v Brně
- Profesionální hokejista, útočník
- Výška 184 cm/váha 90 kg
- Mistr světa (2010), stříbro na MS (2006), bronz na MS (2011)
- Profesionální angažmá: Vítkovice (1998-2000, 2002-2009), Philadelphia Flyers (2001-2002), Bern (2007), Nižněkamsk (2008-2009), Kometa Brno (2009-2011), JYP Jyväskylä (2012-2013), mistr 2012, bronz 2013