Alko kalkulačka
Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Rozhovor s reportérem Jakubem Szántó: Po útoku granátem jsem řídil poslepu

Svět motorů Svět motorů 28. 11. 2020 • 09:11
18
Zobrazit náhledy (18)
Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó Jakub Szántó

Třiačtyřicetiletý Jakub Szántó strávil jako zahraniční zpravodaj na Blízkém východě pět let. O tom, jak mu kvůli bombardování před očima zmizel most, platil tisíce za špatné parkování či si zvykal na svérázné chování izraelských šoférů, se rozpovídal pro Svět motorů.

Rodinný passat nechává doma. Na modřanské nádraží přijíždí na skútru. „Ani nevíte, jak moc mi v Tel Avivu motorka chyběla,“ zdraví nás třiačtyřicetiletý Jakub Szántó, zpravodaj České televize, jenž strávil na Blízkém východě výživných pět let.

Proč jste v Izraeli neměl skútr?

Zdejší prostředí není pro motorky ani skútry komfortní. Kryt v podobě auta byl přece jen příjemnější. Což jsem poznal hned po pár jízdách. Izraelští řidiči jsou specifičtí.

V čem?

Jsou asertivní. Definoval bych je jako takové vážnější Italy. Neustále směřují dopředu, mají trošku klapky na očích. Jdou si na silnicích tvrdě za svým. Na rozdíl od Čechů ale třeba dodržují semafory. Na oranžovou vám nikdo nevystřelí. Ale jakmile zaspíte zelenou, dají vám to pěkně sežrat. Okamžitě vás vytroubí. Obecně troubení dost holdují.

Jak se to projevuje?

Troubení představuje univerzální znamení: bacha, jedu doleva, bacha, jedu doprava, bacha, prostě jedu! A jen na vás je, jestli poznáte kontext. Na druhou stranu v Izraeli absolutně neznají blinkry. Vždycky si musíte domyslet, kam má ten který řidič právě namířeno.

Kde se tedy cítíte za volantem lépe: v Izraeli, nebo v České republice?

Ve výsledku musím přiznat, že u nás. Byť občas v Praze narazím na kašpara, který si libuje v agresivitě. V globálu jsme ale podstatně ohleduplnější. V Tel Avivu jsem musel být pořád ve střehu. Nicméně mi moc chybí úroveň jejich silnic. Tvrdím, že když má naše dálnice D1 hodně divoké sny, tak se jí zdá, že je poslední okreska v Izraeli. K tomu ta rychlost budování infrastruktury je opravdu obrovská.

Svět motorů 48/2020 Svět motorů 48/2020

Musel jste během pěti let řešit nějakou krizovou situaci, v níž hrálo hlavní roli auto?

Asi nejsilnější zážitek byl, když jsme museli řídit poslepu.

Prosím?

V palestinském Rámaláhu jsme byli na demonstraci, která se zvrtla. Dva metry za námi spadl granát se slzným plynem, k němuž ještě přimíchávají nervový plyn. Začalo to syčet a zničehonic zaplavil okolí bílý dým. Na kolegu kameramana říkám – „honem, mizíme“. Než jsem to dokončil – pic a už jsem ležel na čtyřech. Slintal jsem, dusil se. Vážně svinstvo. Dva kluci nám naštěstí polili něčím obličej. Jak jsme později zjistili, byla to kola, která prý v těchto případech pomáhá. Donesli nás do auta a my upalovali pryč. Pálilo mě každé nadechnutí, byli jsme poslintaní, posmrkaní a oblepení. Neviděl jsem z auta skoro nic. Ale přežili jsme.

Hrozilo vám pak ještě nějaké podobné nebezpečí?

Znovu v Palestině. Zprvu nepříjemná událost, která nakonec dopadla dobře. Zrovna bylo po teroristickém útoku, kdy jeden Palestinec pobodal několik Izraelců. Útočníka pak zastřelili. Situace na Západním břehu Jordánu se tak rozjitřila. V tu dobu jsme projížděli jednou vesničkou, kde naštvaná parta kluků házela po náklaďáku šutry. Instinktivně jsem stáhnul okýnko a dotázal se nejstaršího z těch grázlíků: „Ty jsi šéf téhle skupiny? Potřebuju, abyste na nás žádné kameny neházeli.“ On měl pocit důležitosti, že byl pověřen mezinárodním tiskem. Zavolal k nám další členy bandy a ti se zeptali, jestli jsem Žid. Podařilo se mi vysvětlit, že jsem český novinář. Čili služební Hyundai i30 nebyl obouchaný jak švestky.

Takže i za hranicemi Svaté země jste využívali služební vozy?

Ne, tam jsme si je půjčovali. Například v Iráku jsme jezdili zásadně třicet let starou vymlácenou toyotou, taxíkem s šoférem Ibrahimem. Vzpomínám, jak jsme mu v Mosulu v den bitev připevňovali nárazník. V jižním Jemenu nám před očima kvůli saúdskému bombardování zmizel most. Objížděli jsme to kolem skály. V ten moment jste přesvědčeni, že to ta auta nemůžou dát. Jenže dají. Musí!

Dostával jste na Blízkém východě za něco pokuty?

Imrvére. Hlavně Tel Aviv považuju za parkovací peklo. Tam pokuty nevybírají policajti, ale radnice má svoje lidi, kteří jsou nekompromisní, a ty sankce jsou v porovnání s Českem až čtyřnásobné! Chcete jen vyhodit dítě u školy, a stejně přijde trouba a sází tam jeden papírek za druhým. Mimochodem po našem rozhovoru jedu na policii podat vysvětlení, proč jsem parkoval na soukromém pozemku ČT. Takže mě to pronásleduje pořád.

Jaká motoristická vzpomínka se vám vybaví jako úplně první?

Asi jak jsme s rodinou jezdili žigulíkem na chatu na Slapy. Statný děda za volantem, vedle něj babička, majíc na klíně kočku. Vzadu byla moje máma, na níž jsem dřepěl já, uprostřed měla místo jedna teta, která měla na sobě psa, a vedle ní ještě druhá teda, jíž seděl na klíně bratranec. Když jsme frčeli kolem Zbraslavi, děda zavelel: „Kluci, bacha, policajti, skloňte se!“

video

Kdy jste si udělal řidičák?

Hned v osmnácti a pak se mi na něj dlouho prášilo. První auto jsem si pořídil až ve čtyřiadvaceti. Ovšem stálo za to. Začínal jsem v superstarém sedmičkovém bavoráku, který jsem zdědil po tátovi. Žral tolik, že jsem věčně neměl na naftu.

I proto jste se pak ohlížel více po jednostopých vozidlech?

Po pár letech to přišlo přirozeně. A nakonec to vyvrcholilo nákupem tohoto modelu Aprilia SR Max, který má robustní posez, hezky jede. Vážně si nemůžu stěžovat.

Zápasíte s nějakým zlozvykem za řídítky?

Sem tam jezdím mezi auty. Taky si nekupujete skútr, abyste stál ve frontě. Cpu se, kam můžu – samozřejmě s mírou. Dřív mi v Praze dělali v zácpách naschvály řidiči aut, nyní se ta situace otáčí.

Kterým směrem?

Nemůžu se zbavit pocitu, že víc pitomců potkávám mezi jednostopými kolegy. Přičítám to tomu, že se vyrojilo příliš moc elektrických skútrů, na kterých lidé nerespektují základní pravidla. Platí to například pro ty sdílené, na něž si sedne v podstatě každý. Ovšem že si dá na hlavu přilbu, rozhodně neznamená, že je z něj motorkář!

Teď jste se docela rozohnil. Nadáváte při šoférování?

Samozřejmě! Žena by vám to potvrdila.

A jí do řízení mluvíte?

Ne. My jsme takoví, že kdybychom si nedávali pozor, budeme si povídat úplně do všeho. Což plyne z naší temperamentní nátury. Když někam jedeme, bavíme se normálně, hodnocení řidičských schopností se ale vyhýbáme. Stejně tak naše děti pochopily, že se rodičům do jízdy nekecá.

Nebál jste se zpočátku vozit své syny po Tel Avivu?

Provoz je tam divočejší. Chci však zdůraznit, že Izrael není válečná země. Takže jsme jezdili úplně normálně, klidně se staženými okýnky.

Ani služební auto nemělo žádnou speciální ochranu?

Nejsme americká CNN ani BBC, jejíž novináři mají opancéřovaná auta. My jezdili „jen“ v neprůstřelné vestě.

Rychlé otázky

Automat, nebo manuál?

Automat! Na Blízkém východě jednoznačně dominuje. V půjčovnách si za manuál dokonce připlatíte.

Jakou největší rychlostí jsem jel?

190 km/h jako malý s tátovým německým kamarádem: takovým magorem. Bylo to na motorce. 

Umím si vyměnit píchlou pneumatiku?

Ano. Zde musím pochválit svou ženu, která si sama dokáže vyměnit kolo. 

Co jsem řídil v osmnácti?

Auto jsem v té době neměl. Kamarád mi půjčoval golf, se kterým jsme obráželi jako správní puberťáci venkovské diskotéky.

Jakub Szántó

  • Český novinář, který aktuálně působí jako reportér zahraniční redakce v České televizi, se narodil 11. března 1977 v Praze. 
  • Po absolvování gymnázia vystudoval moderní dějiny na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze s titulem PhDr. 
  • V letech 1999 až 2006 pracoval v zahraničním zpravodajství televize Nova – nakonec jako její vedoucí a také editor Televizních novin.
  • V České televizi pracuje od roku 2006, kde mimo jiné zastával pozici zástupce vedoucího zahraniční redakce a editora pořadu Události. 
  • Od července 2013 do roku 2018 byl stálým zahraničním zpravodajem České televize pro Blízký východ. S rodinou žil v Tel Avivu. 
  • Dlouhodobě se zaměřuje na region Blízkého východu a Afriky. V minulosti zpravodajsky pokrýval rovněž čečenskou válku, gruzínsko-ruskou válku či ukrajinskou krizi, jež začala v listopadu 2013. 
  • Mezi lety 2003 a 2016 pravidelně přispíval do týdeníku Reflex. 
  • V roce 2017 získal Cenu Ferdinanda Peroutky. 
  • Za svou knihu válečných zápisků „Za oponou války“ obdržel cenu čtenářů v literární soutěži Magnesia litera. 
  • Je ženatý. S manželkou Lenkou mají dva syny.

Související články

Témata

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerátZobrazit nabídku
Články odjinud