Rozhovor se skupinou Elán: Řídíme s elánem!

18. 10. 2014 • 14:57

Rozhovor se skupinou Elán: Řídíme s elánem!

Slovenská skupina Elán umí dělat nejen skvělou muziku, ale i parádně pobavit. Přesvědčili jsme se o tom při opravdu bezprostředním povídání s příchutí benzinu.

Náš premiérový rozhovor se zahraniční hudební kapelou přináší hned na začátek příjemné překvapení. „Na Svět motorů si dobře pamatuji.“ „Já taky, dokonce jsem ho kdysi měl předplacený!“ usmívají se při pohledu na naše trička Vašo Patejdl a Jano Baláž. Spolu s nimi nás vítá i Jožo Ráž, třetí ze zakládajících a zároveň dodnes působících členů

kapely.

Prosluli jste hudbou, motorkami. Na jakém místě jsou ve vašem žebříčku auta?

Jožo Ráž: Pro mě je auto obývák, protože v něm v podstatě žiju už čtyřicet let. Vystřídal jsem jich moc. Velká, malá, drahé sporťáky… Taky jsem v nich platil mastné pokuty. Ale teď jsem už kliďas. Jezdím dieselovou vitarou a je mi fajn. Řízení je dobrá věc a baví mě pořád.

Jano Baláž: Já jsem patnáct roků jezdil závody, byl jsem mistrem Československa ve fiestách a potom šampionem Slovenska ve třídě 2000 cm³. Za celý život jsem najezdil kolem tří milionů kilometrů bez nehody. K autům mám silný vztah.

Jožo: Ale tak se tolik nechlub! I já v autech vyjezdil titul 1600 cm³.

Vašo Patejdl: Já jsem nezávodil, auto jsem vždy používal jako dopravní prostředek z místa A do místa B. Ročně zdolám padesát tisíc kilometrů, i více. Snažím se vždycky jezdit tak, abych do toho místa B přijel.

Vzpomenete si na své první auto?

Jožo: Měl jsem Škodu 1000 MB, kterou jsme převrtali na jedenáctistovku a vylepšili ji tak, až se zadřela.

Jano: V osmnácti jsem koupil od policajtů za šest tisíc korun starý vyřazený moskvič, měl ještě šaltpáku u volantu. Byla v něm sklápěcí sedadla, takže sloužil jako výborná postel. A taky se mi zadřel. Zapomněli jsme tam totiž nalít provozní kapaliny po generálce, kterou jsme si udělali na ulici. To dneska už nejde.

Vašo: Začínal jsem na otcově Škodě 105, kterou vystřídal žigulík kombi. Ten toho přežil opravdu hodně.

Co se mu stalo?

Vašo: Když jsme se vraceli z jednoho koncertu, skončili jsme na střeše. Ale naštěstí to dopadlo dobře. Auto se jako zmačkaná konzerva zase postavilo na všechna čtyři a dojeli jsme domů. Taky mi jednoho dne shořelo před hotelem.

Cože?

Vašo: Chtěli jsme mít v autě hifi a používali na to různá napájecí zařízení ze zapalovačů. Náš kamarád Jano Došek mi udělal takový odpor, aby z těch dvanácti voltů bylo devět, což ten pioneer vyžadoval. Jenže jednou v létě jsem ho zapomněl vytáhnout a odpor se tak rozžhavil, že zapálil mapy v kastlíku. A nakonec chytlo skoro celé auto.

Předpokládáme, že tehdy už opravdu dojezdilo…

Vašo: Vůbec ne! Naštěstí jsme si toho všimli včas, vykopli přední okno a požár uhasili. A opět jsem s tím žigulíkem dojel domů, opravdu vydržel neuvěřitelně mnoho.

A co vozidla z koncertních šňůr?

Vašo: Když jsme si jezdívali o prázdninách zahrát do Švédska, používali jsme různé mikrobusy. První byl barkas, tím jsme absolvovali cestu až nahoru do Luleá a zpátky.

Jožo: A později přišly dvanáctsettrojky. Na jedné jsme dokonce za polárním kruhem vyměnili převodovku…

Vašo: … kterou jsme samozřejmě úplnou náhodou měli s sebou náhradní.

Byla to vaše nejdelší cesta?

Vašo: Po revoluci jsem byl tak odvážný, že jsem si ve Vídni půjčil karavan a připojil si ho za svůj passat, který už byl vyrobený na Slovensku. Projel jsem s ním trasu přes Francii do Španělska a nazpět. Bylo to celkem dobrodružné, na cestě jsme strávili dva měsíce.

Jano: Moje nejdelší cesta vedla z Bratislavy na sever Švédska, asi šestnáct set kilometrů v kuse.

Jožo: Když jsem byl na návštěvě v Americe, koupil jsem si tam auto. Ujel jsem asi tři tisíce kilometrů, což byla moje nejdelší trasa.

Jakou rychlostí jste jeli nejrychleji?

Jano: V Německu jsem vždycky jezdil, co to dá. Nejvíc jsem to hnal dvě stě pětasedmdesát, ale to už dneska nejde, mají tam spoustu omezení. Tehdy jsem řídil pěkně udělané Subaru Impreza.

Jožo: Taky jsem měl několik rychlých vozů: třeba Opel Calibra Turbo 4x4 nebo Subaru Impreza WRX. Autem jsem jel nejrychleji tři sta, na motorce dvě stě šedesát.

Vašo: Mě nikdy nezajímalo, kolik z toho vytáhnu. Jel jsem rychle, když bylo třeba, a naopak pomalu, když jsem nepospíchal. Nemám žádný osobní rekord.

Kdo z vás je nejlepším šoférem??

Vašo: Já to asi nebudu.

Jožo: Já také ne.

Jano: Dobře, soutěž jsem vyhrál já.

Co vás na silnicích nejvíce štve?

Jano: Řidičská neznalost základních věcí – například když se na křižovatce hlavní ulice lehce stáčí doleva a vedlejší odbočuje jakoby rovně. Pokud řidič jede po hlavní, hází blinkr, že odbočuje doleva. A když sjíždí na tu vedlejší, blinkr nedá.

Jožo: Mě taky nejvíc štvou blbí řidiči. Ohrožují život mně a všem ostatním. Myslí si, že jsou pány světa, když mají velké a silné vozy. Prostě lidská blbost je nejhorší.

Vašo: Často jezdím z Prahy na Slovensko po tříproudové dálnici. Pokaždé se naštvu, když všichni jezdí jen v levém a středním pruhu, nikdo neuhne vpravo. Na to bych upozornil policii, ať tam jde vybírat pokuty, ať to nějak řeší. Vznikají pak zácpy jenom proto, že nikdo nejezdí vpravo. Někdy si tu připadám jako v Londýně. A ani jsem se nesnažil.

Co se vám naopak na řízení líbí? Řídíte s elánem?

Vašo: No jasně! Šoférování mě pořád baví. Je to i tak trochu relax, člověk myslí na jiné věci.

Jožo: Když jsem patnáct let jezdil závodně, tak mě to musí bavit. Musí být ale dobrá cesta a hlavně dobré auto ve výborném technickém stavu.

Jano: I já pořád jezdím rád.

Máte hity jako Kaskadér nebo V znamení motoriek. Který váš text považujete za „nej“ ve vztahu k řízení?

Jano: Čakám ťa, láska.

Vašo: A jak se jmenuje ta o těch závodnících…? Nebezpečný náklad!

Máte ještě nějaký motoristický sen?

Jožo: Rád bych se svezl ve formuli. Zajímalo by mě, jak to funguje.

Vašo: Vyhrát Le Mans nebo Dakar.

Jano: Já už žádný motoristický sen nemám.