Rudolf Caracciola získal pro Mercedes-Benz před 75 lety třetí titul mistra Evropy

Pro mnohé fanoušky začíná historie těch pravých automobilových závodů až vypsáním prvního světového šampionátu F1 v roce 1950. Jenže, když pomineme první klání mezi městy, například pojem „Grand Prix“, tedy Velká cena pochází z počátku 20. století. Francouzský městský okruh v Pau jí byl svědkem už před 112 lety! My se však zaměříme na období těsně před druhou světovou válkou, které je považované za zlatou éru závodů na okruzích. A to i přesto, že jim vládly pouhé dvě německé značky: Auto Union a Mercedes-Benz. Málokdo si dnes vzpomene, že existoval i oficiální šampionát jezdců, byť měl pouze evropský statut.

Svou roli v nasazení „stříbrných šípů“ sehrála i nacistická propaganda, ale politiku protentokrát ponechme stranou. Bezesporu nejúspěšnějším evropským jezdcem té doby byl Němec s italskými předky Rudolf Caracciola, tovární pilot trojcípé hvězdy. Celým jménem Otto Wilhelm Rudolf Caracciola během své kariéry závodil i s auty jiných značek. Začínal na vozech dnes zapomenuté firmy Fafnir z Cách, ale záhy přešel k tehdy ještě samostatnému Daimleru. Přátelé mu říkali Rudi, nebo poněmčelou zkráceninou jeho příjmení Caratsch. Za volantem Mercedesu získal i první velký úspěch: vyhrál úvodní ročník Grand Prix Německa 1926 na berlínské dráze Avus. Jezdil také závody sportovních aut, byl vůbec prvním „Neitalem“, který dokázal zvítězit v Mille Miglia (1931) se slavným „bílým slonem“ SSKL. Byť v jeho žilách kolovala zmíněná italská krev, narodil se 30. ledna 1901 v Remagenu a vždy reprezentoval Německo. Když Daimler-Benz ukončil závodní činnost, přešel k Alfě Romeo. Nakonec i kříž a had se však na chvilku oficiálně stáhl, takže mu nezbylo nic jiného, než si založit společný tým s Louisem Chironem. Scuderia CC s modrobílými alfami však dlouhého trvání neměla. Rudi těžce havaroval při jednom z tréninků v Monaku 1933 a z těžkých zranění se dlouho léčil, ani nedoufal, že se vrátí za volant. Navíc jej stihla rodinná tragédie, jeho žena zůstala v Alpách pod lavinou. Šéf závodního týmu Mercedes-Benz Alfred Neubauer mu však jednou přinesl noviny a z nich vypadla smlouva!

Caracciola nakonec podepsal a udělal dobře, čekaly ho hvězdné roky. Získal dva tituly mistra Evropy, nejprve s typem W25 v sezóně 1935, podruhé o dva roky později s monopostem W125. K tomu třetímu, pro změnu za volantem modelu W154 mu pomohla bronzová příčka na Monze 1938. Stal se tedy nakonec nejúspěšnějším závodníkem této éry. Šampionát organizovala AIACR (Association Internationale des Automobile Clubs Reconnus), dnešní FIA se z ní stala až po válce. Caracciola měl na svém kontě triumf ze švýcarského Bremgartenu a dvě druhá místa z Nürburgringu a Remeše. Monza byla čtvrtým a posledním započítávaným podnikem. Vítěz švýcarské GP z 21. srpna 1938 do ní nastupoval jako lídr průběžného pořadí s pětibodovým náskokem.

Rivalové od Auto Unionu už nepředstavovali hrozbu, mohli jej o titul připravit jen kolegové z týmu. Rudi se během závodu potýkal s prasklým výfukem. Vzhledem ke svému umístění vně auta mu nebezpečně ohříval pedály uvnitř. Jezdec vzpomínal: „Pedál plynu mi vypálil díru do podrážky a navzdory azbestovým vložkám v botách se bolest dostala až k noze.“ Volant od něj převzal Manfred von Brauchitsch, který už dříve vypadl. Pravidla tehdy střídání pilotů povolovala, ale body získal jen první z nich, který v závodě začínal. Caracciola se do boje po zdravotní pauze vrátil, ovšem velmi opatrně. „Vlezl jsem zpátky do vozu, ale mohl jsem stisknout žhavý pedál plynu pouze na samém okraji špičkou nohy,“ napsal později ve svých pamětech.

Caracciola tedy dojel v Královském parku třetí za dvěma domácími jezdci: vítězným „létajícím Mantovanem“ Taziem Nuvolarim na Auto Unionu D s motorem vzadu a Giuseppem Farinou (Alfa Romeo Tipo 316). K titulu mu to stačilo, byť na Nuvolariho ztratil tři kola. Bodový systém AIACR byl odlišný od toho dnešního, první v cíli získal jeden bod, další na stupních vítězů pak 2 a 3 body. Další příděly se odvíjely od absolvování vzdálenosti. maximálních osm patřilo tomu, kdo byl přihlášen, ale z nejrůznějších důvodů neodstartoval. Právě osm bodů měl Caracciola i v konečné tabulce, ale ze vzpomínaných čtyř Grand Prix. Kolegové Manfred von Brauchitsch, Hermann Lang a Richard Seaman získali 15, 17, respektive 18 bodů. Trojice Auto Unionu Hans Stuck, Nuvolari a Hermann Paul Müller sdílela pátou příčku, každý z nich vybojoval dvacítku bodíků. Tento triumf učinil z Rudolfa Caraccioly posledního evropského šampióna před vypuknutím druhé světové války. Na jaře 1939 byl při příležitosti 29. mezinárodního autosalonu v Berlíně vyznamenán zlatou medailí za zásluhy o sport. Mistra sezóny 1939 už AIACR nevyhlásila, kvůli zářijovým událostem z toho roku svou činnost ukončila. Šampionem se měl stát H. P. Müller (Auto Union), nacistická motoristická organizace NSKK, respektive nadřízená ONS ale místo něj jmenovala Hermanna Langa od Mercedesu, který byl v oficiální tabulce až druhý...

Caracciola získal za Mercedes celkem pět titulů evropského šampiona. Dva zbylé mu náležely v závodech do vrchu. Ty byly začátkem třicátých let minulého věku možná ještě populárnější než Velké ceny. Jezdec triumfoval v letech 1930 a 1931 ve sportovní kategorii s Mercedesy SSK, respektive lehčím SSKL. Abychom byli úplní, patřilo mu i prvenství v sezóně 1932 mezi závodními auty, ale to už s Alfou Romeo. Závodil také po válce, dokonce opět na vozech trojcípé hvězdy. Po dalších dvou vážných nehodách ale pověsil přilbu definitivně na hřebík.

Nezapomínejme na to, že je stále světovým rekordmanem na běžné silnici. Jeho 432,7 km/h dosažených se speciálně upraveným Mercedesem W125 28. ledna 1938 na dálnici Frankfurt-Darmstadt dosud nikdo nepřekonal! Totéž platí o nejvyšších vavřínech z automobilové Velké ceny Německa. Na nejvyšším stupni stanul doma celkem šestkrát, zatímco Michael Schumacher pouze čtyřikrát... Od skonu slavného německého jezdce v důsledku cirhózy jater navíc uplyne letos 28. září čtyřiapadesát let.

Mercedes-Benz W 125 byl před 75 lety rychlejší než Bugatti Veyron dnes