Talbot-Matra Murena (1980-1984): Třímístná derniéra
Sportovní kupé Murena se stalo nástupcem Bagheery. Stejně jako poslední vozy tohoto typu, i novinka nesla dvě značky: Talbot a Matra. Vzhledem k převzetí evropské větve amerického Chrysleru koncernem PSA a vzkříšení Talbotu nebylo divu, Bagheera těžila ještě ze spolupráce strojírenské skupiny Matra se Simcou, která se týkala i formule 1. Myšlenka na následníka, která se zrodila v hlavě technického ředitele Philippa Guédona, ovšem nezůstala jen na papíře. Po řadě maket přišel na svět funkční prototyp P-551, vývoj probíhal přímo u Matry. Další kusy se testovaly na dráze v Mortefontaine, v Maroku i Laponsku.
Dravá ryba pro tři
Debutu nezabránila ani změna vlastníka. Finální verze se poprvé představila na autosalonu v Paříži 29. září 1980. Jméno si vypůjčila od dravé hadovité ryby. Po své předchůdkyni zdědila Murena originální uspořádání třímístného interiéru se sedadly v jedné řadě, ale měla všechna samostatná, nikoli konfiguraci 2+1. Prostřední se navíc dalo sklopit, když se nepoužívalo a sloužilo jako komfortní loketní opěrka.
Stále sklolaminátová karoserie dostala ostřejší příď, která snížila součinitel odporu vzduchu na 0,328. Nechyběla výklopná světla. Vnější tvary navrhl řecký průmyslový designér Antonis Volanis, u předchozího modelu tomu ostatně nebylo jinak. Auta byla velmi kompaktní, jen 4070 mm dlouhá, 1752 mm široká a 1220 mm nízká. Záď se nedala vyklopit celá, pouze samostatně zadní okno. Tuhle vychytávku známe spíše z pozdějších MPV než ze sporťáků, ale ty vyznávaly obě možnosti, tedy i otevření celých lichých dveří. Přední směrovky a potkávací reflektory daroval Renault 12.
Zinek
Zadní zavazadelník o objemu 320 l se nacházel pod krytem za motorem, maličký byl i vpředu. Podvozek disponoval rozvorem 2435 mm. Zbavil se extrémní náchylnosti k rzi, byl kompletně žárově pozinkovaný. Přední lichoběžníkové zavěšení s horními a spodními rameny tvaru písmene A a podélnými torzními tyčemi pocházelo ze starších vozů Simca/Talbot. Zadní s podélnými vlečenými rameny vyznávalo modernější vinuté pružiny, Bagheera je ještě neměla. Teleskopické tlumiče a příčné stabilizátory bychom našli vpředu i vzadu, stejně jako kotoučové brzdy s průměrem 234 mm. Z koncernového čtyřmetrovéhoo kompaktu Horizon bylo převzato hřebenové řízení.
Rovnou v září 1980 naběhla i sériová výroba, přímo u Matry v Romorantin-Lanthenay ve střední Francii (department Loir-et-Cher). Továrnu opouštěla výhradně auta s volantem vlevo, konverze vznikaly později mimo ni...
Koncernové motory
Koncernový čtyřválec Simca Poissy OHV s objemem 1592 cm3 dával jen 66 kW v 5600 otáčkách. Murena jej měla za sedadly posádky, tedy uprostřed a napříč, nikoli vpředu jako jeho dárci, hlavně Talbot Solara. Ve vývojové fázi byla tato verze označena jako projekt M551. Vozy dosahovaly 182 km/h a disciplínu 0-100 km/h zvládly během 11,8 s. Standardní třináctipalcová kola mohly doplnit příplatkové „čtrnáctky“, za peníze navíc byla i elektrická okna. Nabízelo se celkem deset barev: metalické zastupovaly platinová, korálová a skořicová, dále byly k dispozici, bílá, zelená, bordó, červená, titanová šedá, žlutá a modrá.
V únoru 1981 přibyl větší čtyřválec Simca Type 180 OHC objemu 2165 cm3 s výkonem 86 kW/5800 min-1. Poháněl třeba i Talbot Tagora. Předprodukční kusy trpěly nedostatkem tuhosti zadní části šasi, potvrdily to novinářské testy v listopadu 1980 v soutěsce Verdon i další v lednu 1981 v marocké poušti. Problém se vyřešil montáží tyčové vzpěry přišroubované pod vozem. Dvoulitr z motorárny v Douvrinu si nechal Renault pro Fuego, u PSA tedy museli sáhnout do vlastního portfolia... Tehdy se také Murena začala konečně oficiálně prodávat.
Pětikvalt
Dražší model kromě větších disků z lehkých slitin a standardních oken ,„na čudlíky“, nabídl i centrální zamykání, středovou konzolu a kožené čalounění místo tvídového. Kupé s tímto motorem (projekt M552) jezdilo až 197 km/h a z klidu na stovku zrychlovalo za 9,3 s. Slušné výkony si vyžádaly instalaci větších kotoučových brzd (261mm) dozadu, jednopístkové třmeny musely stačit i nadále. Do nádrže se vešlo vždy 53 l benzinu. Nejvýkonnější varianty přitom spálily od 7 do 14 litrů benzinu, šestnáctistovky žádaly od šesti do 10,5 l a původní 2,2 l zhruba mezi sedmi a dvanácti. Vždy záleželo na stylu jízdy.
Mureny vážily na dnešní dobu opravdu muších 930-1100 kg, i když ve srovnání s předchůdkyněmi přibraly. Prostě sporťák, i když nepřekypoval koňmi, oproti Bagheeře však nedostatkem síly rozhodně netrpěl. Obě verze používaly už pětistupňovou manuální převodovku, navíc odvozenou od Citroënu CX, což byla oproti další změna, dřívější kupé tuto možnost nemělo, pouze tehdy již archaické čtyři rychlosti. Šestnáctistovka dávala 132 N.m v 3200 otáčkách, 2,2litr 181 N.m ještě o 200 obrátek níže.
Esko a konec
V srpnu 1982 se rozloučily základní čtyřválce, bylo jich vyrobeno celkem 5.640 kusů. V červenci 1983 následovaly větší a výkonnější, ty na konto připsaly jen 4.560 aut. Od té doby vznikala už jen nadupaná Murena 2.2 S se 104 kW (142 k)/6000 min-1. Balíček „Préparation 142“, se dal koupit již dříve, od roku 1982, zájemcům jej nainstalovali dealeři značky. Vyššího výkonu konstruktéři dosáhli instalací dvou dvojitých karburátorů Solex místo jediného spádového (1,6litry měly Weber) a ostřejší vačky. Převodné ústrojí se staralo tentokrát o přenos 187 N.m/3800 min-1. přes hydraulickou suchou spojku, pochopitelně stále pouze dozadu. Tovární ,„eska“, měla také o něco dokonalejší aerodynamiku díky nástavcům bočních prahů a černému plastovému spoileru na zádi. Jsou ze všech sériových verzí nejvzácnější, zrodilo se jich pouhých 480.
Do ledna 1984 bylo vyrobeno celkem jen 10.680 kusů, zatímco předchozích Bagheer vzniklo skoro padesát tisíc. Původní odhad, který byl poloviční, se naplnit nepodařilo. Matra chystala spuštění produkce Renaultu Espace první generace, smlouva s PSA, který v ní navíc vlastnil 45% podíl, skončila a druhá velká francouzská automobilka samozřejmě nechtěla, aby stejná továrna měla v portfoliu i konkurenta jejich Alpine A310 a chystané řady V6/GTA. Proto Murena musela tak rychle zmizet ze scény.
Mrštný historik
Dnes je poměrně vzácným úkazem, nicméně se dá koupit. Nejlevnější kusy v pojízdném stavu stojí 3,5 tisíce eur (94 tisíc korun), skutečně špičkové však až 20 tisíc, tedy 537 tisíc v naší měně. Agregáty vynikají slušnou mechanickou spolehlivostí, vzhledem ke koncepci je k nim samozřejmě složitý přístup. Auto i po více než třiceti letech vypadá zatraceně dobře, linky příliš nezestárly. Elegantní a štíhlé proporce se líbí. Koroze napadá ve větší míře pouze zadní šikmá ramena.
Na klikatých okreskách si s ním ale i současný majitel užije. Základní motor vypadal slabý pouze na papíře, o těch větších pak nemluvě... Podvozek by však snesl i mnohem výkonnější jednotky. Řízení dokázalo méně zkušenému řidiči odpouštět i chyby. Pohodlí na palubě je slušné, kvalitu plastů v 80. letech ve Francii nikdo moc neřešil a na ně přece matra nejezdí, no ne?
Prototypy a závodní verze
Murena se dočkala mnoha prototypů, experimentů a závodních podob. Motor 2,2 l dostal už v jedenaosmdesátém čtyřventilovou hlavu, nabídl půvabných 134 kW/6000 min-1. a 212 N.m. Verze 4S („quatre soupapes“ = čtyři ventily) měla rozšířenou karoserii s vytaženými blatníky a byla patřičně ospoilerovaná. Uměla také až 230 km/h, produkce se ovšem nedočkala, náklady na ni by byly příliš vysoké. Vznikly dva kusy, žluto-černý a modro-zelený jako pocta Henrimu Pescarolovi.
Jiný exemplář dostal šílený třílitr MS81 z formule 1, vidlicový dvanáctiválec s 375 kW byl umístěn v modifikovaném šasi podélně. Ne všechny vozy měly pouze zadní pohon. Existovaly i závodní specifikace 4WD skupiny 4 s motory, které připravila ještě divize Chrysleru ROC (Racing Organisation Course). Společnost Politecnic z Grenoblu ve spolupráci s Jean-Pierrem Beltoisem nachystala pro tutéž grupu kity a prodejní upravenou modifikaci s motorem 2,2 l/137 kW.
Za volanty závodních vozů skupiny 5 z těchto dílen sedali třeba Jean-Perre Jaussaud, Johnny Servoz-Gavin, Jean-Claude Andruet, tedy piloti se zkušenostmi z F1, cestovních aut i rallye. Jezdili rallyekros i závody do vrchu, na lokální úrovni poměrně úspěšně, vybojovali několik titulů. Beltoise, který dělal Mureně i reklamu, startoval se spolujezdkyní, zpěvačkou Véronique Jannot alias Bebel, v Rallye Monte Carlo 1981, ale brzy odpadli. Philippe Wambergue s kaskadérem Rémym Julliennem absolvovali ročník 1982.
Saier versus BMW
Karosárna Chapron představila v Paříži 1982 Murenu s odnímatelným střešním panelem nazvanou Chimère. Rámy dveří jí zůstaly, šlo o „targu“ (toto označení má však registrované Porsche). Tuningu se věnovali francouzský Bouhier a německý Gutmann. Z jiného soudku byl počin taktéž západoněmeckého Saieru. Ten si troufl malý sporťák převléknout do podoby BMW M1. Na tvarech bočních oken nicméně bylo jasně vidět, odkud vane vítr a že to není originál. Mnichovská automobilka si tohle samozřejmě nenechala líbit a následný soud vyhrála...
Foto:: Auto World Press, propagační materiály Talbot-Matra