TEST Honda Accord – první jízdní dojmy

V uších mi zní jadrný zvuk motoru, pravá ruka si vyzkoušela řazení s přesností hodinových strojků během poslední minuty už asi tisíckrát a přestože si toho (na rakouské poměry) bezpochyby šíleného řidiče budou tamní účastníci silničního provozu pamatovat ještě dlouho, podvozek stále odmítá v zatáčkách kapitulovat. Ano, vážení, řeč je tady o jinak noblesním a kultivovaném sedanu střední třídy, říkají mu Accord.

Připomínat, že většina generací modelu Accord patřila k tomu nejsportovnějšímu, co se dalo ve střední třídě pořídit, je asi nošením sov do Atén. Ovšem Accord už dává minimálně jednu generaci najevo, že by rád nálepku „Sport“ vyměnil za mnohem prestižnější visačku „Premium“. Sedmá generace Accordu se některými vlastnostmi s elitou střední třídy měřit mohla, v jiných ale zaostávala. Otázkou tedy je – posunul se právě přicházející model ještě výš?

Posaďte se

Můžete se mnou nesouhlasit, ale design značky Honda má v posledních pár letech něco do sebe, a to zdaleka nemluvím jen o kontroverzním Civicu. A když stojím tváří v tvář novému Accordu, ať už ve verzi sedan nebo Tourer, působí na mě souhra jednoduchých linií a pečlivě propracovaných detailů mnohem intenzivněji, než tomu bylo na fotografiích. A nejinak je tomu v interiéru, jenž je bezpochyby (Alfisté prominou) tím nejsportovnějším v současné střední třídě. Kožená sedadla mají výtečné boční vedení, svisle umístěný tříramenný volant tloušťkou věnce atakuje revír trojkového BMW, na vyvýšeném místě posazená řadicí páka padne do ruky jako ulitá a posaz samotný je až nečekaně nízký. Ovšem je tu i ten druhý aspekt prémiovosti – luxus. Měkké, sluneční paprsky důsledně požírající materiály doplňuje kožené čalounění a decentní plastové dekory v champagne odstínu a ten otřesný klíček společný všem Hondám od Civicu po Legend a S2000 konečně nahradil sklápěcí. Dveře se zavírají a otevírají se sametovým zvukem a snad jen vnitřní klika dveří mohla být kovová, tenhle materiál ale nenajdete bohužel ani v Legendu… Ovladače, kterých je na středovém panelu pro někoho možná až moc, mají brilantní chod a v optitronově podsvícené kapličce nacházím „budíky“ s plovoucími ručičkami ve stylu Mercedesu. Přestože palubní deska řidiče a spolujezdce důsledně obklopuje, rozhodně nemám uvnitř stísněný pocit. A ramenem nenarážím do B sloupku jako u třídy C nebo řady 3. Vzadu se toho, co se nabídky prostoru týče, mnoho nezměnilo. Před koleny ještě trochu zbývá a pro hlavu je ho jen tak tak, ovšem pokud bychom brali Accord skutečně coby prémiový model, rozhodně bude atakovat místa nejvyšší.

Kufr sedanu se chlubí hodnotou 467 l, což má být nejvíc v prémiové třídě, ovšem jeho dno je zprohýbané víc, než fasády Gaudího staveb, působí to na mě spíš dojmem, že konstruktéři tvrdě bojovali o každý litr navíc. V kontrastu s tím je zavazadlový prostor Toureru naopak uklizený až příliš – boky jsou zarovnané, dno ploché a jeho objem dává vzpomenout na rýpání do Sportwagonů Alfa 156 a 159, objem 395 (podle jiných zdrojů 406) je i na prémiový segment zoufale málo, a to Honda zrušila dojezdovou rezervu a nahradila ji lepicí sadou! A ani schránka pod podlahou o objemu 53 l dojem příliš nezlepšuje.

Opět tři motory. Prozatím?

Accord přichází na trh prakticky se stejnou paletou motorů jako jeho předchůdce. Základem nabídky je 115kW dvoulitrový benzinový čtyřválec, jehož alternativa má objem 2,4 l a výkon 148 kW. Pro naftomily je tu pak turbodiesel o objemu 2,2 l/110 kW. To není zrovna nabídka hodná prémiového modelu, kde je nějaký šestiválec nebo výkonný diesel? To ale neznamená, že by uvedené pohonné jednotky nestály za řeč, mluvíme přece o Hondě. Dvoulitr s rozvodem DOHC prostor pod kapotou uvolnil SOHCčku, které má o něco horší papírové dynamické parametry, ovšem v praxi jsem to nijak nepociťoval, takhle svižnou základní motorizaci byste ve střední třídě pohledali. Příbuznost s motorem 1.8 i-VTEC z Civicu prozradí pohled na palubní počítač – spotřeba těsně pod devítilitrovou hranicí na zahraniční prezentaci, kde se často využívá potenciál aut (a místy i řidičů), je velmi slibná. A už jsem se zmínil o jeho zajímavém zvuku ve vysokých otáčkách? Když píši zajímavém, rozhodně nechci říci, že je hlučný. Odtlumení interiéru je totiž dalším trumfem japonského vozu bez ohledu na typ karoserie. Což o to, aerodynamiku i odizolování motoru měla znamenitá už sedmá generace, ale novinka vše ještě vylepšuje a ještě k tomu přidává velmi dobrou izolaci hluku od kol. V kabině je tedy ticho, jaké bych čekal spíš ve vyšší střední třídě, o to zajímavější ale je, jak nevtíravě a přitom příjemně se dokáže dovnitř dostat zvuk motoru ve vysokých otáčkách. A to platí dvojnásob o dvěstěkoňové dvačtyřce DOHC i-VTEC. Do 4500 otáček o něm akusticky vůbec nevíte, ovšem od 5000 ot/min by zvýšil hladinu adrenalinu i Terminátorovi, tím spíš, že čtyřválec jde ochotně do otáček a propůjčuje Accordu hodně příjemnou dynamiku. Za zmínku přitom stojí, že omezovač zasahuje až za hranicí 7300 otáček. Ale i v nízkých a středních otáčkách je příjemně pružný a určitě dynamičtější, než by se dalo očekávat. Také spotřeba 10,5 l naznačuje, že vám ani tento poměrně sportovní motor bankovní konto nezruinuje.

Sportovní charakteristice motorů sekunduje šestistupňová manuální převodovka, která nejen že má tradičně krátké a přesné dráhy, ale může se navíc chlubit i velmi hladkým chodem i při překonávání neutrálu, což umožňuje velmi rychlou změnu rychlostních stupňů. Toho lze využít i u verze s novým turbodieselem i-DTEC s piezovstřikovači, přestože ten intenzivní spolupráci s „fofrklackem“ nevyžaduje. V kabině zaznamenávám o něco lepší odhlučnění než dosud, odstranění pískání turbodmychadla, ale také změnu zvuku, jenž je nyní méně klapavý. Na rozdíl od benzinových variant na mě ale tato jednotka působila poněkud mdlejším dojmem, než její předchůdkyně v minulé generaci. Spolupracuje sice už od 1600 otáček a má opět sametový nárůst dynamiky, ale působil těžkopádněji. Sedm a půl litru na palubním počítači je také dobrá hodnota, ale zatímco u minulé generace jsem považoval variantu s dieselem za nejlepší volbu, u osmičky je mým jasným favoritem benzinová dva-čtyřka. Minimálně do chvíle, než Honda napřesrok představí i-DTEC s výkonem 180 koní…

Sportovní svezení

Jestli mě na minulé generaci Accordu něco opravdu vadilo, byly to náklony karoserie v zatáčkách a čas od času se objevující rázy, oznamující do kabiny, že povrch vozovky není úplně košer. Ovšem ani v tomto ohledu si má rýpavá nátura nemůže na novince smlsnout. Je sice pravda, že Rakušané mají znamenitou kvalitu silnic, ovšem pár děr a spár se cestou přece jen našlo. Ty Accord „spolknul“ s noblesou „céčkového“ Mercedesu, zatímco náklony v zatáčkách byly minimální. I díky tomu působí sedan i kombi na silnici velmi jistým dojmem, potěšující je také skutečnost, že neztratil nic z vyhlášené lehkonohosti a ovladatelnosti předchůdce. Vozy s benzinovými motory mají vrozenou nedotáčivost potlačeny na minimum, diesel je trochu těžší na čumák, ale je to cítit méně, než tomu bylo dosud.

Pokud jste čekali, že se Hondě u Accordu povede naladit řízení minimálně stejně dobře jako u Civicu, musím říci ano, i ne. Záleží totiž na tom, zda vaše auto bude mít systém LKAS (Lane Keep Assist System). Jedná se o úžasnou záležitost. Přestože to Japonci neradi slyší, v kombinaci s adaptivním tempomatem na dálnici s dobře namalovanými pruhy vlastně přebírá za řidiče jeho práci. Ne, že byste si mohli hodit nohy na palubku a číst noviny, pokud systém zaznamená, že jste pustili volant, akusticky vám vynadá a vypne se. Pokud ale udržujete s volantem lehký kontakt v podobě nepatrných pohybů, Accord se sám drží uprostřed jízdního pruhu a když jeho jemné pohyby ignorujete, zvukem upozorní na to, že opouštíte jízdní pruh. A v případě, že dojedete nějaké auto, adaptivní tempomat mu přizpůsobí rychlost. Prostě pohoda a hi-tech hodné prémiové třídy. Ovšem daní za něj je poněkud umělohmotný dojem z řízení, které kolem přímého směru postrádá cit a při výraznějších nebo prudkých pohybech cítíte práci serva. V zatáčkách se projev zlepšuje, ale chybí dojem stoprocentní kontroly auta. V tomto ohledu je asi špatnou zprávou, že bude prý LKAS spolu s dalšími technickými lahůdkami součástí standardní výbavy top verze Executive. Pokud tedy budete chtít balík špičkové techniky, budete muset obětovat část sportovního chování auta. Dobrou zprávou ale je, že v nižších verzích LKAS nebude. A co to znamená? Připravte se na perfektně vyvážené řízení reagující stejně ostře a precizně jako u Civicu. Moje volba…

V úvodu jsem si položil řečnickou otázku – je Accord prémiový vůz? Pokud se budeme bavit o kvalitách a vlastnostech auta, na základě dosavadních zkušeností musím říci, že ano. Ovšem bude ještě chvíli trvat, než jej takto začne vnímat nacionalistický evropský trh, tím spíš, že mu chybí pohon zadních kol. Některé klienty prémiového segmentu určitě přesvědčí, ovšem nepůjde o masový odliv od renomovanějších značek, osloví v první řadě opět svou tradiční klientelu, kterou může těšit, že mají subprémiový vůz s prémiovými kvalitami a mainstreamovou cenou.

Poslední věc, kterou byste asi měli vědět, je, že prodej Accordu v ČR začíná 16. června a Tourery by měly dorazit přibližně o měsíc později; ceny zatím nebyly stanoveny.

Pozn.: údaje v závorkách pro manuální převodovku