TEST Land Rover Defender – Proti proudu
Po téměř třech letech od našeho posledního testu se na nejtvrdším off-roadu na trhu nezměnilo zhola nic. Čistě marketingově by to měla být katastrofa, ale příznivci Defendera jásají a nedají na svého nekomfortního kamzíka dopustit. Časy se ovšem mění a když i u Jaguaru koupíte dieselové kombi s odpočtem DPH, má každá neporušená tradice cenu zlata. Defender se se svými tuhými nápravami na hliníkovém rámu zatím drží statečně, takže nezbývalo, než podruhé vstoupit s testem do stejné řeky. Doslova.
Brod přes jarně rozvodněný potok v Orlických horách, půl osmé ráno. Sání vyvedené nad kabinu působí v kombinaci s odhadovanou hloubkou vody směšně, a tak je průjezd na druhý břeh jen otázkou redukované jedničky a opatrného drkotání přes kameny. Pak se jeden uvolní a příď vozu se zaboří do písku na dně tak, že voda obtéká reflektory. Malé prohrábnutí nepomůže a já v duchu děkuji plastovému šnorchlu za těsnost. Fotograf nadává, je totiž uvnitř. Zbývá jediné – pákou redukce trochu doleva a zamknout mezinápravový diferenciál. Zpátečka nepomůže, ale dopředu to horko těžko jde. Pomalu vyjíždíme na břeh a pro vodní fotky raději volíme mělčí místo…
Tak nějak vypadá, když chcete Defendera dostat do úzkých. Stálý pohon 4x4 s osvědčeným přeplňovaným přímovstřikovým naftovým pětiválcem, redukcí a zámkem mezinápravového diferenciálu mají své limity v podstatě jen ve zvolených pneumatikách. Zkusili jsme svahy, bláto, sníh i brody a i když už to vypadalo na křest navijáku, vždycky jsme se nakonec dostali ven. Na silnicích je jedinou podstatnou nevýhodou vozu absence ABS (příplatek nemalých 57.900 Kč), což nutí k větší předvídavosti a opatrnosti. V zimních horách se tak často dostanete do situace, kdy sjetí běžně zasněžené silnice vyžaduje extrémně pomalou jízdu a zákaz práce s brzdou. Naopak na dálnici stačí udržovat rychlost kolem 100-110 km/h a nebát se poryvů bočního větru. Na vyšší hluk motoru se dá v kabině docela rychle zvyknout a i přes relativně malý rozchod a šířku vozu je chování v zatáčkách až překvapivě klidné. O zrychlení nemá cenu mluvit, zajímavá je ovšem spotřeba. Za přibližně osm set kilometrů ve všech režimech s polovičním zatížením (auto uveze tunu nákladu) jsme dosáhli velmi pěkné hodnoty 8,8 l/100 km.
Při popisech Defendera je obvyklé poukázat na hezký soulad vnější drsnosti s vysloveně spartánským interiérem. Po stovkách kilometrů za volantem ale můžeme říci, že na vše si lze zvyknout a zážitky z jízdy překonávají i vyslovený nekomfort. Takže pomineme krátká sedadla, vysloveně účelové plasty, totálně nekomfortní ovládání topení a téměř nedostupné kličky ovládání oken – kdo by se s tím vším zdržoval, když se dá vozu pohodlně vládnout skrze tradičně skvělý volant se silným věncem, kupodivu přesnou převodovku s patřičně dlouhými drahami řazení a přiměřeně tuhými pedály? Posilovač řízení sice nijak nerozmazluje, takže mezi rejdy se v terénu musí obě ruce docela snažit – ale od vozu těchto vlastností je asi zbytečné očekávat něco jiného.
Za milion korun tak lze získat auto, které odveze tunu čehokoliv, případně devět lidí nejen z místa A do místa B, ale velmi pravděpodobně si k cíli najde i vlastní cestu. Účelnosti je podřízeno vše – masivním podvozkem počínaje a hadicí omyvatelným interiérem konče. Motor o výkonu 90 kW jsme jednoduše neutahali a ku jeho cti je třeba připsat i skvělou spotřebu. Kromě možných vylepšení typu hliníkových kol, klimatizace či čalounění, která z Defendera dělají přece jen civilizovanější vůz, se nám přece jen více líbily drsné doplňky, instalované na našem testovacím exempláři. Naviják jsme sice neužili, vyvedené sání a pochozí střechu můžeme jen chválit za užitečnost a robustnost.
Vrátíme-li se k titulku, můžeme si jen přát, aby koncepce Defendera zůstala zachována. Vůz na prahu 21. století by si sice přece jen zasloužil nějaké bezpečnostní vylepšení, vše ostatní ale může zůstat. Vrátit se do stejné řeky je možné, s nezávislým zavěšením a elektronikou místo závěrek diferenciálu by se ale vyjíždělo hůř.
