TEST Mini John Cooper Works – Omlazená roztomilost
I nejnazlobenější verze třídveřového Mini s označením JCW prošla drobným omlazením. Novinky jsou decentní a radost z řízení zůstává, byť třeba oproti předchůdcům není tak nekompromisní.
Loňská omlazovací procedura klasického třídveřového Mini JCW přinesla nenápadnou hrstku úprav. Všimnout si můžeme přepracované přídě s maskou o větším rámečku, poupravených LED světlometů, poznávacím znamením sportovní verze je rovněž zadní nárazník s výrazným difuzorem či dvě výfukové koncovky umístěné uprostřed. Černému exempláři s červenými detaily to moc sluší, snad jen červené pruhy na kapotě za 4004 Kč bych si odpustil. Třešničku na dortu představují příplatková osmnáctipalcová kola (24.024 Kč).
Úpravy pokračovaly také vevnitř. Klasické budíky nahrazuje digitální přístrojový panel, a jak v testu kabria zhodnotil kolega Standa Švarc, nejsme si jisti, zda je to změna k lepšímu. Analogové provedení mi k městskému drobečkovi sedělo tak nějak více. Navíc použitý displej nepatří mezi nejmodernější výkvět techniky – nemá příliš ostrý obraz, grafika je nijaká a čitelnost na přímém světle mizivá.
Novinkou je i přepracovaný volant s nově navrženými a vystouplými tlačítky. Je kožený, na dotyk příjemný, jen nám přišlo, že s dřívějším tvarem padl do rukou ještě o chlup lépe. Jinak ale zůstává vše při starém, což je jedině dobře. Kabina Mini je stylová nejen díky charakteristickým přepínačům, ale i multimediálnímu systému v kulatém prostředí uprostřed přístrojové desky. Teplota se nastavuje na samostatném panelu otočnými ovladači a celkově si Mini na dnešní poměry zachovává poměrně dost fyzických tlačítek alespoň pro ty nejdůležitější funkce. Chválíme!
Sportovní sedačky jsou skvělé, bočnice moc hezky obepínají tělo a podrží v zatáčkách. Třídveřový miník s vnějšími rozměry 3876 x 1727 x 1414 mm dostává svému jménu, vždyť i malé městské hatchbacky typu Škoda Fabia dnes přerůstají přes čtyři metry. Zatímco za volantem nemám s výškou 178 cm s pozicí žádný problém, vzadu už je to hodně o kompromisech. Druhou řadu využijete spíše z nouze, prostoru tu opravdu není moc. Alternativou je její využití coby rozšíření zavazadelníku.
Mini John Cooper Works
To přijde vhod, standardně má totiž prcek objem jen 211 litrů, sklopením zadní lavice vzroste prostor na 731 l. Z výše popsaného je vám asi jasné, že miník v nepřifouklé verzi je autem pro jednoho, maximálně bezdětný pár. A verze John Cooper Works? Ta je pro opravdové fajnšmekry!
Méně hlučný darebák
Mini John Cooper Works žene vpřed zážehový dvoulitr přeplňovaný dvoukomorovým turbodmychadlem. Maximem je výkon 170 kW od 5200 ot/min a 320 newtonmetrů točivého momentu v širokém pásmu od 1450 do 4800 otáček. Roztáčena jsou vždy přední kola, motor v našem případě kooperuje s osmistupňovou samočinnou převodovkou. Ale pozor, sáhnout pořád ještě můžete po šestistupňovém manuálu!
Oproti Mini Cooperu S vzrostl výkon optimalizací přivádění vzduchu do (a odvádění výfukových plynů z) motoru. Upravené je rovněž turbodmychadlo a změn se dočkal i vzduchový filtr, měřič množství nasávaného vzduchu, výfukový systém či katalyzátor. Oproti „esku“ jsou dále zesíleny písty i hlava válců – společně s ventily jsou vyrobeny z odolnějších materiálů. Přímé vstřikování benzinu pracuje s tlakem až 120 bar. Výsledkem našeho třídveřového kousku je stovka za 6,1 sekundy a maximální rychlost 246 km/h.
Samotný motor funguje moc hezky v celém spektru otáček. Reakce na sešlápnutí plynového pedálu je takřka bezprostřední a miník okamžitě vystřelí vpřed. Postup otáčkoměrem je lineární a motor ochotně zatáhne prakticky kdykoliv. Však si také musí poradit s pohotovostní hmotností „jen“ lehce nad hranicí 1,3 tuny, i díky tomu je vůz nebývale mrštný. Utlumí jej až přepnutí do Eco režimu, který možná uspoří nějakou tu desetinku paliva, ale po jízdní stránce je nezajímavý.
Ostrá mini se vždy vyznačovala chuligánským zvukem, bubláním při puštění plynového pedálu, zkrátka charakterní kulisou. Ta sice zůstala i poslednímu vydání miníku, ale aniž bych měl k dispozici přímé srovnání s předchůdcem, pocitově mi nejnovější verze přijde utlumenější. Pořád umí v ulici udělat nepořádek, jako by se ale za svůj původ tak trochu styděla. Samozřejmě nestydí, jen výrobce reaguje na stále přísnější emise hluku. Ostatně už ani „emková“ BMW po akustické stránce nejsou, co bývala…
A spotřeba? Klidné okreskové přejezdy srážejí průměrný odběr k 6,5 l/100 km. Takovým stylem vás ale jízda nebude bavit dlouho. Troška toho dovádění v utažených zatáčkách vyšroubuje spotřebu klidně nad dvanáct litrů, průměrný odběr po týdenním soužití se nakonec ustálil na rovných 9 l/100 km.
Mini John Cooper Works
Hot-hatch s kompromisy
Automatická převodovka plní svou úlohu dobře, jen ve sportovním módu je řazení doprovázeno úmyslnými kopanci, což nemusí vyhovovat úplně každému. Protože je varianta JCW posazena na absolutním vrcholu, dostává sportovně naladěný, velmi tuhý podvozek. Ten má sice elektronické nastavení, městské nástrahy v podobě kostek či příčných nerovností však dávají pořádně zabrat jemu i posádce. Pro běžné ježdění je zkrátka podvozek tvrdý až příliš, o svých kvalitách vás tak mnohem více přesvědčí až na opravdu hladkém asfaltu.
Na něm je jízda naprosto parádní. Auto jistě drží a v zatáčkách těží ze svých kompaktních rozměrů. Taková jízda je obzvlášť zábavná. A když se zase objeví série nerovností, pod sebou je cítíte, ale s rostoucí rychlostí umí být podvozek o něco poddajnější. Problémem jsou až opravdu velké díry. Na nich auto sice neodskakuje, ale rázy od kol jsou vskutku výrazné a kontrolka stabilizace zasahuje nekompromisně. To ostatně platí i na hladkém asfaltu, když je třeba jen trošku vlhký po večerní spršce. Škoda absence samosvoru, který by jízdní charakter posunul zase o kus výše.
Chtěl-li by miník být plnotučným hot-hatchem, potřeboval by ještě trochu vyladěnější řízení. Je sice strmější, na poměry rychlých prcků však přeposilované a nedává mnoho přesných informací o dění pod koly. Jasně, ostřejší naladění by nebylo tak všestranné, zase by ale k nastavení podvozku sedělo podstatně lépe.
Závěr
Mini John Cooper Works není čistokrevným hot-hatchem, to ale rozhodně neznamená, že byste se za jeho volantem nemohli pobavit. Je dostatečně mrštné, díky kompaktním režimům hravé a obratné. Na minících jsme si často pochvalovali motokárové jízdní vlastnosti a pro variantu JCW to platí dvojnásob. Jen tuhému naladění podvozku by slušelo přesnější řízení s nějakou tou zpětnou vazbou. O zvuku už byla řeč…
Jinak je to ale miník se vším všudy. Malý, stylový a s nápaditým interiérem věrným původní koncepci. Tedy až na digitální přístrojový štít, ten bych klidně vyměnil zpátky za analogové ukazatele. A cena? Třídveřové provedení začíná na částce 679.900 Kč, to se ale bavíme o tříválcové patnáctistovce s výkonem 100 kW. Zkoušená motorizace stojí 826.800 Kč, respektive 880.204 Kč s automatickou převodovkou. Nešetřilo se ani na příplatkové výbavě, která finální cenu vyšroubovala na 1.140.494 Kč. Miník je však tak specifickým automobilem, že lze jeho cenovou politiku jen těžko srovnávat s kýmkoliv jiným.
Mini John Cooper Works
Nejlevnější verze modelu | 679.900 Kč (1.5/100 kW) |
Základ s testovaným motorem | 826.800 Kč (2.0/170 kW JCW) |
Testovaný vůz bez příplatků | 880.204 Kč (2.0/170 kW JCW) |
Testovaný vůz s výbavou | 1.140.494 Kč (2.0/170 kW JCW) |
Plusy
- Ikonický vzhled
- Kvalitní interiér
- Svižný motor
- Mnoho dostupné výbavy
Minusy
- Odtažité řízení
- Místy až příliš tvrdý podvozek
- Digitální panel