TEST Na vlastní kůži: Za volantem Formule Renault. Mazec na třetí!
Znáte ten starý vtip o smíšených pocitech? Jak se chlápkovi zabije v jeho novém autě tchýně? Já teď zažíval ještě smíšenější pocity – stál jsem v boxech mosteckého okruhu a čekala na mě krásná Formule Renault. Samozřejmě jsem se strašně těšil, po nějaké době jsem opravdu nemohl dospat, vždyť jsem přece měl půl hodiny jezdit ve formuli! Jenže, venku je asi tak pět stupňů, mrholí, dráha navlhlá a Pepa Král říká něco o tom, jak je formuli těžké řídit a že tahle už je fakt „opravdová“ – generuje přítlak, točivý atmosférický dvoulitr má přes dvě stě koní, nechybí závodní sekvence od Sadevu se sedmi stupni a řazením pod volantem.
Takže se mi plní další sen, který jsem vlastně ani neměl. Že budu někdy řídit formuli, to by mě fakt nenapadlo. Podmínky jsou však příšerné a já moc dobře vím, že by moje řidičské schopnosti ani v létě na vyhřátém asfaltu nesahaly formuli po difuzor, natož v tomhle podzimním marastu. No nic…
Pokouším se nasoukat do kokpitu, když už myslím, že jsem kompletně usazen, mechanici na mě pořád divně koukají. Aha, takže ještě níž. Pepa Král radí, že se mám soukat trochu šejdrem, abych škvírou kokpitu procpal ramena. A je to! Teď už ovšem nesedím, ale v podstatě ležím. Jasně, věděl jsem, jak zhruba vypadá formulová poloha za volantem, na vlastní tělo je to však příšerný nezvyk. A místo není absolutně žádné. Měřím 181 cm a vážím 78 kilo a přijde mi, že snad ani nebudu schopný zatočit volantem, jak jsem dovnitř vtěsnaný. Ještě krátká instruktáž, jakým způsobem zařadit jedničku a taky zpátečku (snad to nebudu potřebovat) a můžu vyrazit. Z boxů budu tedy vytlačen, přece jenom má formule omezenější rejd a hodně citlivou spojku, tak abych nějakým nečekaným autoškolským přískokem neatakoval boxovou zídku.
A tohle se řídí jak…
V hlavě mi ještě zní Pepa Král, který mi radil, abych začínal zvolna a přidával postupně. „Na začátku ti určitě přijde, že je grip nekonečný. Ale hranice, kdy formule ještě drží a pak se z ničeho nic utrhne, je strašně tenká. Tohle auto chyby neodpouští,“ varoval mě ještě v boxech. Brzdit tedy jen se vzorně srovnaným autem a zatáčku projíždět plynule, žádné škubání volantem a na výjezdu na plyn zlehka. To už mi ale formuli nahodili, šlapu na spojku a dvojhmatem řadím jedničku (tlačítko na volantu a pravé pádlo, s levým nejdřív neutrál a pak zpátečku). A teď už velmi pomalu pouštím spojku, mám ji nechat co nejdýl prokluzovat a plynu stačí jenom trochu. Málem si překusuju jazyk, jak se soustředím, ale rozjezd je překvapivě hladký a snadný. Rozhodně jsem zažil obtížnější stroje (třeba taková Praga R1 nebo rallyový Opel Adam Cup).
Šinu se boxovou uličkou a už teď vím, že to bude neskutečně intenzivní zážitek. Co vypadalo jako vzorně zarovnaný asfalt, je ve formuli D1 před rekonstrukcí. Odpružení snad neexistuje, auto je tvrdší než prkno, zadek mě začíná bolet bez přehánění po těch několika málo metrech. Pomalé jízdě se formule zuby nehty brání, nervózně sebou šije, při výjezdu na cílovou rovinku tedy hned přidávám plyn. Samozřejmě zvolna a rozhodně ne až na podlahu. Levou nohu si odložím na pedál brzdy. Ještě tedy vyzkouším, jestli je to ten správný, pedály jsou vedle sebe natěsnány jako… No, jako já v tom minikokpitu.
Dvoulitrový atmosférický čtyřválec s výkonem 210 koní reaguje na plyn podle očekávání naprosto bleskově a do otáček letí neskutečně živelně. Mezitím už ale začínají na volantu blikat diody, před první mosteckou šikanou ještě na chvilku stačím zařadit trojku, abych se hned zase po lehkých brzdách vrátil na dvojku. Brzdy trochu překvapivě nekoušou, dokonce bych řekl, že i levou nohou se jejich účinek dá docela pěkně dávkovat. Soudě tedy podle prvního letmého kontaktu. Na výjezdu opatrně na plyn, zatím si netroufám na „plnej“, půl tuny lehká formule ale i tak letí jak splašená. V tu chvíli cítím neskutečnou stabilitu, asi hlavně díky aktivní aerodynamice, jak se auto přicucává k asfaltu. Nakrátko poskládané převody padají jeden za druhým s úžasným mechanickým škubnutím. Tyhle závodní sekvenční skříně jsou prostě skvělá věc! Z ničeho nic jsem na šestce, musím už ale brzdit. Takže znovu opatrně na brzdu, podřadit si na trojku a mírně pod plynem projet oblouk.
Bacha na obrubníky!
Kolo za kolem se snažím posouvat svoje limity a postupně zrychlovat. Zatáčky, které jsem projížděl na trojku, zvládám na čtyřku, na výjezdech si už dovolím plný plyn. Zrychlení je jako všechno naprosto bezprostřední, samozřejmě i díky tomu, že mi hlava trčí z kokpitu. Parádní je třeba zatáčka za matadorem, velmi lehký oblouk na plný plyn. Tady jde perfektně cítit, jak je formule přilepená a nepustí. Tedy do té doby, než se jednou přiblížím až moc k apexu a levými koly líznu mokrý obrubník. Formule okamžitě zneklidní, dostane se do mírného smyku a já se v ten moment málem… Zůstaneme slušní, že… A já vám řeknu, že se mi zastavilo srdce. Třeba. Mokré pneumatiky však na už trochu sušším podkladu chytily rychle grip a formule se srovnala.
Na rovinkách a zatáčkách na plný plyn už jedu, co to dá. Obrovské rezervy ale zůstávají při brzdění a rychlosti v oblouku. Metr po metru posunuju brzdné body, pořád je tam ale gigantická rezerva. Největší problém mám s první šikanou po cílové rovince. Asfalt je tady hodně rozbitý a nepoddajný podvozek celou formuli na nerovnostech rozvibruje a já jednoduše blbě vidím. Ztrácí se mi záchytné body na trati a já si prostě nejsem jistý, kde se přesně nacházím. Pro jistotu tedy šlapu na brzdu s velkým předstihem a říkám si, že v dalším kole to zkusím znovu. Ale zase, jak podle kopíráku. Vidím houby a pud sebezáchovy levé noze poručí zatlačit na brzdový pedál. Už trochu intenzivněji, telemetrie by mě však určitě práskla, že brzdy využívám sotva napůl.
Nejvíc si dovolím v nejpomalejší a nejvzdálenější zatáčce, vracečce na dvojku. Brzdím tvrději a na plyn jdu dřív a pedál víc přišlápnu. Když už se mi má formule někde urvat, tak ať je to tady. V nejpomalejší sekci, kde se nanejvýš roztočím v rámci asfaltu. Na brzdy bych si pořád mohl podle všeho dovolit o hodně víc, formule je neustále dokonale stabilní, nepotřebuje ani minimální korekce volantem. Nešetrný plyn na výjezdu už však se zadečkem trochu pohodí, v téhle rychlosti je však přetáčivý smyk ještě snadno korigovatelný a zachytitelný. Už ale vím, že se opatrný přístup vyplácí. A znovu si vzpomínám na Pepu. „K rychlosti se musíš propracovat. Aby sis to všechno perfektně osahal a věděl, proč jedeš rychle. Nejhorší je začátek přepálit, auto necítit a tím pádem nemít ani ponětí, díky čemu tak rychle jedeš. To pak jdeš průšvihu naproti.“
Závodník byl rychlejší. O trošku…
Moje formulová půlhodinka končí, na cílové rovince na mě mávají červenou vlajkou. Zvolním tempo, abych formuli ochladil (nejsem si tedy úplně jistý, jestli jsem ji vůbec zahřál…) a mířím do boxů. Znovu se přesvědčuju, jak strašně jí nesedí pomalá jízda, formule se celá divně natřásá, boxovou uličkou jsem se vyloženě procukal.
Jak mě všechno strašlivě bolí, zjišťuju už při výstupu z auta. Myslel jsem, že mi ještě nějaká mladická pružnost zbyla, tady jsem si ale připadal jak po nějaké těžké zlomenině… Všeho.
Byl to boj, nakonec jsem se však z formule dostal a týmu se pokoušel sdělit svoje první dojmy. Bylo to asi trochu zmatené, v prvé řadě jsem byl rád, že jsem krásnou Formuli Renault přivezl v jednom kuse. A pak došlo i na moje časy… Takže, nejrychlejší kolo jsem měl za 1:50, což ve mně vyvolalo až extatické pocity. Vůbec jsem nedoufal, že bych se v těchto podmínkách a s naprosto neznámou technikou dostal pod svých mosteckých 1:53 s cupovou octávií. Na obláčku jsem se však vznášel jenom pár minut. Pak mě z výšin krutě sejmul Vladimír Netušil, který za celým projektem stáje Effective stojí. Vladimír se před dvěma lety bez jakýchkoliv zkušeností svezl s formulí a bylo vymalováno. „Okamžitě jsem věděl, že jsem ztracený,“ směje se. „Koupil jsem formuli, založil stáj a od loňského roku závodíme.“ A hodně dobře. Hned svou premiérovou účast v Carbonia Cupu proměnil v celkové prvenství.
A když se po mně Vladimír posadil do své formule, dokázal během půlhodinového slotu zajet čas 1:37. No… Takže asi tak. Alespoň jsem Vladimírovi zahřál sedačku, když už nic jiného. Na drtivém rozdílu jde vidět nejenom to, že umím prd, ale taky to, o jak rozdílnou techniku v porovnání s normálním autem jde. A klidně i závodním. Vždyť cupová octavia umí Most za ideálních podmínek za 1:48, s Formulí Renault se Vladimír v průběhu odpoledne, kdy trať oschla, dostal už na suchých pneumatikách na 1:34. A to měl stav trati a počasí k ideálu ještě daleko, v létě a na suchu to jde za 1:30. Proti závodní octavii s výkonem 260 koní a překopaným podvozkem rozdíl skoro dvacet sekund na kolo… Šílenost.
K limitům formule se normální smrtelník zkrátka musí prokousat a pak se navíc už začíná potýkat s nebezpečnou hranou, kdy už prostě přilnavost z ničeho nic řekne „a dost“. Opravdu si těžko představit, co všechno formule nejen díky přítlaku zvládne a jaké na jezdce působí přetížení. Po mostecké půlhodině bylo trochu blbě i mně a to jsem se pohyboval hodně pod limity stroje. Jet totální pilu jako Vladimír, tak by mě po těch třiceti minutách z auta museli asi vytáhnout. A dohromady bych se dával tak týden. I teď, když dopisuju tenhle článek, mě ještě pořád bolí nohy a zadek. A to je pátek a jezdil jsem ve středu dopoledne…
Ale bavilo by mě to, strašně moc. Objevovat hranice přilnavosti a z času na kolo krájet sekundu po sekundě. Pepa Král a Vladimír se shodli, že na začátku to jde docela rychle, pokud je člověk jenom trochu šikovný a poslouchá, co se mu říká. První zásek prý přichází kolem pěti sekund od top času, kdy už to začíná jít ztuha. A poslední dvě sekundy už prostě nejdou. Tady se oddělují profíci, co jezdí od šesti let na motokárách, od nadšených hobbíků, kteří za sebou můžou klidně mít i několik sezon zkušeností. Jak mi kdysi na jedné akci Porsche řekl Nico Hülkenberg, „musíš jezdit, jezdit a jezdit“.