TEST Rolls-Royce Spectre Black Badge – Ve svém vlastním světě
Tisknu startovací tlačítko, elektřina zavře dveře jako od trezoru a najednou se ocitám v jiném světě. Ve světě nepřekonatelného luxusu, tlustých koberců z jehněčí vlny a perfektních ergonomických řešení, kterých se mateřská německá značka trestuhodně zbavila. Rolls-Royce Spectre Black Badge je blízký dokonalosti ve vytváření vlastního světa. Ten svět ale není pro každého – a ne kvůli téměř dvanáctimilionové cenovce.
Tisknu startovací tlačítko, elektřina zavře dveře jako od trezoru a najednou se ocitám v jiném světě. Ve světě nepřekonatelného luxusu, tlustých koberců z jehněčí vlny a perfektních ergonomických řešení, kterých se mateřská německá značka trestuhodně zbavila. Rolls-Royce Spectre Black Badge je blízký dokonalosti ve vytváření vlastního světa. Ten svět ale není pro každého – a ne kvůli téměř dvanáctimilionové cenovce.
Proč se Rolls-Royce pořád drží dvanáctiválců? Můžeme mluvit o šlechtě mezi motory a zčásti budeme mít pravdu, skutečná odpověď je ale, myslím, trochu jinde. Vidlicový dvanáctiválec jsou v podstatě dva řadové šestiválce, dva skvěle vyvážené motory, spojené dohromady a jemnost jeho chodu je tak naprosto nedostižná. Jediné ji dokáže překonat – elektrický pohon. Dává tedy naprosto dokonalý smysl, že se nejluxusnější značka na světě místo downsizingu k osmi- či šestiválcům s nějakými plug-in hybridy pustila rovnou do elektromobilu.
Obří šedé kupé mě vítá svou majestátností, která skoro nedovolí hned nastoupit. Je třeba se chvíli pokochat obřími 23“ koly, soškou Spirit of Ecstasy i přední maskou, která zde není maskou chladiče, ale není ani zaslepená. Skrz otvory je vidět plochu stejné barvy, jakou mají části interiéru. A samozřejmě nechybí podsvícení.
Mám jen pár hodin na to, abychom spolu s fotografem spectre nafotili, abych se projel a stihl toho o nejluxusnějším elektromobilu světa, který zároveň úplně nejméně vypadá jako elektromobil, zjistil co nejvíce. A ještě chci vzít přítelkyni na krátkou projížďku, takže dohromady nemám šanci vyzkoušet například spotřebu v různých jízdních situacích, výkon světlometů, schopnost překonávat stakilometrové vzdálenosti či rychlost nabíjení. Proto jste se začetli do „rychlotestu“.
Co však rychlé udělat opravdu neumím, je nastoupení do vozu. Prostě mi to nedá, musím se kochat jeho tvary, obří a obrovsky zbytečnou, ale charakteristickou přední maskou, nekonečnou kapotou, pozvolna klesající linkou střechy až do lehkého náznaku ducktailu na víku zavazadelníku, anebo i způsobem, jak stříbrné zadní lampy splývají se světle šedou karoserií, dokud se nerozsvítí.
Škoda jen zatmavených zadních skel, které celkový dojem z vozu narušují. Argument soukromím zadních pasažérů by dával smysl u ghostu, phantomu či cullinanu, ve spectru však ten nejdůležitější nesedí vpravo vzadu, nýbrž za volantem.
Mimochodem, zajímají vás couvací a mlhová světla? Já vím, že ne, že zajímají jen mě, ale přesto – jsou sdružená do malé lampy dole uprostřed zadního nárazníku. Velmi bych se divil, kdyby ta lampa nepocházela ze současných BMW řad 5 a 7...
Vnitřek je... fialový?!
Sahám po klice a dveře mi samozřejmě otvírá elektřina. „Jen dávejte pozor v užších prostorách, dveře nemají čidla a nezastaví před překážkou,“ varuje nás prodejce. Někdo jiný přede mnou toho varování nedbal, soudě dle hrany dveří. (Zde má mimochodem nové BMW řady 7 výhodu, tam čidla hlídají, kam až lze dveře elektricky otevřít. Je trochu nepochopitelné, že několikanásobně dražší rolls čidla ze strany nemá.)
Stejně jako zvenčí tento spectre až tak nápadný není – dobře, to přeháním, stejně na něj úplně všichni hledí, tak tedy je, řekněme, méně nápadný, než kdyby byl v nějaké křiklavé barvě – je kombinace černé a fialové kůže v interiéru opravdu výrazná.
A to přestože té fialové kůže není v interiéru zas tak moc. Tuto barvu nesou boky sedaček, spodek palubní desky či třeba strany středového tunelu. Hvězdná obloha – tedy stropnice s názvem Starlight – je černá, stejně jako volant či většina palubní desky, ale snad kvůli dominanci fialové na dveřních výplních se člověk dojmu, že sedí ve fialovém interiéru, zbavuje opravdu těžko.
Tu stropnici má mimochodem nová prodejna v pražských Strašnicích vystavenou v životní velikosti včetně fungování. Když si svůj rolls konfigurujete, což je otázka klidně i dnů či týdnů, prodejce vám ukáže, jak to vypadá mezi čalouněním stropnice a plechem střechy. Nejde o obří desku s tištěnými spoji a naletovanými diodami, je tu změť světlovodů, jejíž výroba musí být neuvěřitelně pracná. A samozřejmě, že si můžete hvězdy naspecifikovat do konfigurace v den narození vaší čivavy.
Kromě barevného ataku na sítnice osádky tu však je všechno zhruba při starém. Masivní palubní deska nevytváří dojem, že byste byli obklopeni kokpitem, velký volant s tlustým věncem, ale minimálním odporem při zatáčení v zatáčkách i manévrování na parkovišti působí jako kormidlo lodi a volič převodovky vpravo pod ním, který potáhnete k sobě a pak na jednu či druhou stranu pro zařazení D či R, je léty prověřeným a stále nejlepším řešením.
Stejně tak je ovládání vozu na středové konzoli nejlepší, jaké vás může napadnout. Na všechno jsou tlačítka či knoflíky a táhla, kterými zavíráte či otvíráte výdechy ventilace, připomínají ovládání varhan. Samozřejmě, že jejich chod působí luxusně.
Očíslovaná tlačítka mě vrátila do doby, kdy BMW stavělo ergonomicky dokonalé interiéry. Jsou to ta, která si pamatuji z předchozích generací řad 5 a 7, tedy že když na ně položíte prst, displej ukáže, co je na té klávese uloženo, a následné zmáčknutí tu volbu vybere. A můžete si tam uložit cokoliv od oblíbené adresy pro navigaci až po stanici rádia jako kdysi.
O patro níž je však něco, co nikdo neumí udělat lépe než Rolls-Royce – ovládání teploty ve voze. Kolečka, která k tomuto účelu slouží, na sobě nemají čísla. Ono je totiž celkem jedno, jestli nastavíte 19 nebo 20 stupňů, stejně tu teplotu upravíte podle toho, jestli vám je zima či naopak teplo, tak proč se zabývat nějakým číslem?
To, co na těchto kolečkách miluji, je však něco jiného. Jsou dvojitá a můžete jimi otáčet najednou, vezmete-li za “jezdce” obou koleček, nebo, je-li vám třeba zima na nohy, si tím dolním přitopit v dolní půlce kabiny. Nastavit odděleně teplotu pro horní a dolní část kabiny umí řada luxusních aut, ale je na to třeba jít přes displej. Jen řešení rollsu je geniálně jednoduché a dokonale funkční.
Není všechno zlato
Je na spectru něco, co chválit nemůžu? Bohužel ano, není to bezvýznamné a nesouvisí to s tím, že si ho nemůžu dovolit. Středová konzole poměrně dost zasahuje do prostoru pro pravé koleno, ale to je vcelku individuální, záleží, jak kdo sedí. Horší je, že zpoza volantu spectru – u dawnu či wraithu to ovšem bylo velmi podobné – je opravdu mizerně vidět ven. A-sloupky jsou extrémně tlusté a postranní zrcátka tak velká, že pomyslná linka mezi jejich horními hranami vede přes dolní hranu vnitřního zrcátka.
Ve většině aut přitom je vnitřní zrcátko o něco výš, takže najdete aspoň nějakou rovinu, v níž ve výhledu vadí jen A-sloupky. Ve spectru však nikoliv, musím se různě hrbit a snažit se dívat přes vnější zrcátka. (Tak mě napadá, že právě zde by se hodila kamerová zrcátka. Jenže zároveň je mi jasné, že něco takového Rolls-Royce nikdy nepřipustí.)
Také sedačky, jakkoliv vypadají jako měkká křesla, mají docela tuhou výplň a jejich boční vedení je spíše kosmetické. Neznamená to, že by byly nepohodlné, ale – na rozdíl od spousty jiných prvků spectru – špičkou napříč automobilovým světem rozhodně nejsou.
Startovací tlačítko vlevo od volantu běžně není úplně komfortní, když jste zvyklí pravou rukou mačkat tlačítko a levou zavírat dveře. Tady však při “startování” dveře zavře elektřina, není nutné se natahovat ven. Zapomeňte však na nějaké automatické zapnutí vozu do jízdní pohotovosti při sešlápnutí brzdy; Rolls-Royce stavěl spectre tak, aby byl v prvé řadě rollsem bez ohledu na to, jestli se do něj tankuje benzin nebo nabíjí elektřina.
Přesně podle toho spectre jezdí. Řadím D, pouštím brzdu a 2,9 tuny těžká jachta se s uvolněním brzdového pedálu dává do pohybu ladně, nenuceně a samozřejmě, ale zároveň se silou sobě vlastní. Když se nad tím s odstupem pár týdnů zamýšlím, mám dokonce dojem, že spectre jezdí, jako by zlehka našlapoval. Za tímto dojmem do značné míry jistě stojí lehoučké řízení, ovšem i on je součástí toho, že automobilka stavěla spectre primárně jako rolls-royce, nikoliv jako elektromobil.
Táhne jako lokomotiva
Verze Black Badge se představila zkraje roku 2025 nejen jako výkonnější provedení standardního spectre, nýbrž i jako nejvýkonnější rolls-royce v histoii. Co to znamená? Nabízí 659 koní a 1075 newtonmetrů – víc nikdy žádný rolls-royce neměl. Na stovku to tak zvládne za… ale je to vůbec podstatné?
Upřímně, není. Přes tisíc newtonmetrů je k mání ve spor... pardon, výkonném jízdním režimu Spirited, skrývajícím se pod tlačítkem se symbolem nekonečna na volantu. Jenže já za celý den nemám potřebu ho mačkat a zůstávám ve standardním módu, v němž dávají elektromotory dohromady 585 koní a 900 Nm. Pořád víc než důstojný a dostatečný výkon i na tak majestátní hmotnost.
Jasně, že jsem režim Spirited zkusil. Na široké silnici, když zrovna kolem nikdo nejel. Čísla na rychloměru naskakují absurdím tempem – a opět, naprosto samozřejmě, jako by se nechumelilo. Jenže taková jízda spectru nesluší, takže jsem to zkusil fakt jen jednou.
Elektromotory jsou tu dva; přední dává 258 koní a 305 Nm, zadní 490 koní a 595 Nm, takže spectre je čtyřkolka s výraznou dominancí zadní nápravy. Působí tak spíš jako by měl jen zadní pohon, jak je u rolls-royců s výjimkou cullinanu běžné.
Úplně stejný je jízdní projev – spectre působí jako jachta, jen ji kormidlujete po silnici místo mořem. Ani v nejmenším neprobouzí chutě jezdit divoce, rychle; za jeho volantem si chcete jen užívat ten dokonalý klid, dokonalou izolaci od strastí všedního dne, před nimiž jste se zavřeli do svého spectru jako do trezoru.
Dechberoucí, ale…
Zkraje jsem zmiňoval, že svět Rolls-Royce Spectre Black Badge není pro každého, a ne kvůli ceně. Právě tady se dostáváme k tomu, proč. Jakkoliv je – nemám pro to jiné slovo – božský, na grands tours, které často podnikám, jsou lepší auta. Spectre je opravdu jako luxusní jachta, je blízký dokonalosti, ale ve smyslu sobě vlastním.
Jako každý rolls-royce je podmanivý, okouzlující, majestátní a ohromující. Jestli existuje auto, v němž jste opravdu ve svém vlastním světě dokonale izolováni od okolí, je to právě on. Přesto mi v něm chybí to zachvění, když se V12 probudí k životu, které si pamatuji z wraithu, ta jemná, ale neustále znatelná chuť dvanáctiválce pohánět auto kupředu obrovskou silou. V dnešní uspěchané době je ale povznášející, že existují auta, která vás donutí zpomalit a vnímat je naplno, jako spectre.
