TEST Za volantem Opelu Kadett E GSi: Jak trénoval „král driftů?“ (+video)
Od rána leje jako z konve, a ačkoliv je polovina července, teploty odpovídají spíše dubnu. Tak snad se to udobří. Neudobřilo. Špatná nálada z počasí ale pomalu ustupuje v okamžiku, kdy stojím před autem, které si v civilní verzi dobře pamatuji ze svého mládí či dokonce dětství.
Na Kadett GSi tak mám vzpomínku, na kterou do smrti nezapomenu. Ve druhé polovině 80. let, tedy ještě v dobách vlády jedné strany, jezdili k mým kamarádům na Českomoravské vrchovině Rakušané. A ti měli právě tuhle rychlou verzi poslední generace kadetta označovanou písmenem E. Jelikož to bylo západní zboží, pro člověka žijícího v reálném socialismu takřka nedostupné, putoval sportovní kadett do garáže namísto naší rodinné Škody 100, která tak musela stát venku.
Dodnes si pamatuji, jak mi v přítmí suterénní garáže otevřeli dveře a já usedl do úžasně tvarovaných sedadel Recaro. Potažena příjemným semišem mě doslova dostala pevným posazen a bočním vedením, na hony vzdáleným tomu, jaký nabízela sedadla tátovy Škody 120L. No a když Rakušan zapnul zapalování a rozsvítil digitální přístrojový štít, jemuž se tehdy přezdívalo „myší televize,“ byl jsem uchvácen. Něco takového jsem tenkrát znal snad jen z televizního seriálu Návštěvníci, kde měli podobné „vychytávky“ v Ladě Niva. Jenže tohle byla skutečnost. Na svezení s kadettem ale tenkrát bohužel nedošlo…
A opět ta „myší televize“
V polovině osmdesátých let bylo na autech trochu té avantgardy, a právě v díky ní občas střídaly klasické analogové budíky digitální. Tak jsme jim tehdy říkali, leč ve skutečnosti se jedná o grafické ukazatele. Pouze rychloměr byl na těchto přístrojových štítech v digitální číslicové formě. TFT displeje tehdy ještě nebyly možná ani na palubách raketoplánu STS/Discovery či kosmoplánu Eněrgija/Buran, tedy strojů, představujících absolutní technický vrchol konce 80. let.
Podobná budíky nabízel kromě Opelu také Volkswagen v Golfu Mk2 GTI, což byla přímá konkurence pro Kadett E GSi, a také Fiat v modelech Tipo/Tempra s doplňkovým příznačným označením DGT (Digital). A dále to již řadu let měly americké a japonské značky u vybraných, zpravidla dražších modelů.
Zůstaňme však u zkoušeného kadettu. I po letech tento zvláštní typ přístrojového štítu fungoval s výjimkou rychloměru bez problémů, načež byl i překvapivě dobře čitelný. Samozřejmě nechyběla účinná regulace jasu, kterou zejména v noci jistě všichni ocenili.
V 80. letech ale byla také poprvé výraznější snaha usnadnit řidiči život. Ten se tak měl namísto otevírání kapoty začít spoléhat na četné kontrolky většiny důležitých skupin vozidla. I v tom šel opel s dobou. Palubní počítač, který nabízela třeba velká Omega A či ještě luxusnějšího Senator B kompaktní kadett nedostal, avšak systém kontrolující důležité funkce auta na palubě měl. Nacházel se uprostřed palubní desky nahoře a tvořil jej krátký pásek kontrolek. I na zapůjčeném voze jsem tak mohl vyčíst, co vše řidiči poskytoval. Nechyběla třeba signalizace poklesu chladicí kapaliny a dokonce ani snímač množství oleje v motoru! Ten tehdy nabízeli běžně také francouzské automobilky.
Recaro podruhé a jinak
Otevírám dveře pomalovaného kadetta s převahou bílé a vítají mě opět sedadla Recaro. Ne však ta, která jsem si pamatoval z dětství a následně znal z modernějších rychlých opelů, nýbrž opravdové závodní skořepiny. Jsme přece v tréninkovém autě závodníka…
Před usednutím do musíte překonat část dodatečně montovaného ochranného rámu, který výrazně zvýšil jinak poměrně nízké prahy. V autě jsou pouze dvě sedadla – pro řidiče a jeho spolujezdce. Zadní lavice zcela chybí. Její místo zaujímá četné příslušenství vozu, včetně části ochranného rámu. Nalezli jsme zde dokonce i lopatu a dva ozubené rozvodové řemeny motoru. Nevíme, zda to takto měl Haider v době, kdy s autem trénoval nebo to pro nás „narafičili“ technici, kteří se starají o skvosty v classic garage v domovském Rüsselsheimu. V každém případě to je efektní.
Místo tříbodových samonavíjecích bezpečnostních pásů, které měl tenhle kadett v sérii, jsou tady čtyřbodové závodní pásy OMP. Upoutání jimi je však až překvapivě snadné. Horší to je s nastavením sedadla. Lze jej posouvat, ale jen v nevelkém rozsahu. Mám jej zcela vpředu a na pedály stěží dosáhnu, stejně jako na volant. Haider měřil asi více než 170 cm… Sedadlo samozřejmě lze posunout i blíže, avšak muselo by se demontovat ze svého rámu a následně v něm přemístit. Jak asi očekáváte, držení těla v bocích je příkladné a sotva může být lepší. Přitom je ale závodní sedadlo Recaro i veskrze pohodlné, byť přirozeně docela tvrdé.
To je snad telepatie
Sériový Kadett E GSi ve své původní verzi, kterou jsem testoval, poháněl motor o objemu 1,8 litru a výkonu 85 kW. V roce 1986 byla osmnáctistovka označená 18E nahrazena větším dvoulitrem C20NE. Výkon zůstal stejný, hlavním důvodem změny bylo zavedení katalyzátoru s lambda regulací. Vrchol dorazil o další dva roky později, kdy se objevila varianta GSi 16V s 16ventilovým dvoulitrem C20XE a dále upraveným podvozkem. Ano, je to ten motor s červeným ventilovým víkem! Už výhradně s katalyzátorem nabídnul výkon 110 kW a ty s lehkým kadettem cvičily opravdu mocně. Bylo to také zásluhou extrémně krátkých převodů pětistupňové skříně. Dle pamětníků jelo GSi 16V jak dělová koule vypálená z kanónu. Pozdější aplikace tohoto úžasného čtyřválce ve Vectře 2000, Calibře 16V či pozdější Astře GSi 16V již používaly skříň s delšími kvalty. Navíc tato auta už také více vážila.
Testovaný čtyřválec 1.8 s rozvodem OHC ve zcela sériové podobě jel skvěle. V porovnání s větším osmiventilovým dvoulitrem byla osmnáctistovka o dost točivější. Z nejnižších otáček zabírala sice chraplavě, byť dvoulitr byl v tomto ohledu možná o něco lepší, jak si to pamatuji z mých dávných svezení s Calibrou 2.0i 8V. Avšak zatímco dvoulitr už ve vyšších otáčkách trochu ztrácel dech, šla osmnáctistovka „za heftem“ jak střelená. A ta reakce na přidání plynu... Zcela lineární!
Bohužel digitální rychloměr nefungoval, takže kolik jedu, jsem mohli jen odhadovat. Na dnešní poměry, jistě i kvůli absencí tlumicích materiálů v kabině, je motor dost hlučný. Jezdit s touto verzí každý den do práce bych asi nechtěl, avšak se sériovým GSi úplně klidně. Opravdu bylo hodně zábavné honit motor po ciferníku grafického otáčkoměru. A škrticí klapka jako by byla s vaší pravou nohou spojena telepaticky.
S motorem byla úžasně sladěna pětistupňová převodovka. Kvalty po sobě následovaly hodně těsně, takže otáčky po každém přeřazení spadly snad maximálně o 500 za minutu. Dlouhá řadicí páka sice vypadala nevzhledně (sériová pozdější verze ji měla kratší), avšak hlava páky padla až překvapivě dobře do ruky. A samo řazení bylo tak přesné, hladké a po krátkých drahách, že ni nová Astra, jakkoliv je její řazení skvělé, v porovnání s tímto trochu bledne.
Závodně tuhý
Byl to právě motor a jeho převodovka, jakož i celkový feeling vozu, který zanechal velmi silný dojem. Samotné jízdní vlastnosti už tolik nadšení nebudily. Předně jistě i z důvodu vloženého ochranného rámu byl vůz neobyčejně příčně tuhý. Jako když mu někdo strašně našponuje stabilizátory. Přitom sériový Kadett E měl karoserii spíše měkčí. Nejen dnešní, ale i auta z 90. let na tom byla o dost lépe.
Dle nápisů na karoserii používala tréninková verze závodní tlumiče. I ty byly hodně tvrdé. Díky tomu ale bylo jistě možné letět po šotolinové silnici či rozbité pustě až nekřesťansky rychle, avšak jde o manévr pro mistry volantu, kterým „Sepp“ Haider byl. Pro mě by to byl možná až příliš velký adrenalin.
Přesto jsme zkusili svižnou jízdu po typické české okresce. První, co trochu vadilo, byla absence servořízení. To sice mohl Kadett GSi také mít, ale jen za příplatek. Hlavně na místě šlo řízení hodně ztuha. Tady nešlo jen o chybějící ergo, nýbrž také o horní uložení vzpěr McPherson, které tehdy ještě nepoužívaly valivá ložiska, ale kluzná s mnohem větším součinitelem tření. Převodka řízení zároveň nepatřila k nejstrmějším a to i v měřítkách 80. let.
Dále trochu vadila vnímatelná vůle volantu kolem střední polohy, tehdy ale zcela běžná. V rejdu to ale již bylo o poznání lepší. V rychlých zatáčkách tak Kadett GSi sázel hlavně na přilnavost, které měl na rozdávání a to i na mokru. Jak jsem psal v úvodu, pršelo celý den. Naproti tomu reakce na řízení ve vysokých rychlostech mohla být i rychlejší a vzdorování nedotáčivosti srdnatější. Třeba Peugeot 309 GTi působil v zatáčkách lehčím dojmem, stejně jako VW Golf GTi Mk2. Dokonce i starší Golf GTi Mk1 se zdál být subjektivně o špetku agilnější.
Na druhou stranu naladění Kadetta GSi bylo zároveň hodně bezpečné. Zmíněné 309 GTi sice jezdilo agilněji, leč také mu občas vybočovala záď, když někdo ztratil odvahu a v zatáčce přibrzdil. Tohle Kadett GSi nezná. Naopak je stále dokonale stabilní a to i v případě, že ťuknete do brzdy. Ty byly ale jen průměrné. Vpředu jsem sice našel větrané kotouče, avšak vzadu zůstaly bubny. Diskové brzdy na zadní nápravě měla pouze verze se 16 ventilovým motorem.
Přesto všechno jsem ale za chvíli do zatáček najížděl už pocitově docela rychle, takže jsem se i trochu na tom mokru sklouznul předními koly. Stále však jsem měl na paměti, že vše je jen v mých rukách. Žádné ESP, ba dokonce ani ABS na palubě nebylo. To druhé sice vůz nabízel, ale až v pozdějších letech a za příplatek.
I přes nepřízeň počasí stál výlet do poloviny 80. let za to. Auta z této doby již byla docela moderní, takže se vlastně řídí skoro stejně, jako ta dnešní. Sice si musíte odpustit dotykové displeje či jiné vymoženosti moderní doby, ale zase auto opravdu řídíte, což je pro mnohé, zejména starší řidiče stále, skvělým benefitem.
Opel Kadett GSi - vybrané technické údaje | |
Rok výroby | 1985 |
Počet válců/ventilů | 4/8 |
Zdvihový objem [cm3] | 1796 |
Maximální výkon motoru [kW/HP] | 85/115 |
Maximální rychlost [km/h] | 203 |
Převodovka | pětistupňová manuální |
Pohon | předních kol |
Něco o původním majiteli aneb kdo je Josef „Sepp“ Haider
„Král driftů“ Josef Haider, narozený 26. září 1953 v Dintenu, byl původně rakouský jezdec rallye. Později hoteliér v rakouském Saalbachu. S Kadettem E GSi vyhrál mistrovství Nového Zélandu v rallye v sezóně 1988. Pro ostré klání měl Haider stroj ještě trochu jiného kalibru než ten, se kterým se nedávno svezl - zrychloval z 0 na 100 km/h za 6,5 sekundy. Původně Haider začínal na starším Kadettu GT/E v 70. letech v domácích kláních. V 80. letech jej získal GM Euro Sport pro program automobilových soutěží, který zahrnoval také tři podniky WRC. V roce 1993 „Sepp“ Haider přesedlal k týmu SMS Audi, kde jezdil s kupé S2. Dojel sedmý ve Švédsku, pátý v Austrálii. Tím jeho závodní kariéra skončila.
Foto: David Rajdl