To nejlepší od mrtvých značek: Pontiac a jeho sportovci ve velké galerii
Evropský pohled na sportovní vůz vyžaduje především co nejlepší jízdní vlastnosti, za nimiž stojí většinou poměrně nízká hmotnost a kompaktní rozměry.
Severoamerický přístup k jejich konstrukci byl především ve druhé polovině dvacátého století poněkud odlišný. Na prvním místě byl výkon a styl. Díky tomu zde mohou být za sporťáky považována obrovská kupé i vozy, které umí jet rychle především v přímce.
Americká automobilka Pontiac, divize koncernu General Motors, během své existence v letech 1926 až 2010 představila a nabízela řadu zajímavých modelů, z nichž k těm nejslavnějším patří právě sportovně laděné typy GTO, Firebird a Fiero.
První dva jmenované modely se zrodily v šedesátých letech dvacátého století, patřících k nejúspěšnějším obdobím v existenci značky. Třetí pak byl uveden v letech osmdesátých, kdy si Pontiac stále uchovával svůj sportovní styl.
V historii automobilky Pontiac se samozřejmě nejedná o jediné sportovní vozy a vzpomenout lze například model Solstice, který v letech 2007 až 2010 zavítal v převleku za Opel GT i na evropský trh, ale rozhodně představují GTO, Firebird a Fiero jedny z nejpopulárnějších zástupců své značky.
Pontiac GTO (1964 – 1967)
Pontiac GTO vstoupil na scénu jako příplatkové provedení modelu Tempest a stál u zrodu dodnes tolik populárních muscle cars šedesátých let dvacátého století.
Ve svém prvním provedení se Pontiac GTO mohl pochlubit motorem V8 o objemu 6,4 l a výkonu 239 kW (325 k), třístupňovou manuální převodovkou s řadicí pákou na podlaze, dvojitým výfukovým systémem, tužším odpružením a širšími 14palcovými koly. Identifikovat jej bylo možné díky označení GTO na přídi, bocích i zádi a vstupům vzduchu v kapotě motoru. Samozřejmostí byla široká paleta prvků příplatkové výbavy, zahrnující i další zvýšení výkonu.
Pro modelový rok 1965 byla celá modelová řada Tempest, včetně provedení GTO, přepracována a na trh zamířila s novou vizáží. Poznávacím znamením se staly svisle uspořádané dvojice hlavních světlometů, které GTO doprovázely až do roku 1967.
Vedle vzhledu došlo i na ladění techniky a vylepšení se týkala podvozku i motorů. Pontiac GTO, který byl stále ještě součástí řady Tempest, mohl v roce 1965 podle materiálů automobilky disponovat výkonem až 265 kW (360 k).
Do modelového roku 1966 již vstoupil Pontiac GTO jako zcela samostatný model a od předchozího modelového roku se lišil upraveným designem i technikou. Karoserie dostala podle tehdejší módy zvýrazněnou linii boků ve stylu láhve od Coca-Coly. Podvozek byl dále upravován, aby dokázal držet krk s osmiválcem o objemu 6,4 l a výkonu 265 kW (360 k).
Modelový rok 1967 byl pro první generaci GTO tím posledním. V případě designu přinesl jen drobné retuše, ale pod kapotou se objevil vidlicový osmiválec o objemu 6,6 l, který byl k dispozici v jednom ze tří provedení s výkony 198 kW (269 k), 250 kW (340 k) a 268 kW (364 k). V nabídce se objevila nový třístupňová převodovka Turbo-Hydramatic TH-400, umožňující automatické i ruční řazení.
Pontiac GTO (1968-1973)
Druhá generace modelu GTO byla uvedena pro modelový rok 1968 s novou karoserií. Přední partie charakterizovalo, stejně jako u ostatních velkých modelů značky Pontiac, nové provedení přídě s výraznou střední části.
Model GTO se nově mohl pochlubit pevnými světlomety ukrytými za sklopnými kryty. Přední blatníky měly ostrou horní hranu a boky byly více zvlněné ve stylu láhve od Coca-Coly. Pod kapotou druhá generace přímo navazovala na modelový rok 1967 a využívala jeho 6,6litrový vidlicový osmiválec se shodnými výkony.
Modelový rok 1969 přinesl lehké retuše designu v podobě odstranění sklopných krytů hlavních světlometů, větších koncových svítilen a několika dalších detailů. Osmiválec o objemu 6,6 litru nabídl vyšší výkony a vrcholem se stalo 276 kW (375 k). Novinkou se stalo provedení The Judge, které se proslavilo svými polepy v kombinaci s výraznými odstíny laku karoserie, spoilerem na zádi a širšími pneumatikami.
Pro modelový rok 1970 byly opět provedeny úpravy designu předních i zadních partií. Hlavní světlomety již nebyly součástí mřížky masky chladiče, zatímco zadní svítilny byly nyní štíhlejší a zasahovaly do boků masivního zadního nárazníku. Pod kapotou mohl nově pracovat i 7,5litrový vidlicový osmiválec, který měl disponovat výkonem 280 kW (380 k).
Poslední modelový rok, v němž byl GTO samostatným modelem v nabídce své značky, byl 1971. Podobně jako ten předchozí i tento přinesl přepracování designu předních partií s výraznější maskou chladiče a novou kapotou motoru. Výkony šly trochu dolů kvůli snížení kompresního poměru, aby mohly konzumovat nízkooktanový benzin s omezeným obsahem olova.
Opět jako výbava za příplatek se GTO objevuje v rámci modelové řady Le Mans v letech 1972 a 1973. Styl zůstává, ale výkony klesají na pouhých 186 kW (253 k) ze 7,5litrového osmiválce. V modelovém roce 1974 pak byl GTO příplatkovým paketem pro kompaktní Pontiac Venture s 5,7litrovým osmiválcem o výkonu 150 kW (204 k).
Pontiac jméno GTO oživil v letech 2004 až 2006 prostřednictvím velkého kupé. Nejednalo se ovšem o vlastní model, ale přeznačkovaný Holden Monaro, který ovšem svým pojetím a výkony dokázal vyvolat vzpomínky na druhou generaci GTO.
Pontiac Firebird (1967 - 1969)
Koncern General Motors přišel v roce 1966 s Chevroletem Camaro a o rok později uvedl jeho sesterský model Pontiac Firebird. Ten stál na stejné platformě a na první pohled se lišil designem předních i zadních partií. Změny se samozřejmě odehrávaly i pod povrchovými panely karoserie a Pontiac sdílel motory s modely Tempest a Le Mans.
Pestrou paletu pohonných jednotek zahajoval řadový šestiválec o objemu 3,8 l, nad nímž stal 4,1litrový řadový šestiválec a vidlicové osmiválce s objemy 5,3 l, 5,7 l a 6,6 l. Tyto motory v modelových rocích 1967 až 1969 disponovaly výkony od 121 kW (165 k) po 254 kW (345 k). Podobně pestrá nabídka byla i u převodovek, kde startovala od dvourychlostního automatu přes třístupňové automaty a manuály až po čtyřstupňovou ručně řazenou převodovku.
Pontiac Firebird byl v modelových rocích 1967 a 1968 téměř identický. Modelový rok 1969 ovšem přinesl nové řešení předních partií a od přechozích se lišil i provedením blatníků a zádi. Všechny tři modelové ročníky pak nabízely možnost volby mezi kabrioletem a kupé.
V modelovém roce 1969 se poprvé objevil příplatkový paket Trans Am, který u všech následujících generací modelu Firebird představoval vrcholnou a zároveň i nejatraktivnější verzi. V případě první generace přinesl dvojici vstupů vzduchu na kapotě, zadní spoiler, výdechy za předními koly, barevné pruhy na kapotě, sportovní podvozek a větší pneumatiky ve spojení s nejvýkonnějšími nabízenými osmiválci.
Pontiac Firebird (1970 - 1981)
Druhá generace modelu Firebird byla představena v únoru roku 1970 a jejím sesterským modelem byl opět Chevrolet Camaro, což platí i pro následující třetí i čtvrtou generaci. Na rozdíl od svého předchůdce nebyl Firebird druhé generace po celou dobu své existence nabízen jako kabriolet s plátěnou střechou. Zákazníci ovšem měli možnost volit ze čtyř stupňů výbavy, kdy na základní verzi navazovala provedení Esprit, Formula a Trans Am.
Standardní Pontiac Firebird byl při uvedení na trh nabízen s šestiválci i osmiválci, zatímco nad ním stojící verze byly k dispozici již jen s osmiválcovými motory. Vrcholné provedení Trans Am disponovalo 6,6litrovým motorem s výkony 250 a 257 kW (340 a 349 k). Vedle výkonu svých osmiválců se tato verze pyšnila i řadou aerodynamických prvků na karoserii, jimiž se spolu s příplatkovými pruhy lišila od méně výkonných provedení.
Ve své původní podobě se Pontiac Firebird druhé generace udržel až do modelového roku 1974, kdy v souvislosti s nárazovými testy, došlo k přepracování předních i zadních partií. Vpředu byly i nadále dva hlavní světlomety, ale maska byla skloněná a doplnila ji zvýrazněná linie nárazníku, i když jeho funkci ve skutečnosti zastával celá příď, která byla od kapoty i blatníků oddělena viditelnou spárou. Záď byla upravena podobným způsobem a nesla větší svítilny.
Modelový rok 1975 přinesl větší zadní okno, které bylo protaženo do boků. V následujícím modelovém roce se v nabídce příplatkové výbavy poprvé objevuje T-top, což je střecha s dvojicí odnímatelných panelů. Toto řešení alespoň částečně nahradilo v nabídce chybějící kabriolet.
Pro modelový rok 1977 došlo k druhé výrazné změně vzhledu v historii druhé generace modelu Firebird. Zcela nová přední část v sobě ukrývala dva páry menších hranatých světlometů. Právě díky této úpravě designu se poměrně úspěšně dařilo maskovat skutečné stáří modelu.
Poslední velkou změnu přinesl modelový rok 1979. V něm se Firebird dočkal opět nového řešení předních partii, kdy zůstaly zachovány dva páry světlometů, ale usazené v samostatných šachtách a vstupy vzduchu byly umístěny až pod nimi. Zadní svítilny byly nyní protaženy přes celou šířku vozu a místo pro registrační značku, které bylo doposud mezi nimi se přesunulo na zadní nárazník. V této podobě se pak druhá generace udržela na trhu až do svého konce v modelovém roce 1981.
Vedle vzhledu karoserie se samozřejmě vyvíjelo provedení interiéru, kde se největší změny týkaly palubní desky. Samozřejmostí pak byly v průběhu let i změny v nabídce pohonných jednotek, které více či méně souvisely s palivovými krizemi v sedmdesátých letech a nástupem sledování emisí škodlivých výfukových plynů. Na počátku své kariéry se díky tomu druhá generace mohla pochlubit až 7,5litrovým osmiválcem o výkonu 257 kW (350 k), zatímco na jejím konci byl vrcholem turbodmychadlem přeplňovaný osmiválec o objemu 4,9 litru s výkonem pouhých 155 kW (210 k).
Pontiac Firebird (1982 - 1992)
Třetí generace modelu Firebird působila v době svého představení velmi moderním dojmem, za což vděčila designu své karoserie. V módě tehdy byly hrany a velmi důležité byly aerodynamické vlastnosti, které měly přispět k nižší spotřebě paliva i lepším jízdním vlastnostem.
Pontiac již pro třetí generaci nepoužíval vlastní motory, ale sdílel je se značkou Chevrolet. Poprvé v historii modelové řady se v nabídce objevil řadový čtyřválec, který z objemu 2,5 l poskytoval nejvyšší výkon 66 kW (90 k). Tento motor byl základní pohonnou jednotkou v letech 1982 až 1986.
Vedle čtyřválce byl Pontiac Firebird třetí generace uveden na trh i s vidlicovým šestiválcem o objemu 2,8 l. Ten se v nabídce udržel do roku 1989 a od roku 1990 jeho místo zaujal šestiválec o objemu 3,1 l. Vrchol v nabídce motorů třetí generace představoval v letech 1982 až 1986 vidlicový osmiválec o objemu 5,0 l.
V průběhu osmdesátých let se paleta pohonných jednotek vyvíjela a od roku 1986 byl vrcholem nabídky osmiválec o objemu 5,7 l, který mohl disponovat výkonem kolem 180 kW (245 k). Větší porci výkonu ovšem na přelomu osmdesátých a devadesátých let nabídl přeplňovaný šestiválec o objemu 3,8 l, který měl 190 kW (258 k).
Podobně jako a druhá generace byla i ta třetí nabízena v několika provedení od základního přes S/E a Formula až po Trans Am. Vedle nich pak vznikla celá řada speciálních limitovaných edicí. Během osmdesátých let byl průběžně upravován i vzhled, i když změny se většinou omezily jen na přední nárazník, který se nejvýrazněji změnil v roce 1991, kdy se výrazně zaoblil.
Téměř těsně před koncem kariéry třetí generace modelu Firebird byl v roce 1991 do oficiální nabídky zařazen kabriolet s plátěnou střechou. Zájemci o vítr ve vlasech si jej ovšem mohli díky nezávislým karosářským firmám v čele s ASC již během osmdesátých let.
Pontiac Firebird (1993 - 2002)
Poslední generace modelu Firebird měla premiéru v první polovině devadesátých let dvacátého století a na trh vstoupila s modelovým rokem 1993. Koncepcí karoserie s výklopnou zadní stěnou navazovala na svého předchůdce, ale díky futuristickým liniím svého exteriéru, vycházejícím z konceptu Banshee IV z konce osmdesátých let, se mu silně vzdalovala.
Po technické stránce byla čtvrtá generace přímou evolucí třetí generace, což se odráželo především v konstrukci podvozku. Paleta pohonných jednotek se výrazně zúžila na vidlicový šestiválec o objemu 3,4 l s výkonem 118 kW (160 k) a vidlicový osmiválec o objemu 5,7 l a výkonu 202 kW (275 k). Od modelového roku 1996 představoval základ nabídky šestiválec o objemu 3,8 l a výkonu 147 kW (200 k), zatímco motor o objemu 3,4 l již nabízen nebyl.
Pontiac nabízel čtvrtou generaci modelu Firebird ve třech úrovních výbavy, základní, Formula a Trans Am. Posledně jmenovaná verze se od ostatních lišila agresivnějším tvarem předního nárazníku, v němž byly usazeny dva kruhové mlhové světlomety. V případě karoserie bylo možné volit kupé s pevnou střechou nebo dvojicí odnímatelných panelů a nechyběl ani klasický kabriolet.
Pro modelový rok 1998 se Firebird ve všech svých provedeních dočkal výrazného faceliftu. Ten přinesl především kompletně přepracované přední partie se svalnatě vyhlížejícími blatníky i kapotou a velkými kryty výklopných světlometů, mezi nimiž byly dva nebo čtyři vstupy vzduchu podle verze. V této podobě pak Pontiac Firebird zůstal na trhu až do ukončení výroby, k němuž došlo v roce 2002.
Pontiac Fiero
Dvoumístné kupé s motorem před zadní nápravou, jehož výroba byla spuštěna v srpnu roku 1983 a ukončena v srpnu roku 1988, je většinou zmiňováno jako nepříliš povedený model, ale ve skutečnosti představuje s celkovým počtem 370.168 prodaných kusů obchodní úspěch, který se navíc může pochlubit svou konstrukcí.
Pontiac Fiero byl údajně vyvíjen primárně jako druhý automobil pro severoamerické domácnosti. Díky svému atraktivnímu designu, dvoumístnému interiéru a zvolené koncepci umístění motoru byl však přijat jako sportovní vůz a často i tak posuzován.
Základem kompaktního automobilu byl prostorový ocelový rám, který nesl plastové panely karoserie. K pohonu mohl sloužit před zadní nápravou uložený řadový čtyřválec o objemu 2,5 l nebo vidlicový šestiválec o objemu 2,8 l. Tyto motory byly spojeny s třístupňovou automatickou nebo čtyřstupňovými a pětistupňovými manuálními převodovkami.
Pontiac Fiero byl nabízen v několika stupních výbavy od základního přes Sport a SE po GT. Karoserie vozu byla uvedena nejprve v provedení se stupňovitou zádí a od poloviny modelového roku 1986 byl k dispozici tzv. fastback, který měl za B sloupkem od střechy plynule klesající boky s malými okny. Verze GT se pak od ostatních lišila aerodynamičtějším tvarem přídě.
Foto: Pontiac, General Motors, Wheelsage.org, Auto.cz
