Toyota Classic (1996): Převlečený Hilux za dva miliony vznikl k jubileu

Japonsko je velmi specifická země a o tamním automobilovém trhu to platí rovněž. Nabízí spoustu aut, která se nikam jinam coby nová nedostanou. I velcí výrobci mají občas potřebu nabídnout domácím zákazníkům něco vskutku originálního a neotřelého, třeba v limitované sérii. A nesmí chybět retro styl, tím jsou v ostrovním císařství doslova posedlí. V relativně nedávné historii takové nutkání měl i velký světový hráč: Toyota.

V roce 1996 totiž slavila šedesátiny od debutu prvního osobního auta: modelu AA, který zpočátku ještě nesl jméno Toyoda, značka byla změněna až o rok později. A rozhodla se toto jubileum oslavit vskutku neotřele. Vzala podvozek tehdy vyráběné páté generace pick-upu Hilux s dvojitými lichoběžníky vpředu a tuhou nápravou s půleliptickými listovými pery vzadu. Na tomto základě vzniklo vozidlo s jednoduchým jménem Classic.

Zpátky před válku

4885 mm dlouhá retro kreace spíše připomíná výtvory Mitsuoky, která si v mnoha případech brala inspiraci z klasických britských vozů. Existuje pro ně obecný termín „pike cars“. Upřímně, Toyoda AA v roce 1936 zase nápadně připomínala Chrysler Airflow... A Classic na ni jednoznačně navazoval. Hlavně vystouplou oblou přídí s vysokou a úzkou mříží chladiče a samostatnými hlavními světly. Vystouplé blatníky a chromované nárazníky také odkazovaly na dobu předválečnou, to by se dalo říci i o bílých páscích na pneumatikách, ale ty se objevovaly na autech zpoza Atlantiku ještě mnohem později. Classic jezdil na pouze čtrnáctipalcových kolech, ale s širokým a vysokoprofilovým obutím 205/75.

Hilux se ale i přes značné modifikace nezapřel, stačilo se podívat na velká boční okna. Základem bylo totiž provedení s dvojkabinou. Toyota použila podvozek užitkového auta, protože velikostí právě odpovídal historickému AA. Jenže z pracanta do terénu toho jinak moc nezbylo, i čelní sklo bylo jiné. A kde šlo ocel na karoserii nahradit uhlíkovými kompozity, tam to také Toyota udělala. Zákazník mohl zvolit jakýkoli odstín laku, vybral-li si dvoubarevnou kombinaci černé a vínové.

Sedan? MPV? Fastback!

Pětimístný interiér byl pochopitelně moderní. Do minulosti se vracel snad jen tříramenný volant Nardi Torino s dřevěným věncem, řízení mělo mimochodem posilovač. Pravé dřevo pokrývalo i palubní desku, sedadla. výplně dveří a hlavici voliče převodovky zase červená kůže. Za klimatizaci se připlácet nemuselo, elektrická okna představovala samozřejmost. Víko zavazadelníku ctilo tradice, takže se vyklápěla vzhůru pouze spodní část jako u většiny aut z třicátých let. Nesmělo na něm chybět vyboulení pro rezervu. Falešné, náhradní kolo se totiž nacházelo vzadu pod vozem.

Výška 1650 mm by nasvědčovala cosi o kategorii MPV, jenomže tohle byla stylovka, kde se na žádnou praktičnost nekoukalo. Délkou i rozvorem 2850 mm toyota spíše spadala do evropské vyšší střední třídy. A nebyl to tedy hatchback, ale spíše fastback, mimochodem 1735 mm široký. Někdo ji nazývá sedanem, i když má jen čtyři dveře, „třetí prostor s kufrem“ mu prostě chybí.

Technika konvenční

1480 kg vážící Classic poháněl benzinový dvoulitr (1998 cm³) 3Y-E s výkonem 71 kW (97 k) ve 4800 otáčkách a točivým momentem 160 N.m/3800 min^-1. Kapalinou chlazený řadový čtyřválec přesně čtvercové konstrukce (vrtání i zdvih 86 mm) měl ještě tyčkový rozvod OHV a pracoval při kompresi 8,8:1. Kapota, pod kterou byl uložen,se nevyklápěla celá i s maskou, ale ani původní model AA toto ve třicátých letech obvyklé řešení neměl... Plastový kryt agregátu se sem nehodil, moderní znak Toyoty ve formě „sošky“ ale na chladiči nemohl chybět.

Sílu motoru posílala na zadní kola čtyřstupňová samočinná převodovka s rychloběhem, toyota v retro stylu tedy vyznávala klasickou koncepci. Přední pohon by se k ní vlastně ani nehodil. Zatímco na zadní nápravě musely stačit bubny, vpředu se třmeny zakusovaly do větraných kotoučů. Do palivové nádrže se vešlo 52 l benzinu.

Limitka za dvojku

Classiců (interní kód GA-YN86), součásti Toyota Excellent Conversion Series vznikla od června do července 1996 pouhá stovka kusů. Ani o jeden více, nebylo to v plánu. Toyota si za každý kus neváhala účtovat opravdu hodně, celých 8 milionů jenů. To v té době odpovídalo dvěma milionům českých korun. Proč tolik? Auta vznikala v divizi Toyota Technocraft ručně. A práce je v Japonsku drahá... Zmíněná uhlíková vlákna nejsou levná ani v současnosti.

Produkce probíhala v továrně Tama v Hačiódži. podvozky se ale rodily v Hamuře u Hina, obě továrny dělilo nějakých 20 kilometrů. Poslední kusy se prodaly až v březnu 1997. Ví se. že pět z nich si koupily hotely a restaurace pro přepravu vybraných hostů. Některé exempláře jsou dnes vybaveny výklopnými obrazovkami s řadou funkcí včetně navigace a couvací kamery, před čtvrtstoletím pochopitelně nic takového k dispozici nebylo, což jasně dokazují původní propagační snímky.

V Evropě jako šafránu

Toyota Classic je velkou raritou. Globálně. V Evropě na ni přesto narazíte. Musíte do Louwmanova muzea v nizozemském Haagu. Na oficiálních stránkách kolekce ji sice nenajdete, ale ve sbírce se fyzicky skutečně nachází. Na starém kontinentu se jedná pravděpodobně o jediný kus, několik dalších jich bylo dovezeno do Británie. Zbytek však zůstal v Japonsku.

Zdroje: Auto World Press, Wikipedia, Louwman Museum, Toyota-global.com, Carsguide.com.au, Bonhams, Webcarstory

Foto: Toyota Motor Corporation