Volvo si připomíná 50 let od vítězství PV544 v drsné rallye Safari
Volvo PV544 debutovalo v srpnu 1958, svého přímého předchůdce nahradilo po celých čtrnácti letech! Základní baculaté tvary dvoudveřového „hrbáče“, jak se mu přezdívalo, zůstaly zachovány. Ovšem pětka místo čtyřky v číselném označení symbolizovala změnu. Dozadu se díky překonstruovanému zadnímu sedadlu totiž vešla až trojice cestujících. Celkem jich auto pojalo pět, o větší porci komfortu nemluvě. To ale pochopitelně nebylo zdaleka všechno. PV544 poznáme na první pohled zepředu díky změněné masce a hlavně nedělenému čelnímu oknu, zvětšilo se i to zadní. Zevnitř tak bylo lépe vidět. Palubní deska dostala ve své horní polovině polstrování, už tehdy se dbalo na bezpečnost. Nový tachometr ukazoval aktuální rychlost pomocí červeného pásu, tzv. teploměru.
Od počátku modernizovaný „hrbáč“ nabídl dvě výkonové verze řadového čtyřválce OHV s objemem 1583 cm3. Slabší měla 44 kW ve 4500 otáčkách, silnější dokonce 63 kW, navíc dostupných ještě o tisíc otáček níže. 444 je kromě Severní Ameriky, kam Volvo vyváželo tehdy ve velkém, postrádala. Model s pětkou se také dočkal čtyřstupňové přímo řazené převodovky, starší „tříkvalt“ ale v nabídce zůstal i nadále. Obě měly řadicí páku na podlaze. K bezpečnému zastavení napomáhaly i hydraulické bubnové brzdy na všech kolech, kotouče alespoň vpředu byly tehdy ještě hudbou budoucnosti. Tříbodové bezpečnostní pásy vpředu však nikoliv, ty přece přišly na řadu již v roce 1959.
Největší technická změna během sedmi let produkce se odehrála pod kapotou o dvě léta později. Šestnáctistovku nahradil slavný motor B18 s objemem 1778 cm3, který dával 55 kW/4500 min-1, nebo 66 kW v 5000 otáčkách. Od té doby už měly tyto vozy i dvanáctivoltovou elektroinstalaci místo dřívější šestivoltové. Následně se výkonnější verze dostala až na 70 kW. Do srpna 1965 bylo vyrobeno 243.990 kusů typu PV544, rozhodně nešlo o komerční propadák. Historii předchůdce jsme se věnovali zde, existovaly také užitkové verze Duett řady 445.
Již v úvodu bylo zmíněno, že tato volva byla extrémně úspěšná v rallye, a to nejen na evropské půdě. Závodní oddělení vzniklo v roce 1959, v další sezóně vyhrál jeho pozdější šéf Gunnar Andersson vytrvalostní Gran Premio de Argentina o délce 4620 km. Seděl za volantem PV544 s motorem B16. I když se přesunul na manažerský post, závodění se mistr Evropy 1958 a poté i sezóny 1963 rozhodně nevzdal. Díky jeho snahám se do týmu dostali Carl-Magnus Skogh, Tom Trana a dokonce žena, Ewy Rosqvist.
Na Safari 1964 připravilo Volvo čtveřici bílých vozů. Motor B18 se chlubil 96 kW, vyztužené podvozky dostaly dvouplášťové přední tlumiče od Bilsteinu, kryty pohonné jednotky, převodovky i dvojice palivových nádrží, na přední nápravu pak kotoučové brzdy. Jenže dodávka vozů do Keni se kvůli stávce zpozdila a na trénink již nezbyl čas... Podle toho také dopadl výsledek. Přetěžkou soutěž na území Keni, Tanzanie a Ugandy přežilo jen 21 posádek z 94 na startu. Skogh sice pětidenní maraton dokončil jako jediný z týmu, ale bohužel po časovém limitu. Vyhráli Peter Hughes s Billem Youngem na Ford Cortina GT. Poškozený vůz typu PV544 Toma Trany (mimochodem mistra starého kontinentu v rallye téhož roku) zůstal v Keni.
V listopadu si ho u místního dealera Amazon Motors koupil na splátky tamní pilot Joginder Singh se šestiletými zkušenostmi, už předtím měl půjčený jiný stejného typu, se kterým jezdil lokální podniky a postupně jej upravoval. Tento druhý, dva roky starý a značně použitý exemplář spolu s bratrem Jaswantem dali dohromady a postavili se na start East African Safari v dubnu 1965. S jedničkou, kterou si vylosovali. První část legendární soutěže o délce 5 tisíc kilometrů byla tenkrát suchá, ale bratři Singhové se okamžitě ujali vedení, takže nemuseli polykat mračna prachu jako ostatní. V nejrychlejších místech jeli až devadesátkou, což vzhledem k přírodním podmínkám nebylo málo! Ve druhé etapě převládalo bahno, aby ne, asfalt pokrýval jen 300 km trati... Když na nezpevněném povrchu začala prokluzovat kola, Jaswant si stoupl na zadní nárazník vybavený madly a rozhoupal auto tak, že Joginder mohl jet pomalu dál.
Na cílovou rampu v Nairobi přijeli po pěti dnech první, jejich průměr se pohyboval okolo 65 km/h. Volvo si tak připomíná od slavného triumfu půl století. „Muži v turbanech“ jej dosáhli také s největším odstupem v historii této extrémní a drsné rallye. Druhou příčku obsadil Ian Jaffray, který dorazil do cíle o hodinu a 40 minut později. Joginderovi se od té doby říkalo „létající Sikh“.Ač se narodil 9. února 1932 v keňském Kerichu, rodina pocházela původem z Indie. Společnost Amazon Motors po skončení soutěže kupní smlouvu anulovala a bílý vůz s černou kapotou a blatníky mu věnovala. Dnes stále patří jeho rodině, byl kompletně zrestaurován, můžeme ho ovšem vidět v továrním muzeu Volva ve švédském Göteborgu. Kam byl zapůjčen.
Joginder Singh pokračoval ve své kariéře soutěžního pilota dále. Domácí Safari vyhrál ještě dvakrát, v letech 1974 a 1976. To už mu spolujezdce dělal David Doig a neseděli ve volvu, nýbrž v Mitsubishi Lancer 1600 GSR. Zemřel v 81 letech 20. října 2013 v Londýně.
