Zapomenuté koncepty: Italdesign Aztec (1988) - S motorem Audi a čtyřkolkou od Lancie

Na domácím autosalonu v Turíně 1988 představil Giugiarův Italdesign trojici konceptů Aztec, Aspid a Asgard. Zatímco Aspid byl jakýmsi shooting brakem a Asgard vizí MPV, v případě Aztecu šlo o nekompromisní roadster. Všechna tři díla reprezentoval stejný tvarový jazyk, byla si podobná, jakoby vytesaná z kamene. Hladká kovová těla přerušovaly jen grafické motivy, zadní kola byla zakryta. K Asgardu a Apsidu se určitě vrátím v tomto seriálu v budoucnu. Trojice vznikla zároveň jako výroční studie k dvaceti letům existence firmy a vzbudila značný ohlas mezi odborníky i veřejností...

Čtyři kruhy

Italdesign postavil sporťák s indiánským jménem na mechanice od Audi. Poháněl jej turbodmychadlem přeplňovaný zážehový řadový pětiválec s objemem 2226 cm³. Nebyl nijak laděný na maximální výkon, dával 147 kW (200 koní) v 6200 otáčkách. Agregát se nacházel uprostřed, tedy před zadní nápravou, ovšem napříč. Vzhledem k použité technice by pozorný čtenář hádal systém pohonu všech kol. Jistě, ale ten nepocházel z Ingolstadtu!

Proč se Giugiaro rozhodl použít coby základ čtyřkolku z Delty HF Integrale včetně pětistupňové manuální převodovky, je zastřeno tajemstvím. Sestávala z mezinápravového planetového diferenciálu a viskózní spojky, vzadu bychom našli diferenciál šnekový.

Podvozek měl rozvor 2600 mm a šestnáctipalcová litá kola s pneumatikami Pirelli P Zero rozměru 225/55 byla od sebe vzdálena 1670, respektive 1660 mm. Za nimi se nacházely kotoučové brzdy. Auto s tehdy ještě povolenými výklopnými světlomety bylo 4270 mm dlouhé, značných 1970 mm široké a samozřejmě nízké, od země měřilo pouhých 1175 mm. Vážilo 1,5 tuny a dokázalo se rozjet na 247 km/h za patřičné hudby ze čtveřice koncovek výfuku. Z klidu na stovku sprintovalo během 7,7 s, což se dnes může zdát pomalé...

Kokpit pro dva

Nejvíce inovací bychom našli v kokpitu, který byl rozdělen do dvou symetrických částí. Řidič se spolujezdcem seděli upnuti do čtyřbodových pásů odděleně, to znamená, že spolu museli komunikovat prostřednictvím vysílaček. Za jejich hlavami trůnily ochranné oblouky. Aztec měl zdánlivě dva volanty. Řídil se však pouze tím vlevo, spolujezdec měl před sebou ve skutečnosti konzolu s ovladači. Panel byl chráněn příslušným kódem, poté sobě i řidiči mohl promítnout informace o hladině provozních náplní (motorového oleje, chladicí a brzdové kapaliny). Mezi nimi se nacházela velká obrazovka od Sony.

Velmi zajímavě byl řešen vstup do vozu. Nejdříve se musely vyklopit kryty včetně elektrických vnějších zpětných zrcátek, a to směrem vzhůru, Ty připomínaly stará závodní auta, neboť šlo o jakési větrné štítky, ale zvýšené, tak, že skutečně fungovaly jako čelní a boční skla. Byly ale vyrobeny z lehkého plastu. Pak šly klasicky otevřít i boční dveře, opět částečně průhledné. Na palubě vpravo se nacházel hydraulický zvedák a dvanáctivoltová zásuvka, vlevo byly umístěny vyjímatelný elektrický šroubovák, elektrická svítilna, kompresor pro huštění pneumatik a hasicí přístroj.

V japonské režii

Nezůstalo pouze u jediného experimentálního kusu, jehož vývoj stál dva miliony marek (za to jste tenkrát mohli mít čtyři nová Ferrari F40). Aztec s předstihem ohlašoval příchod 90. let a byl zamýšlen jako sběratelská záležitost, představoval návrat ke klasickým roadsterům, ovšem v hypermoderním pojetí. Kdo si jej měl koupit? Excentričtí boháči, kteří si potrpěli na příslušnou image a chtěli vlastnit něco, co nemá nikdo v okolí.

Samo studio neříká, kolik vozů bylo postaveno. Jednalo se totiž ve finále o investici, kterou si vzala na svá bedra japonská firma Compakt. Výrobu rám a karoserie z hliníku, uhlíkových vláken a oceli měli na starosti Italové, ovšem pak rozpracované vozy putovaly do Německa k MTM, kde se do nich instalovaly motory. Tentokrát už laděné na výkon 250 koní, tedy 184 kW.

Uvádí se minimálně 16 ručně vyrobených kusů, dokonce kolují zvěsti o padesátce, ale tu osobně považuji spíš za údaj z pohádky. Jejich středová konzola vypadala konvenčněji, některá auta také postrádala mohutné zadní křídlo. Série od MTM přišla na milion marek, respektive 970 tisíc dolarů. Jeden každý, samozřejmě!

Filmovou hvězdou

Aztec si zahrál dokonce ve filmu Nespoutaný Frankenstein (Frankenstein Unbound). Sci-fi horor podle knižní předlohy Briana Aldisse natočil v roce 1990 režisér Roger Corman. Snímek se odehrával částečně v budoucnosti, konkrétně v Los Angeles 2031. O šest let mladší je komedie italského režiséra Carla Vanziny s názvem „A spasso nel tempo“ (český nemá), kde se proháněl spolu s koncepty Machimoto a BMW Nazca C2, rovněž z pera Italdesignu.

Třináctkrát

V poslední době se několikrát Aztecy objevily ke koupi. V červnu 2007, tedy takřka před dekádou jeden prodával právě výše zmíněný německý ladič Audi za 75 tisíc eur, měl najeto jen 3.250 km a Jean Alesi se s ním kdysi projížděl po monackém okruhu v roli zaváděcího vozu. Sériové číslo 0001 s necelými 1.300 km na počitadle stálo v září 2014 už 750.000 dolarů, původně se ovšem prodalo nové za 2,2 milionu, právě díky té jedničce...

Aktuálně jiný exemplář nabízí německé dealerství Auto Zitzmann v Norimberku.. Do provozu byl zaregistrován až v červenci 1992 a od té doby najel 7 tisíc kilometrů. Vůz výrobního čísla CZ F04023 je stejně jako všechny ostatní stříbrný (barva se přímo jmenovala Argento), má klimatizaci, navigaci a palubní počítač, šedé kožené elektricky nastavitelné sedačky, rádio JVC s CD přehrávačem a sluchátky AEG, barevný displej Alpine i centrální zamykání.

Stojí maličkost: 999.980 eur, což je v přepočtu na naši tvrdou měnu 27 milionů a nějaké drobné, konkrétněji takřka 26,5 tisíce korun. To znamená, že během poslední dekády vzrostla cena více než 13x! Jde samozřejmě o vzácnost a investici do budoucnosti, není to vůz, se kterým by někdo jezdil každý den do práce.