Zetor jako vášeň: Sám si vyrobil dva minitraktory!

Vztah osmašedesátiletého Miroslava Součka s traktory asi nejlépe vystihuje citát americké spisovatelky Alice Hoffmannové: „Jejich pohledy se střetly a byla v nich láska, kterou nic nezlomí.“ Bylo tomu na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století v jižních Čechách. „Každé letní prázdniny jsem trávil v JZD obklopený zetory. Zpočátku jsem na ty úžasné stroje jen zíral, ale jakmile jsem oslavil deváté narozeniny a konečně dosáhl na pedály, vrhl jsem se do prvních jízd,“ vzpomíná Souček na mládí před svou „pracovnou“v Lomnici nad Lužnicí.

Karosář samotář

V blízkosti motorů pak Miroslav zůstal po celý život. „V Českých Budějovicích jsem se vyučil autokarosářem a u toho setrval v podstatě až do penze,“ vypráví, zatímco otevírá dveře dílny: místa, kde od devadesátých let tvořil drobnější karosářské práce. Několik prvních měsíců ještě s kolegou, další roky už na vlastní triko úplně sám. „Naplňovalo mě to, ale něco tomu pořád chybělo,“ pokračuje aktivní důchodce v odkrývání příběhu. Tím „něčím“ myslí zetory. Už coby puberťák si v sobě totiž nesl plán zkonstruovat jednoho dne zmenšeninu, jež by se této legendární brněnské značce podobala. Účinným palivem se mu ovšem stal až synovcův potomek, jemuž (ale i sobě) chtěl udělat radost něčím, co jen tak sehnat nelze. A tak se s vervou pustil do elektrického traktůrku pro pětiletého klučinu. 

Zetor se soustředí na modernizaci svých traktorů

Koloběžka, sekačka a plechy

Miroslav Souček nás nyní na chvíli opouští: když se otáčíme, už před námi parkuje brčálový minitraktor s červenou sedačkou. „Inspiroval jsem se slavným modelem Z-15 a stavěl ho de facto zpaměti,“ poznamenává muž v modrých montérkách. „Přivezl jsem elektrickou koloběžku a říkám si, je tam pěkný motor. Zapojil jsem tedy dvě trakční baterie o 24 voltech, následně vzal zadní nápravu a kola ze sekačky, naklepal kusy plechu, nalakoval a zde je výsledek,“ ukazuje fanoušek motokár na vyfešákovaný elektrotraktor, jenž se ovládá jedním plynovým pedálem. Zní to jednoduše jako malá násobilka, jenže není. „Byly to dlouhé večery a víkendy po práci. Dohromady jsem to skládal přibližně rok. Ale když na traktoriádách vidíte, jak se ti malí caparti s ním chtějí prohánět, rázem zapomenete na jakoukoliv dřinu,“ těší Součka zájem o „hračku“, jež vyšvihne rychlost k šesti kilometrům za hodinu.

Tohle je nový Zetor. Není to traktor, ale armádní speciál!

Poklad jménem šrot

Po půlhodině opět nastává ten samý scénář: Miroslav na chvíli mizí. Nynější dávka bude silnější – asi jako když závislý přechází od marihuany na heroin. Vitální šedesátník právě dotlačuje za naše záda poloviční kopii Zetoru Z-25. První traktůrek pohání vnitřek ze sekačky, tenhle zase dvouválec Kubota z vozítka (pro náctileté) francouzské značky Aixam. „Za nejobtížnější platilo shánění komponentů, najít trubičku, šroubek a tak podobně. U kamaráda, který má výkup šrotu, jsem tak byl pečený vařený,“ usmívá se bývalý karosář a příležitostný automechanik. Co se týče například zadní nápravy a převodovky, s tou mu prý posloužilo vykuchání multikáry. „Celkově to napasovat dohromady mě stálo opravdu ohromné úsilí,“ zdůrazňuje Souček. 

Zetor Wolfdog dokazuje, že výrobce traktorů míří i mezi armádní techniku

Motivace jinak

Kdy vlastně oficiálně odstartoval tento náročný proces? „Před třemi lety. Posledních dvanáct měsíců jsem na tom makal od rána do večera. A v tu dobu mě potkalo několik krizí, chtěl jsem s tím vážně seknout,“ odtajňuje sympatický senior. Zachránila ho trochu netradičně manželka: „Pamatuju si na ten moment úplně přesně. Jednou odpoledne mi řekla, že jestli to nedodělám, prý požádá o rozvod.“ Miroslav tak druhý den mazal do dílny a zakousl se do dokončení modrého traktůrku s výkonem 10 kW ještě zuřivěji. Drtivá část šichty jde za sice za ním, bez absolutní tolerance své paní ani její svérázné motivace bychom teď za volantem ale neseděli.

Zetor Crystal HD nastupuje v modernizovaném provedení

Neprodejné zboží

Na žádné závodění to na nedaleké zahradě nevypadá, neboť „zetůrek“ se zdvihovým objemem 479 cm³ dovolí tempo nanejvýš kolem sedmadvaceti kilometrů v hodině. Důležitější je však požitek: ten je u stroje s manuální čtyřstupňovou předovkou impozantní. Byť si pár koleček zvykáme na to, že se brzda nachází uprostřed a plynový pedál úplně vpravo. Aby byl koncert kompletní, do elektrického traktůrku usedá jeho „provozovatel“ – malý Tobias. Kolemjdoucím padá brada a tečou sliny. „Vím, že pozdvižení působí oba dva. Lidé se mě ptají, kde jsem to koupil, nebo se diví, proč ten menší není z plastu. Další se chtějí povozit, jiní by ho rovnou koupili,“ popisuje Souček. Prodal by je vůbec někdy? „Nikdy!“ je rezolutní skromný pracant a dodává: „Pán mi nabízel za ten větší sto tisíc korun. Tak mu povídám, nechte si to, já si nechám traktor a všichni budeme spokojeni.“

Bomba v rukávu

Přestože podle nás zaslouží workoholik Miroslav absolutorium, nevychytaných much nalézá dost. „Hlučná převodovka, ložiska je také zapotřebí vyměnit, doladit hydrauliku a můžu dál pokračovat,“ komentuje neduhy, jež musí odstranit. Současně však střádá další nápady. „Pokud mi zdraví bude sloužit, pokusím se o zmenšeninu, jež bude v mnohém připomínat Jeep Willys. Ovšem nejsem si jistý, zda to zvládnu,“ loučí se s námi Souček a zavírá dveře. Po tom, co jsme dnes viděli, mu stoprocentně věříme. A jestli znovu udeří krize? Manželka postraší rozvodem a ono to nějak půjde.