AMC AMX/3: Jak se zapomenutá americká značka snažila konkurovat Ferrari a selhala

AMC (zkratka pro American Motors Corporation) je dnes už pozapomenutá a dávno zaniklá (v roce 1988) značka, která se na mezinárodním poli proslavila hlavně účinkováním svých aut v bondovce Muž se zlatou zbraní. Zaměřovala se hlavně na menší a ekologičtější auta, nabízela však i „poctivou americkou techniku“ třeba v podobě osmiválcového muscle caru AMX. To jí však nestačilo a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se rozhodla postavit Ferrari. Nevyšlo to...

Vedení firmy vzniklé v roce 1954 sloučením značek Nash a Hudson na konci šedesátých let usoudilo, že v jejím portfoliu chybí automobil, který by mohl konkurovat italským supersportům, třeba dílům Ferrari nebo De Tomaso. Právě De Tomaso bylo bráno za vzor, hlavně pro jeho kombinaci italského stylu s americkou technikou, v podobě osmiválců od Fordu. Že to pro finančně vyčerpanou automobilku nebude zrovna supervýdělečný projekt, vedení nezastavilo.

Brožura sporťáku odrazovala od kouření už před desítkami let. O zdraví nešlo, důvod je úsměvný

Úkol navrhnout automobil později nazvaný AMC AMX/3 dostal šéfdesignér značky Richard Teague. Ten možná navrhnul podivně vypadající vozy AMC Gremlin nebo AMC Pacer, v případě připravovaného superauta se ale předvedl a dokázal, že nakreslit krásné auto rozhodně umí. Však považte sami, AMC AMX/3 si svým designem nezadá s italskými superauty té doby, byť kritici budou možná tvrdit, že se svojí vizáží až příliš podobá De Tomasu Pantera. Dílo tak nadchlo, že vedení AMC se ani pořádně nezabývalo prací Giorgetta Giugiara, který měl rovněž zpracovat návrh připravovaného superautomobilu.

Pomoc BMW

Ten ale paradoxně na 4,4 metru dlouhém a jen 1,1 metru vysokém autě nakonec také pracoval. Pomáhal totiž postavit prototyp vozu, což měla jinak na starosti jiná známá firma z Itálie – karosárna Giotta Bizzariniho, která však tehdy vyhlašovala bankrot. Bizzarini každopádně lehce poupravil původní návrh, hlavně z hlediska aerodynamiky, aniž by však tvary musel nějak zásadně přepracovat.

Jestliže design ostatní díla AMC moc nepřipomínal, technika v útrobách byla vcelku známá. O pohon se měl totiž postarat 6,4litrový vidlicový osmiválec, známý z modelů AMX nebo Javelin, který však měl být spárován se čtyřstupňovou převodovkou z dílny italské firmy Oto Melara. Uprostřed uložený atmosférický motor s 250 kW a 583 N.m měl vůz rozpohybovat až na 257 km/h. Nic jednoduchého to však nebylo, hlavně kvůli těžkému ocelovému šasi. To ale bylo opravdu tuhé, prý až o 50 % tužší než u některých tehdejších Mercedesů.

S výsledkem ale vedení AMC nebylo stále spokojeno, a tak vedle Bizzariniho a Giugiara povolalo na pomoc i pracovníky německého BMW. Ti vůz dále vylepšili, díky čemuž nakonec jeden z prototypů dosáhl rychlosti 273 km/h. To bylo v dané době opravdu obdivuhodné, vždyť takové Ferrari Daytona nebylo s maximálkou 280 km/h o tolik rychlejší. Jelikož se dané rychlosti povedlo dosáhnout na okruhu v Monze, začalo se danému exempláři říkat právě podle této trati.

Proč to nevyšlo?

Bohužel ale ani takové schopnosti nakonec AMC AMX/3 do výroby nedostaly. Nákladný vývoj stál asi dva miliony dolarů, což by podle účetních znamenalo, že by auto muselo být prodáváno za 12.000 dolarů, aby se finančně vyplatilo, což by tenkrát bylo čtyřikrát více než u Fordu Mustangu. A to bylo zkrátka moc, s ohledem na plánovanou produkci 5.000 vozů ročně.

To ale nebyl jediný problém auta. Image AMC nebyla zrovna kdovíjaká, a tak je otázkou, zda by zákazníky AMX/3 navzdory svým schopnostem nadchlo. A co víc, v Americe se tehdy blížily nové bezpečnostní normy, které by vzhled auta notně ovlivnily kvůli potřebě nevzhledných nárazníků – podobně v USA ostatně dopadlo třeba Lamborghini Countach.

A tak nakonec bylo postaveno jen šest kousků, které vznikly v roce 1970. Pět kusů byly pojízdné prototypy, šestý exemplář byla studie bez motoru s laminátovou karoserií, která v tehdejším roce debutovala na autosalonu v Chicagu. Část dílů pak využil karosář Salvatore Diomante na stavbu bratrského automobilu známého též jako Bizzarini Sciabola, zatímco Giorgio Giordanengo z auta udělal otevřený Spider.